Dopis stréčka Matěje Křópala z Břochovan (24. 12. 1921)

Image

Nedivte se gór nic, že sem tak dloho pirem ani neškrtl a zostal vám přes měsic dložen to pokračování o tem, jak v Brně „Fausta“ provádijó.

Bel sem maród! Skotečně maród! Najednó zamotala se mě palece a já prásk sebó a honem  na lužko pod peřeno! Srdce romplovalo a bobnovalo, jak dež prodávajó obecni hospodo, décháni belo krátky a sákra zle a zle! Povidám: „Matějo, nastal lóčeni čas!“ A jož sem viděl v docho, jak mě vezó pod drn. Jak za mó trohló dó cely Břochovane a cely Brno a pofňokávajó, jak Marejána nad mém hrobem lamentoje: „Matějo, Matějo, vestrč z hrobo to tvó hlavičko a podé mně svó ročečko!“ Jak pan direchtór spóštijó řeč: „Mili zlati! Omřele nám stréc. Znamenité stréc! Matěj Křópal – (fňok) – bele toze faň člověk – (fňok, fňok) – má úcta, dál to nende!“ a opocovale si slzama zalité cvikr. Všecko to začalo fňokat a pan rechtor s panáčkem do teho začale mlit latino a rekvjeskamsnímpácnem a já – fók do nebe! Kristus Pán mě přejale toze slošně a povidajó mně – (stál sem o samyho truno) – správnó češtinó“ „Matěji, Matěji, jakož jisté jesti, že každý hanák přijde do nebe, tak já amen, amen pravím tobě, nepřišla ještě hodina tvá!“ A anděl jeden co tam stál s vetaženó šavló a podlivá veřečnosti bel také hanák, mně pošeptal do ocha: „Stréče cófnite, lebo vás répno pod žebro! Ešče vás tode nepotřebojem; až bode potřeba, zatróbime!“ – Svaté Petr mně pak prodlóžele orlábšajn a já se spojil po pavočence zas na ten hřišné svět. – A sotva sem se ozdravil, dávale zasé v brněnskym divadle „Fausta s Markétkó“ v nedělo, akorát osnáctyho tento měsic a proto vám o tem proveděnó mosim napsat. Poslóchéte! – „Faust a Markétka“ je hrobá opera a trvá přes 3 hodine. Neovizete hned tak neco pěknyho. Máte tam všecko, co chcete: Krásny zpiváni, kery de dobře do ocha, lidovó slavnost, vojanskó parádo, vojáce pěkně hapták postaveni, zpivajó marš, za jevištěm sposti celá torecká banda e s bobnem. Slečinke z baleto vám předvedó všelajaky tancovačke a pan baletmajstr Hladík se slečinkama Nebeskó a Veróbalovó veskakojó némiň na dva metre, div nevletijó kapelníkovi do nároči. A potom dež tam přende, jak ta choderka Markétka se v kostele modli za odvráceni všeho zlyho, tož začnó hrát opravdovsky varhane. Je to všecko toze dobře seštodyrovany a hébáni rokama a nohama, teda hro, naočele te zpěváke pan ležizér Marek a mosele s něma mět sakramentskó práco. To néni maličkost, jich tak veobrychtovat. A pan kapelnik Janota naštodyrovale partese. A to só chetré fták! Abe se nestalo, že be mosela nastat změna, tož všecke ulohe obsadile toplovaně a všeckém to tak naklókle do palece, že stači zdvihnót hulečko a jož každé vi kde je. A take sem vešpekulyroval, proč nekde pan kapelnik zdvihnó levó roko a co to znamená. To je tak! Dež nekeré ten zpěvák je o nejaké ten takt napřed a neštymoje to s knihó, do keré čomijó pan kapelnik, tož zdvihnotim levé roke dajó zpěvákovi znameni: „Tróbo, počké! – Zpěvák se zarazi, počká a pak kapelnik se osmějó a pak zas to klape v pořádko dál a ledi na sedátkách vijó staryho čerta, že bela cheba. A toho Fausta hrajó dvá. Jednó ten Šindleru, podrohy ten Zavřelu. Obá majó hlase jak z jedné fabrike, jak na jedno kopeto naraženy. Ten Zavřelu je o pohlavek větši a řikajó ledi, že ten Šindleru je klošči. Ale néni to pravda! Dež jich dáte jednyho podrohym na váho, tož obóm chebi do metráka akorát 15 kilo. Markétke majó v Brně dokonce tře. Pí Fialová, pí Snopková a sl. Tichá. Všecke tře só Markétke prima zboži a zaslohojó každá jedničko. Čerta Mefista hrajó p. Kaulfus a p. Tyl. Z p. Kaulfusa de strach, dež veleze! Veleké jak štangle od chmelo a vzácné hlas jak basklarnétheligontrombón dohromade. Pan Tyl só o puldrohé hlave menši a dež velezó, zdá se, že z nich bode slošné čert -, majó takovy dobry oče, jak naše prasátko -, ale za chvilo to do nich vjede, postijó hlas na špacír a sákra! – čert jak čert! Lúdr blajbt lúdr! – Pan Chodónské a pan Ježek hrajó bratra té Markétke a vekslojó se, jak je potřeba. Hlaseska majó jak na šňuře a zpivajó to dlóhó pěsničko v drohym jednáňó tak krásně, že si žádné v hlediščo netrófá ani odkašlat. Pan Pešek a pan Milán hrajó měštanoste a vepadajó jak skotečni rytíři, jenom jich obit plechem. Pan Pešek majó krásné, klosté hlas vic do hlóbke a p. Milán o chlópek tenši a vic do zvéške! Abech nezapomněl! Ešče tam hrajó pí Hladíková – takovó chetlavó babo, kerá be si ešče lehko dala řict, a sl. Pustinská hrá v gatich – a moc šekovně se toči a zpivá jak skřevánek. – Ostatni, sbor e mozekanti hrajó a zpivajó, až srdce skáče a proto až bode zase na cedole „Faust a Markétka“, nechte všeckyho a zajistěte se léstek; bévá decke veprodáno! S Pánem Bohem!