FIALOVÁ Vlasta

(1928 - 1998)

Jedna z nejvýznamnějších hereckých osobností brněnského divadelního života, špičková česká divadelní a filmová herečka, čelná osobnost Mahenovy činohry v šedesátých a sedmdesátých letech dvacátého století.

Vlasta Fialová se narodila 20.ledna 1928 v divadelní rodině. Rodiče byli členy operního sboru divadla a často účinkovali i v drobnějších sólových rolích. Malá Vlasta vyrůstala jako typické divadelní dítě. Již ve věku tří let vystoupila poprvé n jevišti v inscenaci baletu Oskara Nedbala Z pohádky do pohádky jako děvčátko s kočárkem. Studium na gymnáziu vyměnila v roce 1943 za konzervatoř, kde strávila čtyři velmi plodné roky pod vedením prof. Zdenkyy Gräfové a manželů Walterových. Její pedagožkou zpěvu byla vynikající altistka brněnského operního souboru Marie Řezníčková. Už během studia na konzervatoři, kterou úspěšně absolvosla v roce 1947, účinkovala v profesionálních divadlech, nejprve v Novém divadle na Falkensteinerově ulici (nyní Gorkého), které se posléze proměnilo na Svobodné divadlo a v Mahenově činohře. Konzervatoř absolvovala úspěšně v inscenaci hry Viktora Dyka Ondřej a drak.

V létě 1947 nastoupil do funkce ředitele Slezského divadla v Opavě úspěšný brněnský herec a režisér Oskar Linhart, který angažoval začínající herečku do opavskho souboru. V Opavě si zahrála řadu pěkných rolí, v nichž zaujala publikum i kritiku. V postavě Růženy ze Štechova Třetího zvonění předvedla své značné komické vlohy, v roli Vandy z populární Frimlovy operety Rose Marie zase svůj pěvecký a pohybový talent.

Talentované herečky si povšimnul filmový režisér Vladimír Čech a obsadil si ji do titulní role filmu Divá Bára podle povídky Boženy Němcové. Její filmová Bára se stala dokonalým triumfem.

V roce 1948 přechází Vlasta Fialová z Opavy do Olomouce, kde stráví dva roky. Z jejich olomouckých rolí připomeňme alespoň Mášu Zabělinovou z Pogodinvoa Kremelského orloje a dvě role, s nimiž se později setkala i v Brně Marii v Shakespearově Večeru tříkrálovém a Anku v Mahenově Jánošíkovi, kterou hrála po boku Josefa Beka v titulní roli.

V roce 1950 se stala členkou Mahenovy činohry. Její první brněnskou rolí byla Kněžna v Jiráskově Lucerně, kterou vytvořila v jedné z pozdějších inscenací a zejména v památné televizní verzi režiséra Františka Filipa z roku 1967. Zde na sebe upozorňuje šíří a hloubkou svého talentu a svých schopností. Není jen výtečnou představitelku mladých dívek se silným komickým nábojem, její herecký záběr je mnohem širší.V době, která přála zjednodušenému výkladu tzv. realismu, uvedla do rozpaků některé  kritiky svým pojetím Dorotky v Tylově Strakonickém dudákovi, v níž vykreslila  dívčí hrdinku této hry v daleko složitější podobě než jakou byly dobové představy povrchního realismu.

Na rozdílné valéry svých hereckých schopností poukázala výrazně v interpretaci tak rozdílných postav jako byly Tatjana Voroncovová ve hře Puškin Konstantina Paustovského a bezprostředně temperamentní Kateřina v Shakespearově Zkrocení zlé ženy, jejímž partnerem v roli Petruccia byl \Martin Růžek. Působivá byla v jejím podání i postava začínající lékařky Hanky v poněkud schematické hře slovenského autora Petra Karvaše Pacient 113, Kleopatra ve Shawově ironické hře Caesar a Kleopatra, Tatána v Hikmetově Stanici a zejména Soňa v Pogodinových Aristokratech, kterou dobová kritika označila  tzv „jeden z nejsilnějších výkonů poslední doby“

