Dopis střéčka Matěje Křópala z Břochovan o brněnskym divadle (8. 1. 1921)

Tož sem Vám bel v Brně za Franckem, co tam slóži na vojně, a dež sem si cely město jaksepatři prohlidl, tož se mně ani nazpátek nechtělo. Ve všech kostelich sem bel, v nélepšich rešteracich a na Boži narozeni sem si večir seděl jak bochta – v divadle. Já bech nebel šil do divadla za nic na světě – to je pro mlady – ale Francek pořád do mě hočel, že jož má léstke dávno kópeny, že hrajó pěkné kósek s mozekó a že be to bela haňba, bet v Brně a nejit do divadla. A tož sem si dal teda řict a s Franckem sme pěkně šle v 1/2 7 jož do teho divadla. Francek mně povidá: „Tatičko, divadlo začéná v 7 hodin večir, ale ve 3/4 7 jož mosime sedět – v 7 se najednó zhasne a mozekanti spostijó, a kdo přende pozdě, mosi poslóchat za dveřma.“ – Tak sme teda šle. – To divadlo v Brně je hroby staveni jak palác a člověk tam mosí smeknót klobók jak v kostele. Šak só tam take, hneď jak se tam vleze, same slópe a lustre a ti, co póštijó lidi na seďátka, majó svy uniforme a menojó se bibletáři. Só ke každymu octivi a tože slošni a prodajó, dež chcete, program, abe člověk si muhl přečist, kdo ten deň hrá a lebo zpívá a jak to skonči. Take sem tam viděl pobihovat jednyho pána, kerymo ti bibliotáři řikale inšpektor. Povidal sem si: „Jaké pak inšpektor? Deť nemá fóse ani brile“ A nebode se nás, Francko, něco veptávat jak inšpektóři ve škole?“ Šil z něho strach. Očema krótil přisně a tem bibletářum dával jakyse přisny rozkaze. Ináč se zdál bet slošné a pořádkomilovné člověk! Hobo měl jak óplněk, červeňóčko a hladko opocovanó jak holomócké prelát, šnopáček trochu zakřevené, ale žed nebel! No tož potom nám okázale ti napremovani, kode máme jit na jakóse galerijo, jak na Franckovéch léstkách belo vetisknoto. Tož sme stopale furt véš a véš, – až sme bele skoro pod střechó. Francek mě mosel troško podpirat – protože od té době, co mivám to répani v nohách, so trocho na nohe preč! Šak sem potom povidal Franckovi: „Chlapče, tes mně dál! Co pak mesliš, že mam místo plic lokomotivo?“ – Na té galeriji sme se zas mosele vekázat léstkama a bibletáři nás postile na seďátka. Bele sme sakra vesoko, ale belo vidět faň. Ledi belo v divadle jak mako, hlava na hlavě, jak dež je na sv. Hosténko póť! A tech světel! Nevěděl sem, na co se napřed divat, až se mně paleca motala! Mozekanti pod jevištěm akorát štimovale. Francek povidá: „Tatičko, jož brzo začnó!“ A ani nedořekl, v tem najednó – škrt! škrk! – a belo tma a jenom mozekanti měle světylka, abe viděle na partese! Ledi nechale šoškáni a meze te mozekante přešil do prostředka jeden pán v černym kabátě, s tvrdém limcem a biló mašló na krko. Rozhlidl se po mozekantech, ešle só pohromadě – osmál se na ně, jak debe chtěl řict: „Nic se nebujte, já Vás mám v roce a držte se! Só tade ledi až od Holomóce.“ Potom vzal do roke prótek, otevřel kniho na pultě, jak panáček o oltáře misál, – rozpřihl roke – početal poticho jedna, dvě, tře, čtere a šóst hulečkó dule a mozekanti spostile. A jož to šlo! Řiz! řiz! – ráz! ráz! A boben do teho! Chlapci sotva stačele přebirat strone a klarinétisti olezovat ďórke! Předehra bela kraťóčká, ale hébala vnitřnostima! – Jaké kósek hrále a co se mně lébilo a nelébilo, o tem Vám napišo podrohy! Tož čekéte! –