Janáčkovo divadlo

Historii brněnského Janáčkova divadla netvoří jen projekt a realizace dnešní stavby z přelomu padesátých a šedesátých let. Předcházelo půlstoleté hledání architektonické podoby českého divadelního stánku, proměňující se během doby vlivem měnících se stylových, provozních, kulturních i politických požadavků.

Janackovo divadlo 2 1965 

Architektonické soutěže a snahy o vybudování reprezentativního českého divadla

Mezi léty 1910-58 se uskutečnilo celkem sedm architektonických soutěží, jichž se zúčastnilo více než půldruhého sta projektantů, často prvořadých architektů z Čech a Moravy, jejichž počet ještě rozšiřují jména významných expertů a členů soutěžních jury. Uvést lze aspoň Bohuslava Fuchse, Josefa Gočára, Vlastislava Hofmana, Josefa Chochola, Pavla Janáka, Jana Kotěru, Emila Králíka, Otakara Novotného, Oldřicha Starého, Jana Víška a další. Návrhy byly ve stylech od pozdního historismu přes secesi, kubismus, modernu, funkcionalismus, socialistický realismus až po klasicizující neofunkcionalismus.

Nová divadelní budova měla stát v místě stávajícího divadla na rohu Žerotínova náměstí a ulice Veveří: po provedení nezbytných příprav vypsalo Družstvo v roce 1910 veřejnou ideovou soutěž na zhotovení náčrtků divadelní novostavby s přiléhajícími činžovními domy. V jury zasedali kromě zástupců Družstva architekti Jan Koula jako předseda, Antonín Engel, Vladimír Fischer, Kamil Hilbert a Václav Roštlapil, vesměs zastánci architektury pozdního historismu. Vypisovatel obdržel celkem 44 soutěžních návrhů od 42 architektů. Porota přisoudila první cenu práci Josefa Maříka a Karla Šidlíka, druhou cenu obdržel Alois Dryák a třetí Theodor Macharáček, přičemž dalších pět projektů bylo zakoupeno. Z dnešního pohledu vyniká mezi oceněnými a zakoupenými návrhy projekt Emila Králíka, zatímco vítězná práce zastupuje stylově nevyhraněné pojetí, ocitající se už ve své době na periferii architektonického vývoje. Největší přínos znamenaly paradoxně některé neoceněné a vyřazené projekty, zejména od architektů z pražského Spolku výtvarných umělců Mánes; návrhy J. Gočára, V. Hofmana, J. Chochola a P. Janáka ohlašovaly estetiku nastupujícího kubismu, přičemž nejpokročilejší byla patrně koncepce 0. Novotného v duchu racionalistické moderny. Výsledek soutěže ovlivnilo složení jury i její jednostranné prosazování nárožního situování budovy, čímž byla předem vyloučena řada odlišně urbanisticky koncipovaných návrhů, mnohdy ale názorově progresivních. Za verdiktem se však především skrýval úporný boj konzervativního a pokrokového uměleckého tábora. První tvořili především architekti a výtvarníci ze Sdružení výtvarných umělců moravských v Hodoníně a další podobně zaměření umělci, kteří své regionálně separatistické a tradicionalistické tendence povyšovali na národní zájmy. Proti tomuto stanovisku vystupovali členové Mánesa, jejichž prosazení v soutěži však bránila konzervativní orientace Družstva.

Naznačené rozpory vyvrcholily pak v roce 1913, kdy Družstvo vypsalo věcnou soutěž, omezenou na účastníky soutěže z roku 1910. Byla obeslána pouze 20 návrhy, neboť zejména moderně smýšlející architekti na účast rezignovali. První cena nebyla udělena, dvě druhé ceny obdrželi Alois Čenský a František Roith, dvě třetí ceny pak Antonín Balšánek a Richard Klenka z Vlastimilu s Viktorinem Šulcem, další dva projekty získaly čestné uznání. Stylově přijatelný byl snad jen návrh E Roitha a vyřazený projekt B. Hübschmanna, ostatní práce setrvávaly stále na pozicích historismu nebo se přikláněly k secesi, ale opožděné a rozmělněné podoby.

