Dopis stréčka Matěje Křópala z Břochovan (27. 5. 1922)

Minuló nedělo bel v Břochovanech sokolské vélet a naši mozekanti, keři só daleko šeroko vehlášeni, tam hrále marš, keré mosele šterekrát opakovat a Jakóbek Melhoba si ho dal zahrát po páty. Šak to bel take kósek! Nohe šle každymo e starém babám ajnc, cvaj, ajnc, cvaj! A vite, kdo si ten marš vemeslel? Oskar Nedbal v operetě „Polská kriv“. Pak hrále jakyse potfuri „Z pohádke do pohádke“ od teho samyho Nedbala – a to se chtělo poslóchat! –A proto, dež sem onehdá čtl, že v Brně bodó okazovat balet „Z pohádke do pohádke“ a že ten pan mistr Nedbal bodó k temu sám dělat kapelnika, nebel sem k održeňó. Povidám našé Krystyně: „Děvče, pojedeš se mnó do Brna do divadla, ať vizeš jednó neco pěknyho, než si v ževotě pověsiž nejakyho chlapa na krk!“ – Jele sme a v divadle zasedle do prvni řade. Me na to máme, me mužeme. – Bel sem toze zvědavé, jak ten pan Nedbal vepadajó a Krystyna jenom čoměla do tech dveřé, z keréch měle ten velectěné pan dirigent přejit zasednót k svymo pulto. – Najednó, dež jož se mělo začit a mozekanti měle naštymováno, leze jakése klosté člověk tak hodně přes metrák a prodirá se meze pultama a Krystyna vekřékne: „Tatičko, nésó to pan děkan z Masné Lóčke?“ Povidám: „Nebrč! Deť to só starosta z Hrobé Bóřke!“ A ešče sme se ani nedomlovile, keré máme pravdo, dež v tem ledi začnó pleskat a za nama si šoškajó, to pré je ten Nedbal. Krystynko, oba sme se mélele. – Znám všelijaky kapelnike. Každé je jak vekrmené šendel lebo špélek od jetrnice a toť najednó takovy klosty stvořeni. No bodem vidět, ešle je k čemo! – Sfókle světylka a jož to začalo. Šmarjajozef! To ste měle vidět, jak ten pan Nedbal z tech mozekantu te tóne veštarovale. Chvilema si poskočele, nadhodile bróšek a migale tó hulečkó na všecke strane. A v orkestro to frčelo, brčelo, hvizdalo, fókalo, romplovalo a na jevišťo neměl žádné moc časo, abe se rozméšlel jak nohó šóstnót! – Třeba ten čert v II. jednáňó! Lital potvora jak poblázněné sršeň z okna do okna a belo slešet, jak jedno chvilo za jevištěm zasakroval: „Ten pré nám prožene létka!“ A take prohnal! Krystyna povidá najednó: „Ešle ten pan kapelnik bodó s takovó temperaturó dál dirigovat, tož začnem všeci skákat a oni se sám roztřesó! Šak tak jož na té lebeni nemajó chodák pomalo ani chlópek! To mají od teho! A lebo, že be jim to bele te ctitelke vešklobale?“ „Jedno lebo drohy“ – povidám, „a divé se na jeviště a né na paleco, děvčesko hlópy. Me, co máme holy vrške, sme chetřéši než ti chlopati. To se mně na něm zrovna lébi, že má to hlavičko tak veglančenó.“ – Po drohym jednáňó mně to nedalo pokuj, abech se na něho neveptal. Vezkómal sem, že ten pan Nedbal só světem sběhlé člověk. Dirigovale pré v celym světě, ba e v Talijánsko. Skoro ve všech městech, co je jich na mapě! A belo jim jako mozekantovi odjakževa jedno, ešle jich poslóchajó Češi lebo Němci, Rumuni lebo Englézi. Keré dal vic, temo se hrálo! Šak pré take majó peněz, že be si muhle kópit pět grontu na Hané. Só pré ale přes to člověk štědryho docha. Slébijó ti co chceš. Zlaty hodinke lebo angórskyho kocóra, poltografijo s podpisem lebo krmenyho kohóta. – Dež ale nastaviš dlaň a řekneš: „Pantáto, déte!“ – tož to pré je cheba! – Ono néni divo! Takové klosté pán, majó-le održet svó váho, take neco spotřebojó. Deť ten bróšek néni z erteplé, to každé hlópák pozná. A co oni jenom projezdijó v tech vlakách! Dnes dirigirojó v Přelóčo, zétra ve Švajcarsko a pozétřko třeba až v Sakraboniji lebo ešče dál! – A tož špás stranó! V Brně měle velekánskké óspěch! Klaněle se furt! A já sem bel s něma take spokojené. A já néso jenom hrr, hrr! Nepochválím ledaco. Ten balet stoji za podiváni. A skládale to dvá. Mozeko teda ten pan Nedbal a slova, kery se v temto kósko nevejadřojó hobó, ale nohama a rokama – jak holt keré muže – vešpekulirovale jakése pan Novák. To pré só pán, keré to svém rozomem dotáhle z divadelnich kósku až na ministra a pudó pré ešce věš. – Měle podlivá novin take přejet do Brna, ale omlovile se. Prosim vás, takové ministr obchodo má take svy trápeni. Chce odjet do Brna podivat se na ten svuj balet, ale v tem k němo přende depotacija ševcu, abe pré lacénši vix, že pré kuža stópe atd. A lebo! Dostane delegram, že pré loď s réžó na cestě z Japónska zostale nekde na mořo trčet a že je v ózkéch! Mosi nechat Brno Brnem, svolat schuzo a tam to má jisty, že mu ešče venadajó. Abech vám pravdo řekl, mně be se takové óřad nelébil, přes to, že bech se k temotake hodil! – Mám dobró hlavo po stařečkovi! To bele take kos! Sjezdile celé svět jak ten Nedbal. Bele až v Marjacel, na Velehradě, v Častochově a v Řimě viděle svatyho otca na dva kroke od těla. Šak to bel ten Lev. – A tož každé podlivá svyho přerozeni! Přes všecko slávo světskó sme všeci smrtedltedlni. Nezáviďme si ešle sme keré tlošči lebo tenči, chetřéši lebo hlópěši! Všecko pomine, jak maso v komině! Hlavni věc, abe po nás neco zostalo! A tož: - Po tech dvóch zostanó te note a po mě te „Šepte“! A sme kvit! – Na shledanó!