Dopis stréčka Matěje Křópala z Břochovan o brněnskym divadle (12. 3. 1921)

Tož sem si povidal potichóčko pro sebe: „Matějo, podiváš se jednó na to divadlo take ze zado. Dovoleni máš od samyho řiditele, že mužeš všode vlizt – a tož se dnes večir sebereš – hrá se „Rozvedená paní“ – a napřed pudeš v šest hodin do divadla podivat se do herecké šatne, ať vizeš na svy vlastni oče, jak se ti herce-zpěváce oblikajó, jak si te hobe natirajó, jak keré má strach, než vleze na jeviště atd.!“ A tož dobrá! V šest hodin večir se bel jož o divadla a jeden senek ze sboro mě na dobry slovo zavedl do herecké šatne, teda kde se strojijó páni.

Šatne pro herce só za jevištěm, na jedné straně pro zpěvačke a na drohé pro chlape. Bel bech tuze rád vlezl do té ženské šatne, ale tam pré chlapská noha nesmi, na to majó v divadle palagraf. Tož teda nezbévalo nic jinyho, leda vlizt do té panské. Z hercu tam ešče nebel žádné, jenom dva pantáti, keréch sem se ptal, co só zač? Tož pré – „me sme kréčiři, a mosime tem hercum všecko strčet až pod nos, abe nekeré neoblikl, co nemá a nešil na to jeviště jak hajdalák – zkrátka, me sme tode od teho, abechme každyho teho herce vepostile na jeviště tak, jak to předpisoje ležižér!“

Bele to toze slošni ledi ti dva kréčiři. Jeden se menoval Červinka a drohé Peč. Ten Peč se mnó mlovil hanácke, je pré od Prostijova. Všecko mně veložel, na co sem se ptal, nabidl seslečko, abech si jenom sedl, dež tedá mám to dovoleni a abech počkal, až ti herce přendó. Dal se mo veržino, lapl ho jak zteklé a já se ovelebil jak doma. Za chvilko přešil prvni herec, zostal ve dveřich stát, vevalel oče, dež mě oviděl, a neveděl, má-le cofnót lebo jit dál. Povidám si v docho: „Toto bode nejaké bázlevé člověk!“ a vekřekl sem: „Nic se nebujte a poďte dál, já vás nesnim!“ A tož šil dál a já se mo představil, že so teda matěj Krópal a on na to gurášně: „Já so Karel Holík!“ Poklonile sme se jeden drohymo, on měl radost, že sem mo osobně spisovatelske stiskl roko a omlóval se, abech neměl za zly, že se tak lekl. Meslel pré v prvnim spatřeňó, že so nejaké nově angažované konkurent! Tož sme se temo troško zasmále a já mo vesvětle, proč přecházim do šatne a on mně slébil, že mě tem drohém hercum-zpěvákum představi, až bodó pohromadě. A netrvalo to dloho, přešle dva mladice, sdělale klobóke, temo Holikovi řekle „servus!“ a mně si nevšimle. Povidám si: „Cpak toto só za hadi? Néspiš tenóři!“ A za chvilko zas přešle ešče dva. Odložele všeci vrchni kabáte, pověsele a ten Holiku na mě mrkl, jak debe chtěl řict: „Včel to začne!“, - a povidá vesokém hlasem dojimavě: „Přááátele! Nemáte ani poněti, kdo dnes meze nás přešil. Representant dobryho hanáckyho ledo, stréček Matěj Křópal z Břochovan, só meze nama.“ – (Pře techto slovech na mě okázal a já vstal ze seslečke.) – „Stréček přešle, abe viděle, co me chodáce herce vestojime, než se na to jeviště dostanem, jak se mosime veparádit, jak mosime te naše hobe naléčet, abechme temo velecněnymo obecenstvo posketle vrcholné požetek našeho velekyho omění!“ – (pře tech slovech se všece jak debe nafókle!) – „Přááátele! Já vitám pana Křópala, a – a, a...“ – (dál nemuhl dojmotím mlovit) – „a dovolte, abech vás představil!“

