Dopis stréčka Matěje Křópala z Břochovan o brněnskym divadle (15. 1. 1921)

Tož ten kósek, co hrále, se menoval „Hoffmannove povidke“. Povim vám o čem to belo. Tož poslóchéte. – Dež mozekanti dohrále předehro, vehrnola se opona a na jevišťo bel opravdovské sklep. Hneď tam přešlo nekolek štodentu, mlátile žbánkama o stul a řvale jak bez rozomo na hostinskyho, abe jim nalil, lebo že mo to hospodo rozházijó! Tož nalil! – Pile jak dohe a répale jeden do drohyho. Povidám si: „Keré čert, co to bode?“ Za chvilko meze te štodente – (nespiš to bele buršáce) – přešil nejaké starši štodent – bel nejaké nafočené – a s něm přešil jeho mladé kamarád. Štodenti strhle znovo rámus – „a tož milé Hoffmánnko – (to bel ten nabročené) – jož se na nás nezlob, toť máš žbánek a fajfko a zazpivé nám!“ A Hofmann zpival, kóřel a pil a pak povidá: „Ešle chcete, tak vám bodo dnes povidat o svéch láskách!“ Študenti bele hned přetem a sesedle se dohromade! V tem najednó se spostila taková tenká záclonka jak pavočena a potom spadl ten těžké štofové fórhaňg, mozeka hrála dál, zas veletěl ten fórhaňg zhuro a na jevišti bel sál a nejaké starši pán cose zpival, že pré má dcero a že jo okáže svém hosťum. Najednó na jeviště vleti ostrém krokem ten Hoffmann, ale načasto jak mladé senek! Rezó paleco, lakyrovy botke s přeskema, – jak mivá biskop, dež biřmoje, a staromódni šate se staženéma gatěma. Převitale se s tém starém pánem! – Potom se ten děj jakse motal a motal – zkrátka a dobře ten Hoffmann se tam zamiloval jak blázen do té slečinke. Ale to bela jenom panenka, natahovala se od zado, oměla zpivat a tancovat. Ten tatik mosel bet moc chetrá hlava a ešče s jedném žedem jo odělale. Ten žed temo Hoffmannovi nasadil jakyse brile na nos, abe ináč viděl a on hlópak té panence veznával lásko, tancoval s ňó a na konec z teho velezlo, že ti dva staři se nejak nepohodle a ten žed to panenko rozmlátil – a milé Hoffmann na to přešil a povidá: „Bože, já so tróba! Deť já sem měl rád jenom automat – !“ – a opona spadla. – Francek povidá: „ Tatičko, první jednáni je o konce!“ a světla se rozsvitile. Bela pausa, ledi si o tem šuškale, jak keré zpivá a hrá a za chvilko bela zase tma, mozeka spostila a na jevišťo se odehrávalo drohy jednáni, o té drohé lásce Hoffmannové. Toto jednáni se mně nélebilo! Pro venkovskyho člověka moc selny! Bel tam na jevišťo pěkné divan a na tem ležela jakáse lenošná ženská, – belo ji vidět trochu odkrety nohe a šate měla vestřihnoty až haňba mlovit. Že se nestedi: Krótila sebó ta haňbolena a sváděla teho Hoffmanna, až mně belo ózko! (Franckovi se to ale lébilo a honem si vepučel od vedléšiho pána kukátko a celé bel rozdivočené! Zatrackané klok!) Ten Hoffmann se toze bránil a jož sem meslel, že to vevede jak ten Jozéfek egyptské a oteče! Ale kde pak! Dal se do lóbáni a nic mo nevadilo, že na něho hledi cely divadlo! (Toto jednáni se mosi změnit! Řekno to podrohy temo inšpektórovi! Dal sem předloni, dež se zbiralo na divadlo – take sto renskéch a tož snaď mám take právo, do teho co mlovit!) – Konec koncu ta ženská rozpostilá teho Hoffmanna ošedi a ojede mo s jiném na lodičce a vesměje se mo! Toť máš čerte kropáč! – Nemosel´s tam, Hoffmánnko, lizt! –

To třeti jednáni, to je nélepši, ale toze smotny! Hoffmann miloje jakóse Antonio. Ale ta choderka kašle, je checená na plice! Jeji tatik pořád ji říká: „Vidiš, děvče, vidiš! To máš od teho zpiváni!“ Ale ona si nedá řict a neposlechne zkošené rade. Ďábel ji pořád našoškává, abe jenom zpivala, že bode slavná a abe nebela hlópá a nebrala si teho Hoffmanna, že je to lufťák! A ten ďábel opravdo přende na jeviště a omamoje jo. – Hoffmann take jo prosi, abe teho zpiváni nechala, dež ji to hrncoje plicema. Ale to je jak dež naploje na kamna! Neposlechne a neposlechne! Sakrmensky tvrdohlavy děvče! – Je načesto v moce ďábla! – Najednó zaveje vesoko a jož vidět, že ji scházi dech a netrvá to dloho a je – nebožka! Belo mně ji léto a teho Hoffmanna take, že zas mo zešlo ze svajbe! –

V poslednim obrázko zas sedi ten Hoffmann jak na začátko meze tema štodentama a povidá: „Tož tak, chlapce, to só te pohádke o méch láskach! Ta první bela panenka, ta drohá zkažená ženská a ta třeti, kerá bela moc sošný děvče, ta mně hold omřela! A tož, co nám zbévá? Bodem pit až do rána!“ A pile, až jich hospodské veházel! –

Tak sem Vám dnes vepsal, jaké to bel krásné kósek a za tédeň napišo, jak to ten pan rechtor lebo dirigent řidile a jak ti zpěváce a zpěvačke to provedle.