OSOLSOBĚ Ivo

(1928 - 2012)

Vynikající divadelní dramaturg, divadelní a literární teoretik, čelný představitel české sémiotiky, občasný režisér a častý překladatel především muzikálových textů, držitel Ceny města Brna, dramaturg zpěvohry Národního divadla Brno.

Ivo Osolsobě se narodil 26. března 1928 v Králově Poli v rodině významného českého elektrotechnika Jana Osolsobě. Svému rodišti zůstal a zůstává věrný po celý život. I když díky rodinnému zázemí začal svá středoškolská studia na reálce, záhy přešel na reálné gymnázium. Už během svých gymnaziálních studií v rodném Králově Poli projevil své literární ambice příspěvky do Brněnského později Moravského středoškoláka.

Po maturitě následovalo studium anglistiky, divadelní vědy a estetiky na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity, které úspěšně ukončil absolutoriem v roce 1953. Během studií se výrazně projevily jeho zájmy, které byly podníceny díky působení tehdejších mimořádných profesorských osobností, jako byli Frank Wollmann či Josef Vachek. Velký vliv na něj mělo detailní seznámení s dílem Otakara Zicha, Nikolaje Jevrejnova či Romana Osipoviče Jakobsona. Svá studia ukončil disertační prací na téma K základním otázkám historie a teorie operetního žánru, které předznamenalo jeho celoživotní divadelní zaměření. V roce 1953 se stal dramaturgem souboru zpěvohry Státního divadla v Brně, kde s dvouapůlletým přerušením v letech 1956-59, kdy byl dramaturgem činohry, působil až do svého odchodu do důchodu v roce 1989.

Šedesátá léta byla léty zatím nejvýraznějších úspěchů brněnského Státního divadla v Brně, dnes Národního divadla Brno. Mimořádný podíl na tom měla čtveřice skvělých dramaturgických osobností, které vytvářely zázemí pro tvůrčí práci inscenátorů (v opeře to byl Václav Nosek, v činohře Bořivoj Srba, v baletu Vladimír Vašut a ve zpěvohře Ivo Osolsobě). Ivo Osolsobě byl skutečný spiritus agens souboru, který do té doby byl považován spíše za těleso produkující pouhou konzumní zábavu, byť často na vysoké profesionální úrovni. Tento soubor se postupně stal nositelem nových trendů v žánru a výrazným specifickým uměleckým útvarem. Osolsobě především ve spolupráci s režisérem Stanislavem Fišerem, dirigenty Jiřím Karáskem a Arnoštem Moulíkem, choreografem Lubošem Ogounem pod patronací šéfa souboru a později ředitele divadla Karla Šedy stál u zrodu tělesa, které se záhy stalo významným činitelem ve snaze o novou tvářnost  žánru, jemuž se v té době začalo poněkud kostrbatě říkat hudebně-zábavné divadlo a pro které Ivo Osolsobě vymyslel výtečný název v titulu jedné ze svých nejpopulárnějších publikací Divadlo, které mluví, tančí a zpívá.

V letech, která rozhodně nebyla politicky příznivě naladěna šíření muzikálu, jenž byl často chápán jako šíření západní buržoazní kultury, byl Ivo Osolsobě neúnavným propagátorem tohoto žánru, a to nejen v tom, že přiváděl do českého kulturního kontextu špičkové západní tituly, ale také tím, že podněcoval soustavně vznik české původní tvorby a se svými spolupracovníky  promyšleně  budoval soubor, který byl na vysoké interpretační úrovni schopen dostát jak nárokům muzikálovým, tak nárokům klasické operety, které věnoval Ivo Osolsobě rovněž značnou pozornost.

Z desítek muzikálů, které přivedl Ivo Osolsobě na brněnské jeviště jmenujme alespoň My Fair Lady, West Side Story, Šumaře na střeše, Muže z La Manchy, Řeka Zorbu, Annie, Get Your Gun, Oklahomu a mnohé další. Především je nutné zmínit průkopnické uvedení Bernsteinova Candida v roce 1980. Inicioval původní tvorbu v tomto žánru, především vznik velmi úspěšných děl, jejíchž autorem byl člen souboru František Zacharník (Holky na ocet, Cindy, Gordický uzel) i uváděním muzikálů jiných autorů jako byli například Jindřich Brabec či Václav Zahradník. Na jeviště Reduty přivedl i tvorbu Jiřího Suchého. Velkou péči věnoval rovněž přípravě a studiu klasických operet, kde neváhal věnovat svou pozornost i titulům méně uváděným.

Rozsáhlá je jeho činnost překladatelská, často ve spolupráci s Vladimírem Fuxem (Oklahoma, Někdo to rád horké, Candide a další, spolu s Alexandrem Kozákem přeložil Hello, Dolly, která se v jeho překladu hraje dodnes. Zkusil si to i jako režisér v inscenacích komorního muzikálu Toma Jonese a Harveyho Schmidta Ano! Ano!, který uvedl v československé premiéře v roce 1974, či ve spolupráci s Lubošem Ogounem, s nímž inscenovali Kanderův Kabaret.

Mnohostranná a velice významná je teoretická a publicistická činnost Iva Osolsobě. V roce 1967 vydává svou studii věnovanou muzikálu Muzikál je když…, na níž posléze navazuje již zmíněné Divadlo, které mluví, tančí a zpívá. Z jeho sémiotických prací se zmiňme alespoň o jeho základní studii Mnoho povyku pro sémiotiku z roku 1992. Z oblasti sémiotiky publikoval Ivo Osolsobě desítky statí a článků, které vyšly v mnoha jazycích. Sám autor se zúčastnil řady vědeckých sympozií a konferenci v mnoha evropských zemích a v USA.
M. Weimann