Velké období Vlasty Fialové přichází s nástupem nového vedení souboru v roce 1959. V Sokolovského pohostinské režii  hry Güntera Weisenborna Dva andělé vystupuji exceluje v rol Nu, své vrozené komediálnosti dá plný průchod v postavě Markoltové ve hře Romana Brandstattera Markoltovo šprýmování, bravurně zvládá náročné songy v postavě Šansoniérky  v Kunderově Totálním kuropění, je výtečnou Dolores v Dykově Zmoudření dona Quijota, Lízou Doolittleovou ve Shawově Pygmalionu, ze tří alternantek v postavě Gruši z Brechtova Kavkazského křídového kruhu prokazuje největší smysl pro  herecký styl potřebný k dokonalé interpretaci brechtovské poetiky. Tyto předpoklady skvěle naplnila v titulní roli Matky Kuráže, jež byla ve své době považovaná za jedinou srovnatelnou interpretaci této roli s potřebami textu. Zakrátko přichází další vrchol důsledně stylizovaná a přitom bolestně autentická Matka Marie v Sokolovského inscenaci Kopeckého Komedie o umučení.

Z jejích dalších rolí připomeňme Elle v Schisgalově komedii A co láska?, Káču v Drdových Hrátkách s čertem či titulní roli v Calábkově adaptaci staré španělské hry Zavraždění svaté Celestýny.

Dalším vrcholem tvroby Vlasty Fialové je se stala její Alice v mimořádné Hynštově inscenaci Dürrenmattovy hry Play Strindberg, v níž spolu se svými partnery Josefem  Karlíkem a Rudolfem Jurdou dokonale prezentovali propojení hlubokého psychologického prožitku s výrazným odstupem  a nadhledem od role.

V roli Serafiny della Rose ve Williamsově Vytetované růži se dokonale vyrovnala s psychologickou kresbou charakteru, k jejím dalším úspěchům patřily Elvíra v Moliérově Tartuffovi, Chůva v Romeovi a Julii, titulní role v Brucknerově Alžbětě anglické, Plajznerka v Drdových Dalskabátech, Jahelková v Tylově Tvrdohlavé ženě, panna Čiperná v Shakespearových Veselých paničkách windsorských, Polina v Kaločově inscenaci Čechovova Racka, s nž se mohli seznámit i televizní diváci a především titulní role v Morálce paní Dulské Gabriely Zapolské.

Poslední léta její divadelní herecké kariéry  přinesla Vlastě Fialové role moudrých starých žen jako byly stařenka v Jenůfě Gabriely Preissové či v Rychlíkově dramatizaci Roku na vsi bratří Mrštíků. Zaskvěla se ve svých dvou posledních jevištních postavách, v roli Gizy ve hře Istváan Örkenyiho Kočičí hra a v roli  babičky Evženie v Casonově hře Stromy umírají vstoje, jejíž televizní přepis dokončila  den před svou nenadálou smrtí.

Vlasta Fialová byla pilnou a výbornou spolupracovnicí brněnského rozhlasového studia, ačkoli největší slávu jí přinesla filmová Divá Bára, film k ní byl poměrně velmi skoupý. Z vekých rolí, které vytvořila, jmenujme Mechmene Banu ve filmové adaptaci Hikmetovy hry Legenda o lásce či roli Ireny ve filmovém přepisu Otčenáškova Občana Brycha. Častěji byla hostem v televizním studiu, kromě již zméněných postav připomeňme především její vdovu Capetovou ve stejnojmenné televizní inscenaci Feuchtwangerova titulu románu a její herecké ztvárnění  Emilie  Marty v televizní iscenaci opery Leoše Janáčka Věc Makropulos.

Vlasta Fialová skonala týden před svými sedmdesátými narozeninami, 13. ledna 1998.

Mojmír Weimann