KURANDOVÁ Jarmila

(1890 - 1978)

Dlouholetá přední členka Mahenovy činohry, významná česká divadelní a filmová herečka, jedna z představitelek tzv. staré gardy brněnského divadla. 

Narodila se jako Jarmila Martínková 30. ledna 1890 v Dobré Vodě na Pelhřimovsku v rodině hajného. Už v dětství se v ní díky učitelům projevil zájem o divadlo. Po ukončení školní docházky působila v Praze jako vychovatelka dětí. Zde měla příležitost navštěvovat představení Národního divadla, kde na ni především silně zapůsobilo herectví Růženy Naskové. V roce 1908 byla přijata do divadelní společnosti Vladimíra Housy. U divadelních společností strávila celkem jedenáct let, nejdéle u společnosti Josefa Štekra. Provdala se za svého kolegu, herce Františka Kurandu. Repertoár kočovných společností ji dal sdostatek příležitosti jak uplatnit svůj přirozený talent i znalost venkovského prostředí (velká část repertoáru orientovaná na venkovské publikum, byla právě do tohoto prostředí situovaná) a zde se formoval její herecký profil vycházející z nejlepších tradic českého realistického herectví tak, jak byl prezentován v nejlepších divadelních společnostech. Z tohoto zázemí vzešla celá řada pozdějších špičkových českých hereček a herců. 

V roce 1919 nastupuje i s manželem do nově vzniklého Národního divadla moravskoslezského v Ostravě. Zde ovšem pobudou jenom jeden rok, protože Jarmila Kurandová je nucena ze zdravotních důvodů (ostravské ovzduší) Ostravu opustit. Manželský pár přechází do dalšího nového českého divadla, které vzniklo v Olomouci. Zde stráví velice úspěšných patnáct let. Mají možnost spolupráce s řadou významných hostujících umělců, režisérů, i herců. Režisér a šéf souboru, pokrokový divadelník Oldřich Stibor, se usilovně snaží, vybudovat v obtížných podmínkách oblastního centra při trvalém nedostatku finančních prostředků kvalitní divadlo a manželé Kurandovi jsou mu přitom velkými pomocníky. 

I když Jarmila Kurandová hraje řadu významných postav mladých žen jako například Maryšu, ukazuje se, že její doména bude jiná. Brzy se stává žádanou a vyhraněnou představitelkou zralých žen, začasté z lidového prostředí, kterým propůjčuje svou schopnost precizního realistického pojetí, detailního vystižení charakteru postavy. Na olomoucké scéně úspěšně vytvořila velkou řadu postav tohoto typu. Podle dobových svědectví byla skvělou Šestákovou v Tylově Paličově dceři stejně jako Magdalenou Dobromilou Rettigovou v Jiráskově hře. Už v mladém věku se výtečně vyrovnala s rolí matky Holušové ve hře Františka Sokola-Tůmy Staříček Holuša či Wolfové z Hauptmannova Bobřího kožichu. Výtečně dokázala  zahrát postavy rázných a rázovitých žen jako je Klásková v Jiráskově Lucerně, Fanka z Čapkova Loupežníka či Dynybylka ze hry Olgy Scheinpflugové Okénko. Na olomouckém repertoáru Kurandové i řada shakesparovských postav včetně tragických hrdinek jako byla královna Gertruda v Hamletovi či nenávistná Regan z Krále Leara. Ale opět její vlastní parketou byly její postavy lidové, kterým dominovala chůva z Romea a Julie. Nikoli náhodou byly její schopnosti v této oblasti často přirovnávány k Marii Hübnerové. 

Kurandová má nabídky z Prahy, především z vinohradského divadla, ale poněvadž tyto nabídky jsou směrovány pouze jí, tak odmítá. Pozitivně zareaguje až na nabídku šéfa brněnské činohry Aleše Podhorského, který ji dobře poznal při svých olomouckých režiích a nabídl angažmá oběma manželům. A tak se Jarmila Kurandová v roce 1935 stává členkou brněnské činohry, které zůstává věrná do konce života. A znovu se výrazně uplatňuje v typu rolí, v nichž dominovala už v Olomouci. Znovu si zahraje Fanku v loupežníkovi, v Šrámkově Létě je představitelkou Růženky, ve Strakonickém dudáku hraje Kordulu, v Langrově Velbloudu Uchem jehly hraje ve dvou různých inscenacích roli Peštové. 

Výtečně se uplatňuje ve hrách tzv. slovanského repertoáru, jak zní ideový program ředitele Jiřikovského. V Tolstého Jiřičce hraje Golgovovou, ve hrách A. N. Ostrovského I chytrák se spálí a Splašené peníze hraje postavy Glumovové a Čeboksarové, v pozoruhodné inscenaci Pazuchinovy smrti Saltykova Ščedrina je představitelkou Živojedové. Účinkuje i v řadě jihoslovanských titulů jako například v Begovičově Jele, ve které hraje postavu Katy. 

S významnými postavami se v tvorbě Jarmily Kurandové setkáváme i po roce 1945. Jmenujme alespoň některé:  v Lazarově smíchu Eugena O´Neilla hraje Lazarovu matku, v Domu doni Bernardy Alby Federica Garcii Lorcy hraje hospodyni, v Tomanově Slovanském nebi Perunovu ženu. Znovu se setkává s Magdalenou Dobromilou Rettigovou, v Gribojedovově Hoři z rozmu hraje stařenu Chljostovou. V roce 1960 odchází na odpočinek. Její poslední rolí v angažmá byla panna Zuzana v Klicperově komedii Lhář a jeho rod. 

Paradoxně, skutečné hvězdné chvíle čekaly Jarmilu Kurandovou po jejím odchodu do důchodu. Kurandová byla často pověřována úkoly ve filmu (Týden v Tichém domě, Rodinné trampoty oficiála Tříšky, Pyšná princezna, Psohlavci, Advent atd.) Režisér Antonín Moskalyk po shlédnutí televizního filmu Barometr, v němž vystoupila po boku Ladislava Peška, si ji obsadil do titulní role svého dvoudílného filmového zpracování Babičky. I když film byl přijat rozporuplně, výkon Jarmily Kurandové byl hodnocen zcela jednoznačně. Babičku si ve své osmdesátce zahrála i na jevišti a ještě nedlouho před smrtí, na jaře 1978 vystoupila v roli babičky v Lucerně při představení této hry, kterým byl zahájen 14. dubna 1978 provoz v rekonstruované budově Mahenova divadla. 

Jarmila Kurandová byla a je symbolem těch nejlepších tradic českého herectví, dokonalé profesionality a oddanosti k divadlu. Právem je zařazena mezi nesmrtelné v síni slávy Národního divadla Brno. Zemřela 6. prosince 1978 v Brně.

Mojmír Weimann