Dopis stréčka Matěje Křópala z Břochovan o brněnskym divadle (29. 1. 1921)

Tož o tem, jak te „Hoffmannove povidke“ provedle. Teho kamaráda Hoffmannovyho, Niklasa, hrála ženská v gatich. Menovala se – M. Hladiková. Moc pěkně zpivala, toze krásná ženská to mosi bet, krok jak laňka. Ale já bet jejim možem, já bech ji dal gatě! Ženská patři do sokně! – Divim se, že pořádny žensky se neozvó. Na co máme žensky psany, – ale to je jedno! Gatě dule! – Ta, co hrála to panenko, nejaká Hrdlečková, – vepadala jak opravdovská panenka, jenom jí vetrhnót nohe a padale be pilene. Hobinko měla pěknó, nosáček trošku do špičke a hlas jak skřevánek. V přestavkách jo moc chválele! – To ženskó v drohym jednáňo hrála jakáse – M. Veselá. Ženská, jak se malojó na hrobéch obrazech. Vesoká, toze šekovná robka – a hlas měla tak selné, že mozekanti měle co dělat, abe jich nepřikřékla. Až na to pohoršeni, že se na tem divadně tak roztahoje, se mně moc lébila.

To nevěsto Hoffmannovo v třetim jednáňó, zpivala podle cedole – B. Snopkova. Ledi zlati, toto je zpěvačka, kerá hébe srdcem! Francek povidá: „Tatičko, ta ženská meslim pije same véce, že to má v tem krko tak hladky. Naše Kristina be tak nevetahla, debe e na žebřák velezla!“ A skotečně brala takovy vesoky tóne, že sem nad tém krótil hlavó, jak je to možny! A nebela ani podlivá teho hlaso klostá, jak be se dalo očekávat. Pěkny děvčesko, tak akorát na obejmoti. Šak se mně zdá, že se s tém Hoffmannem až moc lóbale; meslim spolu často hrávajó, že si tak trófale! –

Teho taťka té Olypie hrál – J. Čihák. Vepadal tak pomenši s kolató hobó, jak nejaké převor od dominikánu. Hlas měl klosté a toze krásně zpival. Na hlavě měl parobko s ocáskem, jak se maloje Jozéfek II. – dé mo panbu nebe! – dež oral plohem o Slavikovic-Rósenova. (Jozéfek drohé bel moc chetré cisař, za hanáke se nikdá nestyděl a řikával decke: „Dokuď já bodo žev, tak haná mosi bet Svatá zem!“ –) Ten p. Čihák take na jevišťo brnkal na harfo – ale meslim, že nikdá harfenikem nebel! Dale mo tam misto stron – provázke, abe nic nepokazel! Mosi to bez nejaké špásovné pán, a dež on zpivá mele be bet cene zvéšeny! – Potom tam vestupoval nejaké – B. Zavadil. Ten se mně lébil névic. Měl takovó hlópó hobo, že se mo ledi mosele smát, eště než spostil! Hrál za ten večir tře ulohe a jedno lepši než drohó! Že si to nepopletl! Hlas má do véške, tož meslim tenór a zdá se bet štodyrované a moc slošné člověk, z lepši rodine. Měl take parobko s ocáskem! – Moc pěkně hrál a zpival nejaké pan – Krtek. Počkat! ne Krtek! – Ježek! – Hrál take tře ulohe a znamenitě! Každó ináč! V prvnim jednáňó táhal za sebo nohe, jak debe to měl od rajtováni na valacho, ale v drohym a v třetim jednáňó bel jak svička. Hlas klosté a jak zvon! – V tem drohym jednáňó hrál take jedneho dustojnika jakése René Milan a moc dobře! Neměl teho moc, ale všecka česť! (S tó Žuljetó mosel mět nejaky techtle mechtle, protože se o ňo s tém Hoffmannem bile – a moc mně mrzelo, že jako voják se nechal od civiliste zapichnót! –) Tatika té Antonie hrál jakése – p. Pešek . – To je meslim mladé zpěvák, ale hlavo má dobró! Oměl jaksepatři! Nezarazel se a hlasesko jak pedál od varhan! Lébil se každymo! Z teho neco bode! Jenom hodně jest špek, abe krk bel vemaštěné! – O tem hlavnim, co hrál teho Hoffmanna, napišo za tédeň extrapsani! –

Zkrátka a dobře všece se dřele a ledi jim pleskale až be člověk ohlochl. Mosim se nekeryho zoptat, jak jim platijó, a ešle málo, tak do teho répno v novinách a p. direktor e s pánama véborama mosijó znovo do Prahe pro nové miliónek a debe ho měle převizt e na tragačo. –