Válečné události a změněné podmínky po vzniku samostatného československého státu oddálily celou záležitost o více jak dvacet let. Záměr výstavby nového divadla v Brně byl oživen až v polovině třicátých let. V roce 1936 vypsalo Družstvo veřejnou architektonickou soutěž. Staveniště zůstalo, avšak zásadním způsobem se změnily představy o charakteru divadla, které mělo být tentokrát demokratickou scénou pro nejširší veřejnost, divadlem pro činohru, operetu i operu, stavbou bez vnějšího patosu a monumentality. Soutěžní podmínky se netýkaly jen vlastní budovy, ale požadovaly rovněž urbanistické vyřešení nevyhovujících poměrů Žerotínova náměstí. Porota, tvořená z řad architektů P. Janákem, E. Králíkem, V. Fischerem, O. Starým a V. Šeborem, posuzovala celkem 30 došlých návrhů. S výsledkem soutěže vyslovila uspokojení, i když se rozhodla neudělit první cenu, neboť žádný z projektů nebyl bez úprav způsobilý k realizaci. Až na jedinou výjimku vycházeli soutěžící z funkcionalistického pojetí. Mezi autory oceněných a zakoupených projektů byla řada známých avantgardních architektů z Brna i Prahy, například E. Hruška, E. Kerhart, V. Kuba, J. Víšek, F. Zelenka a další.

Soutěž provázel navíc jeden výrazný počin, hodný připomenutí. Mimo ni předložil totiž svůj návrh Bohuslav Fuchs, vůdčí představitel brněnské architektonické obce a jeden z nejvýznamnějších českých funkcionalistů, těšící se rovněž mezinárodnímu uznání. Jako bytostný urbanista radikálním způsobem řešil širší souvislosti novostavby a jejího okolí a dospěl zároveň k poznání, že staveniště není pro divadlo vyhovující. Výhrady proti parcele na nároží Žerotínova náměstí a Veveří ulice se poprvé ozvaly už v roce 1918. Neméně pozoruhodná byla architektonická stránka Fuchsova divadla, charakteristická kontrastem velkých prosklených ploch a vystupujících plných částí, v jejichž hmotách se výrazně uplatňovala křivka. Jednalo se o jeden z mimořádných konceptů tzv. organické architektury. K problému umístění brněnského divadla se pak Fuchs znovu vrátil studií z roku 1939. Zatímco projektům z desátých let dominoval návrh O. Novotného, představoval vrchol úsilí třicátých let zřejmě Fuchsův mimosoutěžní projekt. V následujícím roce vyzvalo Družstvo prvních pět oceněných autorů k užší soutěži, z níž vyšel vítězně návrh Jana Víška, jenž předtím získal třetí cenu. Od této chvíle se stalo divadlo Víškovi osudovým posláním, bohužel nenaplněným, jemuž zasvětil zbývajících třicet let své architektonické dráhy. Pojetím se umělec hlásil k proudu tzv. racionálního funkcionalismu, usilujícího o maximální úspornost výrazových prostředků ve prospěch účelné, ekonomické a sociální architektury. V pozadí jeho projevu je zřejmá jistá klasicizující tendence, vtiskující návrhům a realizacím ušlechtilost a monumentalitu. Na základě vítězné alternativy bylo Víškovi zadáno vypracování definitivních návrhů. Za prostředky Družstva a poté s finanční podporou Baťových závodů dokončil v roce 1944 prováděcí plány. Znovu se k práci vrátil po válce v nově zřízené projekční kanceláři Družstva národního divadla. Do roku 1950 předválečný projekt dále přepracovával; postupným zdůrazňováním klasicizující tendence dospěl až k formě antického chrámu.

