JÍLEK František

(1913 - 1993)

Významný český operní a symfonický dirigent. Šéf Janáčkovy opery v letech 1952-78. Pod jeho vedením se stala Janáčkova opera vysoce prestižním tělesem přesahující svým významem výrazně hranice republiky. Vynikající a originální interpret Janáčkova díla. 

Život a dílo jedné z nejvýznamnějších českých dirigentských osobností druhé poloviny dvacátého století, Františka Jílka, byl, až na devět let, které strávil v Ostravě, cele spjat s Brnem a jeho divadelním a hudebním děním. 

Narodil se 22. května 1913. Na přelomu dvacátých a třicátých let studoval na brněnské konzervatoři. U profesora Jaroslava Kvapila získal absolutorium v kompozici a hře na klavír, u profesora Zdeňka Chalabaly v oboru dirigování. Jako pianista získal velké uznání bravurním přednesem Mozartova Es dur koncertu, studium kompozice a dirigování ukončil vlastní symfonií g.moll, kterou si sám dirigoval a smyčcovým kvartetem g-moll. Byl znamenitým klavíristou, což prokazoval v řadě koncertních vystoupení a především jako výtečný a oblíbený doprovázeč. Ve studiu kompozice pokračoval na Mistrovské škole kompoziční v Praze u prof. Vítězslava Nováka. 

V letech 1932-38 působil jako druhý sbormistr Filharmonické besedy v Brně a v letech 1936-28 rovněž spolupracoval jako korepetitor dirigent s brněnským Národním divadlem. V roce 1939 mu tehdejší šéf opery Národního divadla moravskoslezského v Ostravě Jaroslav Vogel, jeden z nejlepších znalců Janáčkova díla, nabídl místo druhého dirigenta v tomto divadle Devět let, které poté v Ostravě strávil, mělo pro formování Jílkovy osobnosti rozhodující význam. Zde se seznámil se širokou škálou repertoáru a dokonale poznal všechna úskalí složitého provozu velkého čtyřsouborového divadla. Přitom je nutné si uvědomit, že tehdy byl mnohem vyšší počet premiér než dnes a v divadlech jako Ostrava a Brno byl jediný orchestr, který účinkoval v operních, baletních i operetních inscenacích a hrál rovněž symfonické koncerty. A výtečný klavírista František Jílek pravidelně usedal ke klavíru, aby připravil nastudování sólových hudebních partů, a to nejen v inscenacích, které sám dirigoval. 

První premiérou, kterou František Jílek na svém novém působišti nastudoval, byla opera Soročinský jarmark Modesta Petroviče Musorgského, po níž následoval balet Petra Iljiče Čapkovského Louskáček. A pak už šly premiéry jedna a za druhou. Převahu představuje česká operní literatura. Od Škroupova Dráteníka přes Smetanovu Prodanou nevěstu, Dvě vdovy a Hubičku, Dvořákova Šelmu sedláka či Jakobína, Foersterovu Evu, Kovařovicovy Psohlavce až po soudobé opery Smrt kmotřičku Rudolfa Karla, Vodníka Boleslava Vomáčky a světovou premiéru opery Bohuslava Martinů Veselohra na mostě. Rovněž nastudoval řadu významných ostravských baletních inscenací té doby,  Z pohádky do pohádky Oskara Nedbala, baletní večer, v němž byly společně uvedeny Mozartovy Maličkosti, Karneval Roberta Schumanna a dílo německého autora Wernera Egka Juan ze Zarissy, dále Šeherezádu N. A. Rimského Korsakova, Dvořákovy Slovanské tance a Janáčkovy Lašské tance. Setkáváme se s ním za pultem i v operetních inscenacích jako například ve Straussově operetě Tisíc a jedna noc. 

Vybaven těmito zkušenostmi, vrací se v roce 1948 František Jílek do rodného Brna, kterému zůstává věrný až do konce života. Jeho první premiérou v Janáčkově opeře je Fibichova Šárka, po níž si zopakuje Veselohru na mostě, tentokráte v kombinaci s Mozartovým Divadelním ředitelem a operou Mozart a Salieri N. A.Rimského. Korsakova. Následují převážně česká díla jako Smetanovy Dvě vdovy či Tajemstvi a v roce 1953 dokonce Libuše. Se soudobou hudbou se setkává při premiéře původního baletu Karla Horkého Král Ječmínek a v Mejtusově Mladé gardě. 

V roce 1952 opouští šéfovský post v Janáčkově opeře Zdeněk Chalabala. První mužem souboru se stává František Jílek. A byla to výborná volba. Šestadvacet let Jílkova šéfování znamená nejšťastnější, nejúspěšnější a evidentně na dlouho dobu nepřekonatelné období v dějinách brněnské opery. František Jílek zde dokonale zúročil všechny své přednosti a zkušenosti. Jako dirigent byl vysoce erudovaný, dokonale znal nejen nuance daného dílo, ale celou autorovu tvorbu, byl vždy dokonale připravený a totéž očekával od všech, kdo se na přípravě premiéry podíleli. Cele se věnoval brněnskému divadlu a šéfovské funkci. Podařilo se mu vytvořit a posléze realizovat dlouhodobou koncepci Janáčkovy opery a sestavit vyváženě složený soubor, který ve své době neměl v Československu konkurenci. Byl nekompromisní ve svých požadavcích, měl absolutní přehled o kvalitě a možnostech svých spolupracovníků, a to nejen z řad sólistů, ale u orchestrálních hráčů. Na druhé straně k nim měl hluboce lidský a chápavý vztah. 

