Dopis stréčka Matěje Křópala z Břochovan o brněnskym divadle (19. 2. 1921)

Tož zas sem si zajel do Brna. Stará napekla koblehu a přebalela jetrnice a pro Francka velé balik zabijačke – „a tož, Matějo, jeď a dež se ti v tem brněnskym divadle tak lébilo, tož di zas a všeckiho si všimé!“ Pacholek mě zavezl šimlem do Holomóca na nádraži a za pár hodin sem bel v Brně. Francek mě jož čekal v Brně o vlako a hneď mně povidá: „Tatičko, našil sem Vám o známéch nocleh a tož mužete zostat v Brně celé tédeň, bez teho včel v zémě na té dědině je to hlópy furt sedět jenom za pecó!“ – „Chlapče, to máš recht – zostano teda v Brně nekolek dní!“ A Francek hned napsal léstek: „Matičko, nefňókéta, tatiček přejedó za tédeň!“ – a já sem přepsal: „Marejáno, nemňé o mně strach! Dé pozor na prasátka, pacholek ať dá šimle čerstvo okovat a ať je všecko v pořádko než přejedo! Lóbá Matěj!“ – A pak sme šle s Franckem z nádraži do města a já cestó povidám: „Francko, zanes si balik kde chceš a já pudo do divadla!“ – Francek na to: „Milé tatičko, dopoledne nehrajó, to Vás tam nepostijó!“ „Neplké hlóposti“ – povidám já – „já chco jit odělat návštěvo temo řiditelovi!“ – „No tak si ditě, dež meslite“ – povidí Francek, – „ale takové řiditel je veleké pán a spiš se dostanete k presidentovi než k němo!“ – „Te tróbo hlópé“ – vehókno já – „já bech se nekde nedostal? Dež bela moravská póť do Řima, tak sem se dostal až k samymo papežovi a ti jeho fardisti mně salutyrovale jak debech bel sám brněnské jenerál Podhájské – a to be v tem mosel bet čert, abech se nedostal k řiditelovi divadla!“ – Francek bel jak zařezané, oznal to a šil do kasáren a já do divadla! Napřed sem si zaskočel naproti do hospode na štvrtečko na guráž a pak rovnó k divadlo. – O vchodo stálo nekolek hercu a tož se ptám, ešle bech muhl mlovit s panem direktórem. Poslale mě do prvniho štoko. Šil sem! Ale sotva sem otevřel vrata jakése polecajt, hned za mnó. „Pantáto, kde se hrnete?“ – „K řiditelovi!“ – „Ke kerymo? Tode só dva direktoři! Tajč nebo pémisch?“ – „Pane policajt, neděléte si ze mně blázna a posťte mně k temo řiditelovi našeho moravskyho divadla, na kery sme zbirale!“ – „Ja milé pantáto, než to divadlo z tech zbirek v Brně začnó stavět, to jož ve bodete dávno pod drnem bradó zhuro! Prozatim majó Češe a Němce divadlo na holport. České direktor bévá v prvním štoko a německé až pod střecho – a tož dite, kde chcete!“ A tož sem stópal po schodech do prvniho štoko, kde bela tabolka „Řiditelství“. – Ja sakra“ Sotva chco chetat za kloko od dveřé, v tem mně zastópi jakése chlapec cesto a povidá: „Pantáto, kam se ženene?“ – „K řiditelovi!“ – „Nemužete!“ – „Proč?“ – „Má moc práce!“ – „To nevadi! Toť máš jetrnico a posť mě tam!“ – „Ani za pul prasete, pantáto! Rozkaz je rozkaz!“ – „Jak pak tě řikajó, chlapče?“ – „Jarda Křižu!!“ – „A čém seš v tém divadle?“ – „Potem Vám nic neni!“ – „Zatrackané neřáde, tak se odmlóva místostarostovi z Břochovan? Posť mě tam lebo tě přetahno hulkó, až tě bodó záda brnět!“ – Klok dostal ze mně strach – (neni take divo) –, otevřel a já se octnol ve světnice tajemnika-inšpektora. Dal sem křesťansky pozdraveni, on sebó trhnol a ptá se co si ráčim přát! Povidám: „Já so od Holomoce a rád bech viděl teho direktora našeho moravskyho divadla, protože chco v obecnim véboře podat zprávo, ešle to divadlo je v dobréch rokách!“ „Milé pantáto,“ povidá inšpektro – „to nepude! Pan direktor dělajó dnes jakyse vépočte a pak so take dnes jakse nakvašené. Nesó s něm žádny špáse – zádné k němu nesmí!“ Já na to: „Pane inšpektor posťte mě tam, nebodete teho letovat, mám v kapse dobry hozeny:“ „Milé pantáto ani za ževyho berana Vás tam nemužo postit!“ Slovo dalo slovo, začale sme se hádat a jak milé inšpektor mě chtěl vehodit, hoba mo jela jak šlefiřovi a ten Křižu klok vehrnoval jož rokáve, abe mo pomuhl. Praštěl sem hulkó o stul až te děvčeska, co tam klepó na strojich, začale pištět a řiditel veletěl z vedléši světničke zelené jak sedma, cože se to děje a kdo se chce bit – a pré, stréče, kdo ste? – Postavil sem se do haltáko a povidám: „Já so Matěj Křopal z Břochovan!“ – Všece zkoprněle, řiditel se mně hloboko oklonil – „máá úcta máá úcta, to só k nám hosti! Ve ste ten pan spisovatel, co piše do „Divadelnich šeptu“ –? Poďte dál, pane kollego“ a vedl mě do své světničke, co zatim ten tajemnik-inšpektor a ten sakrmentské psék Křižu bele namedleni a klaněle se mně až po zem! – Tak sem se teda dostal k temo řiditelovi jak přes nejaky dráthindrnise a co sme spolo plkale o tem Vám napišo podrohy.