Dopis stréčka Matěje Křópala z Břochovan o brněnskym divadle (26. 3. 1921)

Tož sem čtl na plagátech a v novinách, že v nedělo 6. března dopoledne bode v brněnskym divadle slavny Requiem za te naše padly junáke s celó mozekó divadelní, se zpěváckém spolkem Filharmonické besede a ešče se šterma sólistama z divadla. Čto znovo a vidim, že to neni žádné špás. – V divadle requiem? Bláznijo ti ledi? – Hledám na plagátě, keré panáček to bode slóžet, ale o tem ani škrt! Krótim nad tém hlavó. V nedělo requiem? Keré čert! To majó ti měšťáce divny nápade! O nás, dež nekdo omře, řeknime v pátek, tož dobrá, pohřeb má v nedělo, ale requiem decke až v podnělé, lebo iné všedni deň! – „Toto mosim vidět! Matějo, pudeš!“ A šil sem. Meslel sem si, že to bode zadarmo, deť šmarjajozef, dež chodivám v Břochovanech na requiem lebo na pulnočni nebodo přece ešče platit, ale dež kopovale drozi léstke, tak sem přece nemuhl odělat ostodo a kópil sem si take a do přizemi na te plyšovy sedátka. – V divadle belo jož plno ledi, dež sem se já přehrnol, mozekanti měle jož naštymovano a jenom nekeři ešče švrdlikale. Sedl sem si jak děkan do zpovědnice a rozhližim se. Za chvilko lezó na jeviště zpěvačke a zpěváce a nebelo jim konce! Divám se tóžebně odkud velezó panáček, brzo-le zacinknó ministranti! A v tem najednó se postavi před te zpěváke jakése chasnik s chlopató palecó s prótkem v roce, všecko se otiši a ten mladé dirigent, néspiš nejaké rechtoru senek, jakése Kvapil, dal znameni a mozeka spostila a zpěváce začale potichóčko zpivat requiem aeternam. Žádné oltář, žádné panáček, žádné kostelník nechodi s mišéčkem vebirat na sv. Otce, žádny svičke ani oplakany babe a mir nix dir nix spostijó zpivat! Povidám si? „Toto só v tem Brně sami lotrejáni! Bez panáčka requiem? Kdo to jakžev slešel? Debe bele zkázale třeba e biskopkovi brněnskymo, že bodó tak krásně zpivat, bel be to odslóžel třeba e zadarmo, jak je Němec – a s celó assistencó! Ale ať jož je to jakychce! Zaplatils a tož bodeš poslóchat! A poslóchal sem! – Ja, mili zlati, to belo neco! Ani sem nedéchal. (Chtělo se mně jedno chvilo kéchnót, ale održel sem se!) Dvě hodine to trvalo s maló přestávkó. Zpivale latinó, ale překlad prodávale s programem, tak sem všeckymo rozuměl.

V žádnym kostele lepče nezpivajó, ja ani be jich toli nevlezlo na kchór! To „Requiem“ složel ten slavné omělec nebožtek Antonin Dvořák a to bel člověk zbožnyho docha, jak sem četl jednó v kalendářo – a proto se mo ta skladba tak vedařela! Dojimalo to až k slzám, každy to hosle jak debe plakale a prosele, abe ten milostivé Pánbu dal tem našem hrdinum lehky odpočenosti! Buhvi kde keré chodák ležijó! V Taliansko, v Srbsko, v Rusko a po celym světě, kde ta válka zořela! No holt – moselo to bet, abechme bele národ svobodné a střísle se teho rakóskyho chomóto! – To „Requiem“ je skladba koncertni a je lepše, dež do teho panáček nezpivá! Ti mozekanti hrále, jak debe se modlele od bobna až po pištělke, každé hleděl jeden drohyho přetrumfnót a dohromade to klapalo, jak debe ten dirigent hrál na jeden inštrment. A ti zpěváce sborovy – to se nedá napsat jak zpivale!

