Dopis stréčka Matěje Křópala z Břochovan o brněnskym divadle (14. 5. 1921)

Tož ve čtvrtek 5. května, na ten památné deň smrti slavnyho cisaře Napoliona bel v brněnskym divadle před začátkem představeni rámus. Vetale k pulto kapelnika Janoto, keré maródil od podzemka a šet lebo sedm měsico nedržel taktovko v roce. Čtl sem to v břochovanské obecni hospodě v novinách a náhoda temo ochtěla, že sem se hned na drohé deň – teda v pátek – sešil v Holomóce v Národnim domě s jedném zpěvákem z brněnskyho divadla, šak s tém špásovném basistem Čihákem a veptal sem se ho jaksepatři na teho p. Janoto, a jaky to převitáni belo. – Tož teda. Ten p. Janota só ten néprvněši kapelnik po tem prvnim dirigento. Abeste temo rozoměle, tož to je tak: V Brně majó pět kapelniku. Napřed přende ten nadkapelnik, tak řikajic šéf, pak první kapelnik to je ten Janota a pak ti drozi. A ten p. Janota teda bele nekolek měsicu nemocné a belo pré to s něma škaredy. Nařed jakése neřád na krko. Doktor to vešvihnol a zdálo se, že bode pokuj. Ale kdepak! Pan kapelnik si to meslim nejak limcem ošóstale, začalo to svrbět a zapálelo se to, potvora, znovo! Třisle se zemó ten pan Janota, potile horkem a začale fantasirovat. Přešil dochtor, prohlidl a žádny dlóhy véklady a obklady a dal milyho kapelo odvizt tó známo ambulancó do nemocnice. A te prvni dně belo zle, každó chvilo se čekalo, že přende ta s tó kosó. V divadle bele všeci smotni, každé letoval a pomuct neoměl. Neřád na krko rozlezl se po celé hobě, teda otrava a vlezlo to e do nohe.  – Dochtoři jož si brósele křeváke, že mo ofiknó čapo, ale svatá Cecolka, patrónka mozekantu, to zařidila ináč. Začalo se to lepčet a noho dale prozatim do dešteček a pan kapelnik bele z néhoršiho ven -, pár měsicu si poležele a teda ve čtvrtek 5. t. m. jož dirigovale. – Zpěváce e všeci mozekanti ho majó toze rádi a proto mo ověnčele pult a dež lezl k pulto, tož spostile aplaus, ledi se k temo předale, na jevišťo se objevile pukéte a dare pro milyho kapelnika a on děkoval osmivavó hobó. Belo vidět, že je rád, že je zas meze svéma a že neodletěl do nebeskéch Rákos. – S tó nohó pré to bode ešče trocho trvat, než bode zase skákat přes tře schode. Béval pré mrštné jak reba a v běho muhl dělat závode.  – Ale co néni bode zas! Hlavni věc, dež roke só jak bele, šak nohama nedirijojete, pane kapelnik a přejo Vám za všecko hanácky obecenstvo brněnskyho divadla, abeste jož nikdá neomaródil. A ešle bodete moset nejaké čas to čapo neščasnó za sebó táhat, - nezóféte! Co nespravile dochtoři, spravi slonko a dež je žalódek dobré, všecko bode v pořádko.