Ten dlóhé, černé, hobinko jak slečinka, to bel Oldřich Nový. Ten blond, se špásovnéma očema, to bel Mirko Bukovský. Ten s tó lesó palečkó, to bel ten vehlášené komik Purkrábek, a v tem šviháko modně nastrojenym sem poznal teho vrchniho ležižéra Marka. Potřisl sem každymo rokó a povidám. „Pani omělce! Řečnik néso jak toť pan Holék, ale co na jazeko, to na srco! Nešklibte, že so jenom obečené stréc z Hané, ale od té chvile, co sem po prvni bel v brněnskym divadle, tak sem se do teho divadla zažral, že bez něho nemužo ani bet. Chco poznat divadlo z předo e ze zado, lebo jak očence řikajó, z hlediště e ze zákulisí, abech se sám přesvedčel, jaká to mosela bet za staréch času hlava, co to divadelni oměni vemeslela. Mám doma v halmaře dva torecky lóze, ešle vehrám, všecko přepadne hercum! A tož bez orážke, neměte za zly, dež si sedno toť do kótečka a bodo vás pozorovat!“ Oni na to kévle a belo vidět, že se za náš hanácké led nestedijó, a tož pré, „stréčko, jenom si sednite a meslete si, že ste meze svéma v Břochovanech. Me jož mosime spichat za pul hodine na nás bodó zvonit, abechme šle na jeviště!“

Slikle se každé hneď a začale se přepravovat! Každé ten herec má svůj stoléček a na něm přepevněny zrcadlo, kery si podle potřebe šróbkama natoči. Pak vetahne škatolko, kde má šminke roztodivny, a začně natirat hobo. Napřed jednó šminkó, keré se řiká tělka lebo „flajška“ – a podllivá teho, jakó keré hrá uloho, předává boď trocho červené lebo bilé lebo šedé šminke a to se tak dlóho s tém každé piple, až skotečně vepadá jako ten, keryho představoje. Dež ti herce majó te hobe natřeny, tož to zapudrojó, namalojó oboči a oče, přende frizér Pospišek (šak je od Veškova), narazi jim na paleco paroko, pěkně jo oléže lebo nakróti lebo rozčepéři, jak keré holt potřeboje, a dež to mosi bet, tož nalepi take fóse. Pak ti kréčiři jich začno oblikat a to je pořád: „Pane Červinka! Honem! Jož zvonijó! Pane Peč, přešejó mně knoflék, spadajó mně gatě!“ atd. Meze tém, co se ti herce strojijó, vekládajó si všelejaky anekdóte lebo jak keryho kritik porépal v novinách, nekeré zase proháni hlas, až be člověk ohlochl atd. Dež só přestrojeni, přende tak zvané inšpicient obhlidnót, ešle se muže bestarostně začit, zmačkne zvonke za jevištěm na obecenstvo, na kapelnika – světla zhasnó a jož to de! Herce, jeden po druhym, jak je to v knize, mosijó verukovat na jeviště a ten inšpicient – nejaké Tupý (toze ózkostlevé člověk) – je zodpovědné za každyho herce, abe nepřešil pozdě lebo zas brzo na jeviště.

Bel bech zapomněl ešče Vám napsat, že ve vedléši malé šatně panské se strojil jeden starši herec-zpěvák, keré se mně sám přešil přestavit – Alois Pivoňka! Bavili sme se spolo, jak debechme se odjakževa znale. Šak tako podlivá mina sem ho znal a on mně vekládal, že v mladšich letech jako zpěvák pojezdil e celó Moravo. Dež hrále v Holomóco, že tak krásnó dědino ešče neviděl. Je to zaslóželé herec a jak sem viděl, všece ti mladši si ho toze vážijó! – Pozval sem ho na svátke na berana!

A tož chvilko před tém, než se začalo hrát, sem se všeckém pěkně odporóčel a šil do předko divadla na sedadlo. Hrále opereto „Rozvedená paní“ – a o tem provedeňó Vám brzo napišo! –