Jeho nástupní premiéra proběhla už v prvních prázdninových roku 1952. Byla jí 4. července Janáčkova Její Pastorkyňa. Na tuto inscenaci s legendárním kvartetem hlavních představitelů (Domanínská, Steinerová, Jurečka, Ulrych) vzpomínají její návštěvníci jako na mimořádný zážitek dodnes. Jílkova Pastorkyňa byla prvním kamínkem na cestě jeho jedinečných interpretací Janáčkova díla. 

Již v první dekádě Jílkova šéfování se projevily všechny výše zmíněné rysy jeho tvůrčího přístupu. Připomeňme alespoň několik premiér, které Jílek sám dirigoval. Z české tvorby to byly především jeho inscenace Smetanových děl - Dalibora, Čertovy stěny, Braniborů v Čechách a Prodané nevěsty, dále Fibichova Šárka, Foersterova Jessika nebo Ostrčilovo Honzovo království. Pilně se věnoval původní české tvorbě, nastudoval a dirigoval operu Hejtman Šarovec Karla Horkého, Verchovinu Zdeňka Blažka, Krakatit Jiřího Berkovce  a Marylu Františka Suchého. 

Ze skvostů klasické operní tvorby se hned v první šéfovské sezóně setkal s Beethovenovým Fideliem, dále pak jeho jméno figuruje ve velmi úspěšných inscenacích Verdiho Dona Carlose, Carské nevěsty N. A. Rimského- Korsakova, Wagnerova Bludného Holanďana a především v pozoruhodné inscenaci Straussova Růžového kavalíra, v němž slavila jeden ze svých prvních velkých operních triumfů Soňa Červená. 

Samostatnou kapitolou jsou Jílkovy janáčkovské inscenace, v nichž přiváděl k dokonalosti své specifické pojetí Mistrovy tvorby. Toto jeho cílevědomé úsilí vyvrcholilo v památném janáčkovském festivalu na podzim 1958, na němž byl pod Jílkovou taktovkou poprvé jevištně proveden (v režii Václava Věžníka) dne 25. října Janáčkův Osud. Na festivalu dirigoval František Jílek rovněž své inscenace Její Pastorkyně, Výletů pana Broučka, Věci Makropulos a především jeden ze svých dirigentských vrcholů, inscenaci opery Z mrtvého domu. 

Začátek šedesátých let znamenal pro českou společnost a kulturu určitou byť mírnou „politickou oblevu“ Projevilo se to pochopitelně i v repertoárových možnostech, takže na jevišti se mohla objevit i díla, jejichž realizace byla do té doby prakticky nemyslitelná, navíc v neotřelém inscenačním pojetí. V hudebním nastudování Františka Jílka je uvedena Prokofjevova opera Vojna a mír, v březnu 1962, pouhých pět měsíců po curyšské premiéře se konalo historicky druhé provedení Řeckých pašijí Bohuslava Martinů a o rok později československá premiéra Prokofjevova Ohnivého anděla. V těchto inscenacích se představuje řada nových posil souboru, které se posléze staly hvězdami nejen českého pěveckého nebe. Pro Janáčkovu operu se otevírají dveře do zahraničí. Začíná éra reprezentativních výjezdů souboru. S inscenacemi Janáčkovy opery mají možnost seznámit se diváci v řadě evropských kulturních center od Vídně přes velká italská města a Luxemburg po Barcelonu a tato představení jsou přijímána s velkým ohlasem. 

V následujících letech František Jílek pilně diriguje, z jeho nových inscenací jmenujme například Bizetovu Carmen, Musorgského Borise Godunova, Šostakovičovu Kateřinu Ismajlovou, Verdiho Otella, Mozartova Dona Giovanniho, Prokofjevovy Zásnuby v klášteře či Verdiho Falstaffa. Na jedné straně svou dirigentskou suverenitu prokazuje v inscenacích Händelovy opery Julius Caeasr či Mozartovy Kouzelné flétny, na druhé straně ve Vojckovi Albana Berga anebo v opeře Gottfrieda von Einem Dantonova smrt. V československé premiéře Hanušova baletu Othello a v baletním triptychu složeném ze Stravinského Svěcení jara, Mozartových Maličkostí a Capriccia Jana Nováka se vrací k baletnímu žánru. 

František Jílek nikdy nebyl úzce specialisovaný operní dirigent. Po celý život se pravidelně věnoval symfonické tvorbě, spolupracoval s řadou našich i zahraničních orchestrů, především samozřejmě se Státní filharmonií Brno. Šíře jeho koncertního repertoár byla mimořádná, od Bacha a Beethovena po nejnovější symfonickou tvorbu, V centru jeho pozornosti stál Igor Stravinskij, Sergej Prokofjev a pochopitelně především Leoš Janáček. 

Ve svých pětašedesáti letech se rozloučil s divadlem premiérou Aidy, aby se s mimořádnou aktivitou ujal řízení Státní filharmonie Brno, kterou během pěti let dokázal pozvednout do pozice špičkového orchestrálního tělesa schopného čelit obtížné mezinárodní konkurenci. 

I po definitivním odchodu do důchodu byl stále činný. V divadle dirigoval Její Pastorkyňu a Věc Makropulos, nadále pravidelně spolupracoval s filharmonií. Zanechal po sobě bohatou diskografii, pozoruhodná je jeho především jeho kompletní nahrávka Janáčkových děl, která vychází v dalších reedicích. 

František Jílek zemřel v Brně 16. září 1993. 

Mojmír Weimann