Dopis stréčka Matěje Křópala z Břochovan o brněnskym divadle (5. 3. 1921)

Tož tentokrát sem viděl v brněnskym divadle kósek bez mozeke, teda tak řikajic – činohro. To se jenom mlovi a hrá, nic nezpivá. Žádné dirigent neokazoje hulečkó tem hercum, kde maji keré začit, ale každé z tech velectěnéch omělcu mosi svó uloho omět na puntik, jak školáce náboženství, dež pan děkan zkóšijó pře visitaci. Nesmi se zarazet a s otevřenó hobó zostat trčet! – Menovalo se to „David a Goliáš“. Pan direktor divadla, kerymu sem odělal návštěvo a keré ten špásovné kósek složele, dale mně léstek do divadla zadarmo a to hneď do prvni řade, takže sem te herce měl zrovna o hobe. Meslel sem, ida do divadla, že se bode odehrávat ten véjev z bible, jak ten David mrskl tém křemelem po tem obro Goliášo a jak tento bel hneď zhuro nohama, ale dež sem si přečtl v divadle prográmek a vidim, že bodó vestopovat sami hokynáři, eletrikáři a ten menši led, tož sem hneď věděl, že se chestá neco jinyho.

A take skotečně. Vehrne se opona, vidět světničko a z ni dveře do krámo. Jakése staré, fósaté a škaredé stréc, s fajfkó v čoni, špacirojó po jevišťo a poróčijó hausmajstrovi, abe mo složel do kótka měch s ceboló. Hausmajstr to odělá a pak si zavdajó oba štamprdelku sladké gořalke a plkajó hlóposti a ten hokynář se menoje David a hrá ho nejaké Čermák. Mosi mět ten Čermák sakrmentskó hlavo, dež se naoči tak velekó uloho. Znal sem jednyho kramáře od Prahe, co jezdival k nám do Břochovan na svató Anno na póť prodávat torecké med a ten Čermáku jak debe mo z oka vypadnol. Bel toze k smicho, jenom co to klapajzno otevřel. Slešel sem o tem Čermáko povidat za sebó, že pré take hrává smotny kóske toze dobře a muže to bét pravda, protože, dež v té hře vekládal na jednym mistě, jak jeho tatik přešil do Prahe jenom s hozylkem a v jednech gatich a on včel – jeho sen – má bet zvolené do městské rade, tož to tak dojemně vekládal, že mně vehrknola slza jak boblena.

Za chvilko přešle na jeviště e jiny herce a z jejich řečé sem hneď poznal, že se jedná o volbe a že to bode napjaty. A to belo neco pro mě! Take sem prodělal v Břochovanech škaredy volbe a tož to bel pro mně poočné kósek. Belo to toze faň! Nasmál sem se, až mně v boko répalo. Jednó sem tak veprskl na hlas, že to vzbózelo pohoršeni a vedléši panička cose zabročela, že pré hneď vidět, že so z dědine a že se neomim na lepšich sedadlech chovat! Moc sem se pobavil a každymo Vám radim, běžte se na to podivat! – Máte tech pár vševéch grécaru prohrát v mariášo a lebo jit do divadla, kde si sedite v teple a v socho, jak vařbochti. Ovizete, jak pražšti hokynáři si osmeslele prosadit jednyho svyho kamaráda na radnico, jak to všelejak šmodrkajó, abe se jim to povedlo, jak ten David se před tém svém protikandidátem – kerymo řikajó Goliáš – furt skováva atd. atd. Muhl bech Vám všecko povědět do podrobna, ale to bech mosel bet leda hlópé! Ve beste si muhle řict: „Co bodem chodit do divadla? Stréc Křópalu nám napišó, o čem to belo a me si to přečtem!“ – A tož debeste e na kolenách prosele, tož Vám nic nepovim! Dite se podivat a ovizete a nebode Vás to mrzet, nasmějete se, až Vás bode popek bolet.

