Dopis stréčka Matěje Křópala z Břochovan o tem, jak bele v Praze (2. 4. 1921)

Decke sem sléchával jož jako klok ve škole od pana rechtora, že Praha je to nékrásněši město na světě. V tem proroctvi slepyho mládence to take stoji psáno a ten ženské panovnik, Libuše, to prorokovala take a decke řikala, že Praha bode jednó tak slavná, že její sláva se bode saméch hvězd dotékat. Mám doma klosty knihe o Praze s obrázkama, odbirám novine z Prahe, vim o všeckym, co se tam šostne a přece – stedim se to řict – sem v Praze nebel, až letos o velkonocich. Ale nedivte se! Sedlák má decke co dělat a dež sem si kolekrát ominil, že v litě po žnich do Prahe pojedo, než sem se rozkéval, bela zema a v zémě se mnó na cestováni néni nic skrzevá to my répáni v nohách. Ale letos, dež só takovy krásny jarni dně a dež v polich do svátku belo všecko v pořádko, tož sme se domlovile s našém starostó Jakubem Melhobó, že teda pojedem. Peněz máme včel na Hané plny kufre a tož sem si povidal: „Nacpeš si, Matějo, tech papirovéch hader plnó tašo a postiš chlop!“ Má žena Marejána, kerá – néso-le doma, - vede to hospodářství lepše než sedm veštodyrovanéch správcu -, zabalela mně do kabele pul pecinka akorát z pece vetaženyho božiho dárko, pečeny koře e se zobákem – napomenola mě, abech v tem svatym tédňo se nejak nezapomenol – ona dobře vi, že já přes svéch šedesát so ešče ženském nebezpečné –, dale sme si hobičko, že to plesklo, jak dež zednik maltó mrskne na zeď, pacholek šóst bičem do koni, starosta a já – každé veržino v kótko – a jelo se k vlako do Holomóce! Kópile sme si léstke drohé třide – (co bodem sedat meze chodáke do třeti), konduktérovi sme vrazele do roke každé renské, abe nás nechal pokuď možno same, mašina zahvizdala a Matěj s Jakobem ojižděle do milé Prahe. – Starosta Melhoba je chetrá paleca. Štodyroval hospodářsky škole, má doma knih jak dochtor Faust, v Praze bel na všeckéch véstavách, je předsedó kostelniho vyboro, (ale v pátek jí tajně maso, potvora!) -, předsedó obecni školni rade a ešle bodó vepsany novy volbe, tož ho oděláme poslancem a to be bel v tem čert, abechme ho neprosadile! No tož tak sme jeje a bavile se o dovičem a já počétal hodino za hodninó, kde jož bodem v té Praze. Pul teho pečenyho kukiriháka sem snědl z dlóhé chvile než sme dojele do Třebové a od Třebové sem pořád hleděl z okna, abech viděl, jaky majó v Čechách pola – a za Chocňó sem se citil jak na Hané. Rovina jak tabole. Krásné deň! Slonko svitilo a osmivalo se, jak debe vědělo, že Matěj Křópal jedó po prvni do Prahe. Skřevánce koncertovale, mašina fočela a furt dál a dál a telegrafni štangle litale, jak debe jich nekdo fackoval. Starosta mě furt napominal, abech nevestrkoval tak moc paleco z okna, že mně muže klobók ofrnknót, ale narazel sem ho až po oše a neofrnkl! Nestačel sem obdivovat to krásnó českó zem, kerá dnes svobodně déchá celéma plicema. Za Kolinem to netrvalo ani hodino a rychlík zarazel. „Praha!“ – „Velizat!“ – a Matěj s Jakobem bele tam, de chtěle bet – v Praze. Svatá hrůza mnó zatřisla, dež sem si ovědomil, že já, Matěj Křópal z Břochovan na svy stary kolena sem se toho dně dočkal, kde my stary rechmaticky nohe bodó chodit po městě, kerymo néni rovno na celym světě, kde se odehrávale te néduležitěši chvile v dějinách a odkuď be mělo po všecke časo vecházet to pravy světlo láske a bratrstvi celyho národa.

Tož teda velezle sme z nádraži a Jakob povidá: „Včel pudem napřeď k frizérovi, abe nás dal trocho do paráde, abechme vepadale jak ledi.“ Zrovna naproti nádraží belo vidět zlaty miščečke na frizérskym krámě! Vlezle sme tam! Začale nám řikat „Vašnosti!“ a toze octivě nás převitale. Posadile si nás naproti hrobém zrcadlum, dale mně okolo krko biló plachto až po zem a jeden klok začal medlet. Povidám: „Chlapče, jenom selno! To só hanácky fóse!“ A klok medlel, až mně hlava litala sem a tam. Pak přešil drohé větši a začal holet a pořád mě bavil a furt se neco veptával. „Odkuď só, Vašnosti? Jak dloho bodó v Praze? Co myslej, bode ten Muňa odsózenej?“ atd. atd. Nebelo temo konce! Jož mě to dožiralo a povidám: „Neplkocte pořád, chasniko, lebo mě ešče ořežete!“ A ani sem nedořekl – škráb, škráb – zakvikl sem trocho a kriv se okázala! Ořezal mě, potvora! A ešče jak debe si dělal blázna, povidá: „Odpustěj, Vašnosti, ale te vaše vóse só jak koléke!“ Povidal sem mo troško přisno: „Jož se stalo! Nelamte si nad tém hlavo, já to sneso a děléte, ať sme hotovi!“ Dež mě oholel, přešil zas ten klok, co medlel, dal mně pod brado miso a pěkně mě omel, až to tak lechtalo. Pak mně postřékale hobo jakóse voňavó vodičkó, paleco namazale pomádó, až mi z ni teko, řebinkem a kartáček olézale a pré „Vašnosti hotovo!“ Marejána be mě nepoznala, jak sem bel hezké. Podival sem se ešče jednó do zrcadla, ešle mně netrči nekde chlop, zaplatile sme, klaněle se nám, jak debe bele z gume a šle sme z krámo ven! Venko nás ofókl zdrafé luft a Melhoba povidá: „Včel pudem na kapko dobryho vina, maso dojime a oděláme si plán, z keré straně to Praho vezmem, abeste, Matějo, všecko vidělě!“ Šle sme do nedaleké řešteraci. Eletrike jezdile jedna přes drohó, kočáre klapale, automobile frkale, až sem nevěděl, kde mně hlava stojí a povidám: „Kriste Ježiši, Jakóbko, jenom se mně neztrať, lebo se v té Praze nevemotám! Ešče mně nekerá ta halatrika vjedo na chřtán a já bech přece jenom nérač omřel v Břochovanech!“ A tak sem se milyho Jakóbka držel jak děcko sokně a jak to belo dál, o tem se dočtete podrohy.