(Nemuhlo to bet lepše, dež ta svatá Cecolka hrávala na varhane a anděli k temo zpivale). To bele zpěváce ze spolko Filharmonické besede a viděl sem meze něma néjenom mladike a slečinke, ale e nóbl stary – páne s holó hobó e fósaty – a take paničke všelejakéch e vesokéch óředniku. – Scházivajó pré se každé tédeň dvakrát a ten dirigent Kvapil pré s něma štodyroje a každé z nich pré chodi s veleké choťó do zkóšek a to potom néni divo, že dež velezó na veřénost, že zpivajó jak z jednyho hrdla! – Do takovyho spolko zpěváckyho be měl každé stópnót, kdo má hlas! Já debech béval v Brně a debech bel o krapko mladši – tož hneď běžim k zápiso. Ale včel jož mám ten hlas trocho rozkřápané, leda be mě vzal napřed do práce ten židenické kózelnik Ladin Kožošničku. Slešel sem o něm, že pré „naleja každymo střibro do krko“ a ať máš hlas lebo ne a za pár hodin zpiváš jak skřevánek. Ešle chceš bet basistó, jenom řict, ešle chceš mět v krko koláturo lebo jak řikajó koloraturo, tož ti vetahne tipec, že bodeš hvizdat jak vrbová pištělka. Ohmatá ti krk, veloži neco o décháňó a hlavně povi, jak všece jini očeteli zpěvo só špatni, jak žádné nic neomi, jak on je oznávané daleko šeroko, jenom pré v Brně mo nemužó přejit na choť, jak e sami Němce se před něm kladnijó a „jak ta brněnská česká kritika dělá pštrosi politiko, ale že on jim te palece z pisko vetáhá“ –. Holt znamenité očetel to mosi bet, dež vi, jak do krko štárnót, keró kostečkó v krko pohnót, abe z tebe bel drohé Caruso. Žádné dochtor nevi toli o krko, co ten pan mistr Kožóšek a furt inseroje, jak debe prodával fainovy medlo. Napsal take roztodivny knižečke, kery si sám „vemeslel“ – a „sám na svym hlase všecko vezkóšel“ – ale omiš-le německe, tož já, Matěj Křópal, ti radim, přečti si to v německéch knižkách, je tam na puntik to samo! – Já na takovy knižke nedržim.

Podlivá myho hlópyho hanackyho rozomo meslim, že přece k sakro dež přečto knižko, jak se blombojó zobe lebo jak se vepompoje žalódek, tož přece ešče néso dochtorem! A zrovna tak nemosi bet dobry žrádylko, co se ovaři podlivá kuchařské knihe! – A tož já radš počkám, až ten Kožošničku postavi nejakyho znamenityho žáka na jeviště. – (Dosuď nic neslešel, že be bel nekoho veočel.) Ináč pré só ten pan mistr Kožošniček člověk, „keré pré se mužó každymo podivat zpřima do oči“. – Tož nevim! – Je pré to energické chlapisko, keré má ale jedno chebo, že dež vidi, že bes muhl bét jeho konkurent, tož se do tebe zakósne a neposti a třeba´s mo jakžev v ževotě neobléžel´s, dostaneš se k sódo, ani neviš jak! – A tož se nezlobte, že sem trocho odskočel a poslóchéte dál o tem requiem! Ti solisti bele sl. Kubíková: - hobinko jak měsiček a hlas česté a zvočné, jak dež ťokáš na bróšenó sklinko. – H. Kvapilová: - klosté hlas, jak chlap, alt, jak deš hráš na violo. P. Kaulfus: - chlapisko na dva metre a hlasesko jak bombardón a na tem Šindlerovym belo hneď vidět, že štodyroval na panáčka, sotva to hobo otevřel. Tak to latino veslovoval jak staré katechét.

Temo dirigentovi p. Kvapilovi, které to tak seštodyroval, mosim leda gratulovat a volám čterekrát hodně nahlas: „Sláva!“ –