Naléhavost potřeby nového divadla v Brně vyvstala opětovně v polovině padesátých let. Rok 1956 vyplnila architektonická soutěž, v jejímž prvním veřejném neanonymním kole zvítězil návrh kolektivu Jana Víška, Viléma Zavřela a Libuše Žáčkové-Pokorové. V. Zavřel spolupracoval na projektu divadla s J. Víškem již od roku 1936. Titíž autoři byli nejvýše oceněni i v druhém, vyzývacím kole soutěže. Projektanti situovali budovu už na nové staveniště v sadech na Kolišti. Poválečná architektonická soutěž získala primát v počtu účastníků prvního kola (56), na druhé straně ale znamenala po architektonické, ideové a provozní stránce ve srovnání s předválečnou soutěží značný krok nazpátek. Odehrála se totiž na samém sklonku období tzv. socialistického realismu a vyhodnocována byla už v době, kdy byla tato romanticky dekorativní architektura politicky odmítnuta. Zatímco se v brněnském prostředí architektura socialistického realismu prosadila zcela okrajově a v umírněné podobě, doznal tento styl v některých soutěžních návrzích divadla až extrémních poloh. Víškův klasicismus se pohyboval v uměřených mezích, avšak návrhy L. Laciny představovaly přímo bombastickou parafrázi starověkých chrámů či mauzoleí. Půlstoletou historii architektonických soutěží na nové divadlo v Brně uzavřela vyzvaná vnitropodniková soutěž Stavoprojektu v roce 1958. Vyzněla opět ve prospěch kolektivu J. Víška, přestože Vladimír Palla, Viktor Rudiš a Miroslav Spurný, architekti nastupující generace, kteří soutěžili už před dvěma léty, předložili návrh, naznačující novou cestu domácí architektury, jak ji zahájil československý pavilon na Světové výstavě EXPO 58 v Bruselu.

Stavba nového divadla

Projekčními pracemi na Janáčkově divadle byl v roce 1958 pověřen nově zřízený ateliér Stavoprojektu Brno za vedení architekta Otakara Oplatka. Hlavním inženýrem projektu byl jmenován Vilém Zavřel. V ateliéru pracovala rovněž Libuše Žáčková-Pokorová, přičemž Jan Víšek působil jako externí expert. Zanedlouho se však se svými spolupracovníky rozešel a do ateliéru byli povoláni architekti Ivan Ruller a Boleslav Písařík. Po úvodním projektu z roku 1958 zpracoval tento kolektiv do konce roku 1963 definitivní verzi architektonického a stavebního řešení. V. Zavřel s L. Žáčkovou-Pokorovou navrhli interiéry divadelního sálu a jeviště, I. Ruller interiéry společenské a B. Písařík provozní části. V lednu 1960 započala příprava staveniště a následně vlastní stavba, dokončená v červenci 1965. Provoz divadla byl slavnostně zahájen 2. října 1965 operou Leoše Janáčka Příhody lišky Bystroušky. Náklady na realizaci dosáhly téměř 100 milionů Kčs. Obestavěný prostor představuje dvojnásobek objemu Mahenova divadla. Současně s budovou byla provedena i úprava okolí, zejména předprostor s vodní nádrží a fontánou, terasy a osázení zelení.

Styl a dispozice společenských a provozních prostor

Divadlo opery a baletu bylo pojato komplexním způsobem, aby zahrnovalo všechny potřebné umělecké, společenské a technické provozy. Osu jevištní části tvoří jeviště s točnou, na něž navazují zadní a dvě boční jeviště. Kromě zkušeben pro orchestr, sólisty, pěvecký sbor a balet jsou tu šatny, dílny, sklady a další příslušenství. Společenskou část tvoří hlediště (v době otevření pro 1383 diváků; po rekonstrukcích byla kapacita hlediště snížena na 1063 míst) koncipované jako stupňovitý amfiteátr s věncem lóží. Obklopují je ve třech patrech společenské prostory, vzájemně provozně a opticky propojené. V prvním suterénu pod vestibulem se nachází restaurace a dříve také klub umělců.