Ale poslóchéte dnes o tech hercich, jak se vecajchnovale. Kromě teho Čermáka hrálo jich ešče moc. Ko přiklado jeho ženo hrála jakáse pani Pechová, a hrála to tak doopravde, že žádná ženská to lepše nedokáže! Já néso hlópé Matěj, jak se zdám, já vizo každýmo až do vnitřnosti a vsadil bech na to páro koni e s kočárem, že ta pani Pechová – jak hrála takovó dobró, laskavó panimámo, že taková je e ve skotečnosti a proto ta jeji hra bela taková prožetá, skotečná. Toze se mně lébila a meslel sem si tak v docho: „Debes bel, Matějo, o dvacet let mladši a ona svobodny děvčesko, tak slitneš s ňó s kazatelne ajnc, cvaj, a takovó svajbo jakžev v Břochovanech neviděle! Kočaru be belo od kostela až na konec dědině.“ – Jejich dcero Pepičko hrála nejaká Klumparova Věroška. Vepadala jak z cokro a hrála rozomnó dobře vechovanó dcero, kerá rozumi óčetnim knihám a temo taťkovi vede kšeft. Kolem ni se to všecko točelo. Bele do ni zamilovani tři, ale vebrala si teho bohatyho. Take za ňó chodil jeden právnik, ale to bel jakési hlópák a měla recht, že si ho nevzala! Hrál ho Bohóš Stéskalu a šmarjajozef ten bel k smicho! Krótil sebó jak stedlavá panenka lebo nejaké šťór. Měl tam pár slov, ale znamenitě to provedl. (Kdo vi, ešle neni take Hanák, deť o nás je Stéskalu plná dědina.) – Pan Emanuel Doležal – (panimáma pré mo doma řiká  „Emánko!“) – představoval teho hausmajstra a mosel měl dobré mustr. Uloho jakyhose Šebrlete hrál pan Pech. A klobók dule! To je fajnové herec! Z počátko, dež přende na jeviště, tak stoji v roho jak ťululu, na všecko kévá lebo se plete drohém do řeče, ale za chvilko se vize, kdo vlastně te volbe sháni, že teda on, Šebrle, je došó tech voleb a to se rozomi, že pře tem mesli na svó kapso. Hned se zdá, že to mesli dobře s tém Davidem a hned zas s tém Goliášem. Jak kde citi grécar! Holt potvora chlap! – Ale mosim řict temo řiditelovi, abe mo předale, abe se trocho vekrmil – deť je chodák tenké jak žóžala! Hobinko jak za dva šafráno a z gati be ho zrovna vetřisl!

