Dopis stréčka Matěje Křópala z Břochovan o tem, jak bele v Praze (9. 4. 1921)

Tož teda v óteré před zeleném štvrtkem sme přejele se starostó Jakobem Melhobó do Prahe a od flizéra zašle sme rovnó na kapko dobryho vina a pak hneď do hotelo, kde starosta zamlovil postovni kartkó pro nás nocleh. Bela to toze malá světnička až v névrchněšim poschoďó, lužko, divan, lavór s vodó, věšák na šate a dost. Ostatni lepši světničke bele dávno zadany (– majó v Praze porád ešče bido o byte –). Odložele sme svy kufréčke, já zabral lužko a starosta se rozhodl pro divan. Oprášele sme si botiska a gatě a vešle sme na město jak milostpáni s hulečkama v roce – dobévat Praho. – Jož ve vlako sem povidal Jakóbkovi, že bech néradš, až přejedeme do Prahe, viděl napřed, kde stoji to Národni divadlo, na kery take Hanáce sbirale a radil sem, hned pro přijedzo kópit léstke do divadla, abechme viděle, jak v Praze ten komšt prohánijó. A tož take, jak sme velezle z teho hotelo, prvni naše cesta bela k Nár. divadlo. Šle sme saméma hlavnima třidama a Melhoba mě poočoval, co kery staveni znamená. Viděl sem Representačni dum, Prašnó bráno, palác Korono, Václavsky náměsti a přes Národní třído prešle sme k Nár. divadlo a pak až k vodě Vltavě a odtud belo vidět na drohé břeh a na ten překrásné hrad, kde bévajó pan president Masaryk. Pánbu jim dé dočkat dlóhyho ževota! Ta Vltava! Co je proti ni za našema homnama břochovanské potok? A te Hradčane? Kriste Ježiši, to je krása! Povidám: „ Jakobe, drž mě, lebo samém obdivem flákno e přes to zábradli do vode!“ Bel bech se dival do večera, debe Melhoba nebel mně přepomenol, že mosime jož ke kase do divadla pro léstke na večerni představeni. Šle sme teda rovnó k pokladně. Starosta mně okázal, kde se to de – a povidá, že počká venko, abech šil pro léstké sám! On vi, že já všecko dobře vepravim. Toš sem šil až k okynko, pozdravim slošně a povidám skróšeně: „Nebelbe, pane kasir, nejaké léstek, třeba na balkán?“ Kasir na mě vevalel oče a povidá: „Dež chcete, pantáto, léstek na Bakán, tož si ditě na bulharsky velveslanectvi!“ – a zavřel mně okynko před nosem! Vekřékl sem: „Hej, hej! žádny zaviráni! Dež nemáte léstke na balkán, tož dva na kalvário! Dám Vám o renské vic, mně na grécaro nezáleži a léstek mosim mět a lebo Vám to kaso robijo!“ Kasir vestrčel hlavo – (moc si netrófal) – a pré: „Pantáto, žádné rámus, já s talijánem nemlovim. Žádné Balkán ani Kalvário v divadle nemáme a ostatně všecke léstke e na balkón a na galerio só na dnešek již před tédněm veprodany a tož – kamené most a dost!“ – a prásk okynkem! – Povidám: „Ve ste sakra octivé pán!“ a belo mně, jak dež do mě vrazi dešnik a co tak odcházím s dlóhó hobó a s nadávanim od kase, v tem se setkám ve dveřich najednó s jakémse vesoké pánem v cilindro a za něm malé psék. Povídám: „Vraťte se, milé pane, nedostanete žádné léstek ani pro sebe ani pro teho pséka! Všecko marny!“ A ten pán se osmál a povidá: „Milé pantáto, já a muj Puntiček se dostanem do divadle decke! Me sme tode jak doma, já so totiž řiditel teho divadla – Gustav Schmoranz!“ Smekl sem hloboko a povidám: „Dobře, že Vás to mám, pane direktor! Mostie mně pomuct! Snaď beste muhl za mě ztratit slovo o teho kasira, abe mně prodal léstek, deť to nechco zadarmo!“ – „Milé stréčku,“ povidá laskavém tónem pan řiditel, „jak jednó řekne kasir „Veprodáno!“, tož vám ani sv. Antoninek nepomuže! Ale nezóféte. Večer o kase dostanete kópit léstke k stáni!“ – „Keré čert ! Já staré Matěj mám jit k stáni? To tak! Abe mně nekdo čáchl ešče na koři oko! Sedět chco! A proto, pane Gustávek, snad přece bodete mět nejaké – spisovatelské léstek, ja so totiž – Matěj Křópal a každy ditě vi, kdo je Matěj Křópal!“ Pan řiditel se zasmále a povidajó: „Nic nevim o Matějo Křópalo!“ Jak dež do mě répne, a povidám: „Pane řiditel, to ste, s odpoščenim, v literatuře trocho pozado! Copak Ve nečtete „Divadelni Šepte“, dnes névic hledané lest? Ja, pane řiditel, to je cheba! Vidim, že ste ináč chetré a hodné člověk, ale že nevite, kdo je Matěj Křópal, to mě na Vás mrzi! To só v Brně inši kabrňáce! Tam dež sem vlezl k řiditelovi do kancelářo a předsavil se, že so Matěj Křópal z Břochovan od Holomóce, tož se mně řiditel Štech klaněle až po zem a řikale mně „pane kollego!“ – a nabidle pěkny sedadlo zadarmo a tenkrát bel take veprodané celé barák. Pro páne, co spisojó, máte mět decke nejaké léstek skované a lebo mě posťte do Vašé lóže, deť nemosite bet každé deň v divadle. Ve, debeste jednó přejel do Brna a brněnské řiditel se to dozvěděl, tak Vám hned pošle do hotelo to nélepši sedadlo a inšpektor Čermák Vás převede do divadla třeba pod baldachynem a zavede Vás pod pažó až na sedadlo. A tož žadny hlóposti, pane derechtor a léstek sem! Pošlo Vám v zémě zabijačko, pul kope moravského klobásu a na zapití nejakó flaštečko šlibovice a pro Puntička nejakó fajnovó kostečko!“ –

Pan řiditel bele tak překvapené, celé se začervelana, belo vidět, že se stedijó, že nevěděle kdo só Matěj Křópal a dojmotém hlasem povidajó: „Pane spisovatel! Vážim si odjakževa dobryho hanackyho ledu, v Holomóco mě dobře znajó – béval sem tam pečené vařené – ale debeste mnó třekrát řizl o zem, tak léstek nemám a nemám!“ Stiskle mně přátelske roko a – „S pánem Bohem, pantáto! Pozdravujte Holomóc! A napište nám nejakó hanáckó tragedio!“ – a stópale po schodech do své kanceláře. Puntiček hopkal za něma a já se smotnó hobó stál bez léstka! – „Tož psék bode v divadle a te staré Matějo – – – – – – – ? – – ale dotaneš se tam take!“ – Jak sem se tam přece dostal a co a jak hrále, o tem Vám napišo v soboto! –