Hlavní nosnou konstrukci tvoří železobetonový monolitický skelet s výplňovým zdivem. Hlediště, hrací a zkušební jeviště jsou zastropeny ocelovými příhradovými nebo plnostěnnými vazníky. Na povrchy exteriérů a interiérů byly použity přírodní a technické materiály, zejména kámen, dřevo, ocel, sklo a hliník. Na obklady a dlažby byly vybrány liberecká žula, šluknovský černý syenit, bulharský mušlovitý vápenec, z ušlechtilých dřev leštěný iránský jilm a turecký ořech. Okenní stěny tvoří nosná ocelová konstrukce a hliníkové rámy.

Architektonická a urbanistická koncepce výsledního díla vycházela ze soutěží padesátých let, zčásti se uplatnil i vliv Víškovy práce z předválečného období. V průběhu zpracovávání úvodního a prováděcího projektu doznala stylová a dispoziční stránky divadla řadu příznivých korektur. Za všechny lze uvést alespoň vylehčení těžkých hmot skleněnými stěnami a sjednocení původně oddělených společenských částí v jeden prostorový celek, kde světlem a střízlivou barevností vyrovnal I. Ruller určitou nejednotnost detailů. Vstupní a společenské partie patří k architektonicky nejzdařilejším stránkám divadla. Poplatnost době vzniku je nejvíce zřejmá v nadsazené reprezentativnosti budovy, naplňující tehdejší představu velké operní scény národního významu, která paradoxně konzervovala ideje z doby před první i druhou světovou válkou, ačkoli pominuly někdejší kulturní a národnostní pohnutky. Tomu odpovídá i symetrická kompozice a celkový klasicizující ráz, jehož zárodky obsahovaly už předválečné funkcionalistické projekty.

Umělecká výzdoba

Architekturu divadla postupně dotvořila výrazná výzdoba, jejíž těžiště bylo přeneseno na exteriér. Vincenc Makovský vypracoval třetinový model sousoší Aloise a Viléma Mrštíkových, jehož definitivní podobu nad vstupem do technické části divadla provedl roku 1964 Stanislav Hanzík s částečným uplatněním vlastního pojetí. Po levém boku hlavního průčelí byl v roce 1975 instalován bronzový pomník Leoše Janáčka od Stanislava Hanzla. Balkony hlavního průčelí doplnily parapety z tepaného měděného plechu od Evy Zoubkové-Kmentové a Olbrama Zoubka, který byl také autorem kamenné skulptury moravské orlice u schodiště. Z interiérové výzdoby představuje nejvýznamnější dílo gobelín s motivem lišky Bystroušky od Aloise Fišárka, umístěný ve vestibulu. Na osu vstupního prostoru byla instalována busta Leoše Janáčka od Miloše Axmana. V oknech na podestách obou bočních schodišť realizovali Stanislav Libenský a Jaroslava Brychtová výplně z barevného hutního skla. Čelní stěnu klubu umělců dekorovali Ida a Vladislav Vaculkovi keramickým reliéfem. Výtvarná výzdoba prozrazuje obdobnou rozpornost jako architektura budovy. Zatímco práce manželů Zoubkových a Vaculkových a vitráže S. Libenského a J. Brychtové mají moderní pojetí, figurální plastiky dokládají různou úroveň tradičně pojímaného pomníkového umění.
Jan Sedlák

Využití budovy

Technické možnosti a architektonická koncepce divadla je předurčila k uvádění zejména velkých operních a baletních inscenací a bezprostředně po dokončení se stalo trvalým sídlem opery NDB. Vedle operního a baletního repertoáru byly v Janáčkově divadle (zejména v době rekonstrukce Mahenova divadla v letech 1971-1978) uváděny také inscenace činoherní a od roku 1993, kdy byla uzavřena Reduta, zde pravidelně vystupoval soubor zpěvohry NDB (do roku 2003).
(JiN)

Janackovo divadlo 2 1965  Vstup do fotogalerie

Budovy v online vyhledávání v archivu - repertoár