Dopis stréčka Matěje Křópala z Břochovan o tem, jak bele v Praze (16. 4. 1921)

  Tož teda: „Veprodáno!“ Léstke sem nedostal a ani sám pan direchtor té pražské zlaté kaplečke mně nemuhle pomuct - ! A tak sem opóštěl kaso Národiho divadla se svěšenó hobó a starosta Melhoba, keré mě čekal na nábřeži, naproti divadlo, div se mně nevesmál. – Co včel? – Povidám: „Jakóbko mně to srdce otrhne, ešle dnes nebodo v divadle. Podivé se na to krásny staveni! Dež vezle z Morave základni kameň na toto divadlo, tož můj nebožték tatiček bele v hanáckym bandério. Na techto místech rajtovale celé ověnčené na valacho. Vekládávale nám o tech slavnostich cely večere a dež to divadlo vehořelo, - plakale sme doma jak děti, tatiček, matička, stařeček, všecke děti, zkrátka celá přizeň a v Břochovanech se hneď sešil obecni vybor a poslale penize na novy divadlo. A dež se v něm zas začalo hrát, tož sme se jenom sháněle po novinách, abechme si přečtle, jak to v té Praze vedó. A dnes, milé Jakóbko, stojime spolo o teho divadla, večir hrajó a me tam nebodem. Sákriš! Debe mně nejaké cegán jaluvko z chliva odvedl, tak be mně to tak o srdce nebolelo, jak to, že nebodo v Národnim divadle!“- Šle sme prohližet město a cestó mně napadlo, že dež belo néhůř o cigárke, že kchelneři věděle decke pomuct a měle všeckyho dost – a tak sem si meslel „zoptáš se, Matějo, toť v kavárni, kde be bel léstek k dostáňo!“ Jakobék ten nápad schválel, počkal o dveři a já vrazel do kavárne! „Má úcta, vašnosti!“ „Bílou lebo černou?“ – „Nic nebodo pit! Mám na spěch – ale kóřeni mně došlo!“ – „Račte krátkou či portoriko?“ „Takovy papndekle já nekóřim! To je pro chodáke! Veržino chco!“ A sklepnik přenesl veržino. „Copak chcete za ten kolék?“ – ptám se. „Čtyři koruňky, vašnosti!“ – „Toť máte šest! Ale poslóchéte, pane mladik, poradite-le mně, kde vzit léstek na dnes večir do Nár. divadla!“ Pan kchelner se poškrabale za ochem a – „tož dáte-le pré pantáto o dva rensky vic – bel be!“ – A za chvilko sem si odnášel z kavárne dva léstky pěkně do prvnich řad. A bel bech zlóbal celé svět radosťó, že přece bodo v Nár. divadle a take skotečně o ¾ 7 večir jož sme seděle s Jakóbkem na sedadlech. – Pražáci si mně prohližele, kde kdo na mě čoměl kukrem, meslele si možná, že se neomim ani posadit. Ale zmélele se! Seděl sem pevně a jistém okem si všecko prohlížel a mosim řict, že je to skotečně zlatá kaplečka. Je větši než brněnsky divadlo, vleze tam vic ledi ale vchod do brněnskyho divadla je parádňéši. No a co sme tak s Jakobem přerovnávale obě divadla dohromade, v tem zhasle světla a začala předehra. Hrále opero „Carmen“. Předehra se mně toze lébila. Šla pořád ajns, cvaj do skoko, a dež to dohrále tož ledi pleskale bez konce, že repetici. Ale nespostile ešče jednó to samy; obrátile lest a hrále dál. Opona zhuro a jož to šlo! – Povim Vám zkrátka, co v tem kósko se odehrávalo, ačkolev sem si teho moc nepamatoval, nerozomněl sem všeckymo ( - v Brně veslovojó lepče). – A tož belo to tak. – V prvnim jednáňó só na jevišto vojáce, za chvilko přendó drozí a veablézojó te prvni. Děvčata z tabákové fabrike zpivajó cose o kóřeňó – přende tam meze ně cegánka toze šekovná a na teho jednyho poddustojika, keré si opravoje řeťázek, króti očema a vidět, že mo chce pobláznit hlavo! Ta cegánka se menoje Karmen! Takovy hlópy mino sem nečetl v žádnym kalendářo! Já bech jo pomenoval tak třeba Filoména, Jenoféfa, Lojzina, Frantina a lebo třeba Kordole, ale Karmen, temo ani čert nerozomi. Ten poddustojnik se menoval Don José. (To je meslim Joséfek – ale řikajó mo Chozé. To zas je tak, jak dež se o nás menoje nekdo Janek a řikaji mo Honza.) Ta Karmen je neřád ženská. Vidět, že teho Jozéfka chce přepravit o slošnost. On je hodné matke sen, z venkovské dědine a má doma děvče, kery opřimně miloje a až přende z vujne, tak si ho chce vzit za pravověrnó manželko. Ale ta Karmen přece ho dostane do svéch hřišnéch pařátu a v drohym jednáňo on přende za ňó do krčme. Ale tam je zle! – Pobije se tam o to Karmen s jedném dustojnikem a nezbévá mo nic inyho, než abe s tema cegánama a s miló Karmen dělal pašeráka. Ale protože pořád pofňokává po maminkce, začne ta Karmen brzo mrkat po jinéch a v tem třetim jednáňó se Jozéfek s Karmen škaredě rozdendó. V poslednim jednáňó je to napinavy. Karmen přende s tém svém novém fijóchem, oblečená v samym hedbábo a dó spolo do cirkoso na zápase s volama lebo s békama. Ten její nové milé Eskamillo de s drohéma zápasnikama napřed a dež ona chce vlizt do teho cirkuso, v tem ji zastópne cesto ten neščasné Jozéfek, načesto spostlé, zarustlé a ošklobané jak tolák, a začne domlóvat té Karmeně – a tož „milá, zlatá Karménko nehme hlóposti a poď se mnó a začnem od začátko lepče ževot. Nezapominé se s tem Eskamillem!“ Ale Karmenka né a né! Klekne před ňó, ale nic nepomuže! Začne přisno: „K sakro pudes se mnó lebo né?“ Ona si cupne a ne a ne! (Tvrdá palece.) Ešče jednó? „Pudeš lebo né!“ honijó se jak kočke, Jozéfek vetahne křevák a miló Karmen pic! – Zakóšeroje jo! Ledi veběhnó z cerkuso – Karmen leži mrtva, jož ani nohama netřepetá a Jozéfek povidá: „Já so ten, co jo zapichnol, děléte se mnó, co chcete!“ – a opona spadla. – Škoda, že se to nehrálo ešče dál, rád bech bel věděl, jak to potom s tém Jozéfkem dopadlo – bel-le odsózené a oběšené lebo co! Belo mně ho léto přes to, že se dopostil těžkyho hřicho a té Karmeně sem to přál. Mrcho sakrmentská, nemělas svádět poctivyho chasnika venkovskyho! – – – Tož jak vidite – pěkné kósek to bel.