HONZL Jindřich

(1894 - 1953)

Režisér, divadelní a literární teoretik a organizátor divadelního života, důsledný propagátor moderních trendů v divadle, jedna z nejvýznamnějších osobností českého divadla první poloviny dvacátého století. Jeho, byť nedlouhé, působení v brněnském divadle, mělo pro perspektivní směřování brněnského divadelnictví mimořádný význam. 

Jindřich Honzl se narodil 14. května 1894 v Humpolci v rodině krejčího. Oba jeho rodiče bylo členy sociální demokracie, v níž se od studentských let angažoval i Jindřich Honzl. Po vzniku KSČ se stal aktivním členem této strany.  Od dětství toužil po tom, stát se hercem. Vystudoval učitelský ústav a v letech 1914 – 27 vyučoval na různých měšťanských školách fyziku a chemii. Ze své kantorské praxe si přinesl do svých pozdějších divadelních aktivit vedle své vrozené píle a cílevědomosti smysl pro důslednost, organizaci, řád a dlouhodobou vizi. Spolupracoval s ochotnickým spolkem v rodném Humpolci. 

Po válce se hojně věnoval publicistické činnosti. V roce 1922 publikuje článek O proletářském divadle, který je považován za první český text na téma soudobého avantgardního divadla. V letech 1920-22 byl vedoucím pokrokového uměleckého sdružení Dědrasbor (Dělnický dramatický sbor). Organizuje dělnické skupiny věnující se divadlu a recitaci tzv. Modré blůzy.  Mimořádný vliv na něj měla cesta do Sovětského svazu v roce 1925. Byl jedním z prvních umělců, kdo SSSR navštívil a měl možnost přímého seznámení s tvorbou sovětské avantgardy, která tehdy prožívala svůj nejbouřlivější rozvoj. 

V roce 1925 se seznámil s Jiřím Frejkou. Spolu uvádějí do života Osvobozené divadlo,  které bylo založeno jako scénická sekce DEVĚTSILU. Na této scéně je dán prostor interpretaci děl soudobých českých i zahraničních avantgardních autorů. V březnu 1926 má v tomto divadle Honzlova první režie, text francouzského autora Ribémonta-Desaignes Němý kanár. Následuje řada Honzlových inscenací, které vstupují do historie českého (nejen) avantgardního divadla: Apolliaireovy Prsy Tiresiovy, Depeše na kolečkách Vítězslava Nezvala, Jarryho Král Ubu s Janem Werichem v titulní roli a konečně první hra Voskovce-Wericha a Ježka Vest Pocket Revue. 

Osvobozené divadlo se stává divadlem této autorské trojice a Jindřich Honzl jejich kmenovým režisérem, zde působí (s výjimkou dvouletého členství v brněnském divadle) až do uzavření divadla v roce 1938 a Jindřich Honzl byl režisérem všech dvaceti jeho premiér. 

Do brněnského divadla přichází Jindřich Honzl na výzvu ředitele Oty Zítka v roce 1929. Honzl je v tomto období do jisté míry pod vlivem tzv. Nové věcnosti, což ho do jisté míry vzdaluje postojům levicové inteligence. Projeví se to tím, že paradoxně právě brněnské levicová kritika (např. Bedřich Václavek) k jeho tvorbě přistupuje s výhradami. První  Honzlovou brněnskou inscenací  byl Lišák Volpone Bena Jonsona, následovaly například hra francouzského autora Marcela Acharda Život je krásný a Abeceda úspěchu Marcela Pagnola. Významnější je druhá polovina první Honzlovy sezóny, která přináší tři závažné premiéry - titul Nikolaje Jevrejinova Co je nejhlavnější?,  první sovětskou komedii na české scéně, Katajevovo Manželství dokola (Kvadratura kruhu) a jednu z nevýznamnějších Honzlových inscenací onoho období, Vančurova Učitele a žáka. 

Jindřich Honzl je pověřen rovněž funkcí dramaturga. V sezóně  1930/31 realizuje své další přelomové inscenace, kterými byly Klicperův Hadrián z Římsů, Shawův Androkles a lev, Orfeus Jeana Cocteaua a jeho poslední brněnská režie Donogoo Tonka Julese Romaine. 

Pozemštění brněnského Národního divadla, změna ve vedení a tím i změna další koncepce jeho činnosti vedly ke konci Honzlova pobytu v Brně. Přes faktickou krátkost jeho brněnského působení, mají dva Honzlovy brněnské roky mimořádný význam jak pro jeho vlastní tvorbu (přinesly mu některé  nejvýznamnější inscenace jeho avantgardního období, tak pro perspektivy divadla v Brně, jež ovšem byly zúročeny až později. 

Honzl se vrací do Prahy, s Voskovcem a Werichem natáčí jejich první dva filmy Pudr a benzin a Peníze nebo život, v pražském národním divadle režíruje Vančurova Alchymistu a v roce 1936 v operním souboru světovou premiéru opery Bohuslava Martinů Julietta aneb Snář. Uchází se o místo režiséra v Národním divadle, je ale odmítnut. Pohostinsky režíruje v Plzni Hadriána h 5ímsů, Šaldovo Dítě a Tylova Jana Husa. 

Po zrušení Osvobozeného divadla vede v letech 1939-41  Divadélko pro 99, které působí v sálku výstavní síně U Topičů na Národní třídě. Zde uvádí například svou divadelní montáž Román lásky a cti složenou z dopisů Jana Nerudy a Karoliny Světlé a Torso Viktora Dyka, pod kterým je ovšem jako autor uveden herec Felix le Breux. 

K divadelní činnosti se může Jindřich Honzl vrátit až v roce 1945. Konečně se stává režisérem Národního divadla a spolu s režisér  Karlem Dostálem a Jaroslavem Průchou tvoří vedení činohry, které v této podobě funguje do roku 1948, kdy se Jindřich Honzl stává šéfem činohry. V letech 1945-50 byl rovněž vedoucím Studia činohry. Ve studiu se vrací k Vančurovu Učiteli a žákovi, inscenuje pásmo kramářských písní pod názvem Ten, který si zpívá a Krvavou svatbu Garcii Lorcy. 

V roce 1945 uvádí na naší první scéně svou adaptaci Tylova Jana Husa, kterého si zopakuje i v Brně. Z jeho dalších inscenací si připomeňme alespoň Kolárova Pražského žida, Maryšu bratří Mrštíků, Ze života hmyzu bratří Čapků, Gogolova Revizora, Gorkého Měšťáky či v té době pupilární titul sovětského autora Anatolije Sofronova Moskevský charakter. 

Zhoršující se nemoc ovšem stále více znemožňuje Jindřichu Honzlovi, který v řadě svých inscenací dospěl k svému režisérskému vrcholu, pokračovat v aktivní divadelní činnosti a v roce 1951 ze svazku ND Praha odchází. 

Po roce 1945 se Jindřich Honzl velice aktivně věnoval publicistice. V letech  1945-50 vydává časopis Otázky divadla a filmu, vychází řada jeho textů, především sborníky Roztočené jeviště a Sláva a bída divadel. Nemoc ale neúprosně pokračuje a 1953 Jindřich Honzl umírá. 

Mojmír Weimann