Jednyho z tech hokynářu, ménem Krakeše, hrál Jaroslav Auerswald. Pořád se na jevišťo chlobil, že je štodyrované člověk, že má latinsky škole a zatim velezlo, že má jenom jedno třido latinskó a mosel toho nechat, protože měl slabó hlavo. V prvnim jednáňó měl rozčepéřenó paleco, ale k posledko, dež meslel, že be ho muhle take zvolet, tož přešil vešvihnoté, jak debe bel pozvané nekam na hode. Strakató mašlo, fóse a vlase přestřehnoty a namašleny. Ten Auerswald je herec jaké néni daleko, šeroko. Slešel sem v přestávce o něm samó chválo. – Omi pré take malovat a ináč je to pokojné člověk. Teho hlavniho eletrikáře Kupso hrál Václav Baloun. Je to selné člověk. Facko bech od něho nechtěl. Hrá načesto doopravde, mosi to bet zkošené herec, jak z jednyho kamene vetesané. Vekládale si za mnó dva páni, že pré ten Baloun je moc chetré člověk, Každé nemoce pré rozomi lepše než všeci dochtoři. Ví, co kapnót do oka a co do ocha, ví, jak se ošvihne kdekeré hnát, ví, jak zacházet s otopeném a jak s tém, keré odělá selné hlt lysólo. Tož sem si tak povidal, ešle mně od teho répani v nohách nepomužó dochtoři, tak pudo k temo Balounovi. Teho protikandidáta Davidova komerčniho rado Kittricha, keré měl jakyse tintili vantili s jednó herečkó – hrál nade všecko pomešleni dobře nejaké K. Urbánek. Přešil na jeviště v novéch šatech, celé vepiglované, od hlave až k patě podlivá móde. Cylindr veglančené, tvrdó forhemedko, bilé limec a novy botke. Mlovil odměřeně, jak debe mo na tem pendrek záleželo, ešle pře tech volbách vehrá lebo né, ale přece vitět, že be nerád, abe ho ten David porazel. Je to herec, jakyho nemajó ani v Praze! Kde se hrabó v papučich na bál! – Jeho ženo, Terezio, hrála Antonie Košnerová. Ja, mili braše, ta se mosi vidět, jak hrá. S tém senem Rudolfem, keryho hrá jakése Walter, ma chodera trápeni. Ráda be, abe si vzal slošny děvče a nechal jakóse herečko Wolfovó, kerá mo poletla hlavo. Vepadá toze nóbl, jak pravá pani radová. A ten pan Walter, co teda hrál jejiho sena, je herec, jaké se tak hneď nenarodi. Hrá bohatyho senka, keré nevi, co je bida, majó doma všeckyho. Té herečce, s keró ten tatik jeho je zapletené, piše básničke – má také rád to Pepičko Davidovo, ale nevi holt z keré do keré, až nakonec ho přece Pánbu osviti a on si vezme to šekovnó Pepičko. Tak sem si oddéchl. Dale si nakonec s tó Pepičkó hobičko, že to mlasklo, jak dež stópneš na švába. – Jakáse pani Bóbelová hrála takovó splašenó slečinko Kamilko, kamarádko té Pepičke. Kriste Pane, té jela hoba! Nevěděla keryho si má vebrat. Take nadbihala temo bohatymo senkovi, a šmajchlovala se jak muhla a na konec se přelepina na jednyho zbrčenyho agenta Pablíře, keryho hrál Gustav Ekl. To je herec od náture, jak ževy střibro. Bela radost se na něho divat. Take mrkal po té Pepičce, ale na penize se chetl. Jak slešel, že ta Kamilka bode dědit 20 tisic a několek losu, tož do teho manželstvi skočel jak jeleň. A tož jim dé Panbu štěsti! Obá só krásni ledi a hrále tak pěkně, až se srdce smálo. – Ešče tam vestopoval jeden agent Mayer a teho hrál jakése Tónek Strnadu. Mlovil pomalóčke, každy slovo belo rozomět. Take o něm si tam vekládale že pré je veleké omělec a vyborné řečnik. Na hereckéch schuzich pré mivá hlavni slovo a vemáhá hercum přédavke. Tož to je, pane Skřevan lebo Strnad, v pořádko a přejo Vám, abe ti herce dostale předáno o renské vic.

To herečko Wolfovó hrála pani Urbánková a všecka česť! Je to toze pěkná ženská, blond. A blond žensky to bévala odjakževa má nemoc. Neni divo, že ten staré Kittrich se tak do ni zabóchl. Chetrá je jak čert – a až bode podrohy v nečem jinym hrát, tož podo zas. – Potom tam ešče vestopovala pani Balounova (bezpochebe vlastni panimáma teho Balouna) – a hrála složko. Mrskala sebó v té bilé zástěře, jak debe slóžila na fáře. Take jakáse pani Krejčová se okázala v malé uloze, ale trefila to jaksepatři. – Mimo techto všeckéch tam vestopovalo nekolek hokenářu a eletrikařů a jeden hrál lepše než drohé. Šak až bodó hrát v jiné hře větši ulohe – tož o nich extra napišo. – Zkrátka a dobře – ten večir stál za to. Dite se podivat! Pro dešek – s Pánem Bohem!