DOMANÍNSKÁ Libuše

(1924)

Vynikající operní a koncertní pěvkyně, držitelka Ceny Thálie za celoživotní mistrovství v oboru opera (1996). Sólistka opery Národního divadla Brno v letech 1945 - 1954.

Libuše Domanínská, vlastním jménem Klobásková, provdaná Vyčichlová, si své umělecké jméno, se kterým získala úspěch a obdiv diváků zdaleka nejen v zemích Koruny české, zvolila v roce 1945 podle vesnice Domanín na Moravském Slovácku, odkud pocházel její rod a kde strávila část svého dětství a mládí a kam se vždy ráda vracela. Její rodina byla známá svou muzikálností a láskou k divadlu, což se brzy projevilo i u malé Libušky.

V Brně studovala reálné gymnázium, ale touha zpívat ji posléze přivedla na hudební a dramatickou konzervatoř, kde vystudovala zpěv u Hany Pírkové, bývalé sólistky Zemského divadla v Brně a (mimo jiné) i představitelky stěžejních wagnerovských rolí, a posléze u prof. Bohumila Soběského.

Konzervatoř absolvovala v roce 1946. Poslední ročník studovala již jako sólistka Janáčkovy opery, kam byla angažovaná od počátku sezóny 1945/46. Její první rolí, kterou okamžitě upozornila na svůj mimořádný talent, v němž byl spojen její lahodný lyrický soprán s vnějším i niterným půvabem a hereckými schopnostmi, byla Blaženka ve Smetanově Tajemství. Tato role také do značné míry předurčila obor, ve kterém Libuše Domanínská excelovala po celou dobu svého brněnského působení (do konce roku 1954), během něhož zde vytvořila celkem 41 rolí.

Domanínská se profilovala především jako výsostná zpěvačka českého klasického operního repertoáru. Ztvárnila prakticky všechny lyrické hrdinky Smetanových oper. Byla skvělou Vendulkou v Hubičce, Krasavou v Libuši, Ludiší v Braniborech či Jitkou v Daliboru. Ve Dvou vdovách zpívala postupně Karolinu i Anežku a především byla nepřekonatelnou Mařenkou v Prodané nevěstě. Velmi úspěšně se také vyrovnala s řadou dalších úkolů: s Xénií v Dvořákově Dimitriji, Markétkou v Gounodově Faustovi a Markétce, Taťánou v Evženu Oněginovi, Mimi v Bohémě anebo titulní rolí Verdiho Aidy.

S tvorbou Leoše Janáčka, která ji posléze provázela po celý život, se Domanínská poprvé setkala v roce 1947 v roli Lišáka Zlatohřbítka v Příhodách lišky Bystroušky a o rok později v rámci prvního janáčkovského festivalu v Brně v roli Aljeji v Janáčkově poslední opeře Z mrtvého domu.

Její první janáčkovský skutečně hvězdný večer se konal 4. července 1952, když zpívala a hrála Jenůfu v Jílkově legendárním nastudování Její pastorkyně, po němž následovala v říjnu 1953 premiéra Káti Kabanové. Jenůfa a Káťa poté provázely Libuši Domanínskou na mnoha scénách u nás i v cizině, kde je zpívala s mimořádným úspěchem.

Prvního ledna 1955 se Libuše Domanínská stala sólistkou opery pražského Národního divadla, kde se ovšem již předtím představila v řadě významných hrdinek především českých operních děl. Ve zlaté kapličce nastudovala během pětadvaceti let svého působení sedmačtyřicet závažných rolí českého i světového repertoáru. Věnovala se opět pilně dalšímu rozvíjení pojetí postav, jež si do Prahy s sebou přinesla už z Brna a setkala se s řadou nových inspirujících úkolů. Opět jmenujme alespoň některé: Líza v Čajkovského Pikové dámě, Alžběta ve Verdiho Donu Carlosovi, titulní role v Pucciniho Madame Butterfly, Agáta ve Weberově Čarostřelci, Mariken v Hrách o Marii Bohuslava Martinů či cařice Militrisa v Caru Satanovi N. A. Rimského-Korsakova. V pozdějších letech zpívala i některé mezzosopránové role, například Káču v Dvořákově opeře Čert a Káča a jedněmi z posledních postav, které v opeře ND Praha vytvořila, byly Rychtářka v Její pastorkyni a dvojrole Paní revírníková/Sova v Příhodách lišky Bystroušky.

Libuše Domanínská často hostovala na řadě zahraničních operních scén. Zpívala na nich zejména postavy Jenůfy a Káti Kabanové. Zmiňme se alespoň o Amsterdamu, Barceloně, Bruselu, Buenos Aires, Edinburghu, zpívala také v řadě německých a italských operních domů ad. V roce 1957 nastudovala ve vídeňské Volksoper jednu z nejtěžších sopránových partií celého světového operního repertoáru – Abigail ve Verdiho Nabuccu, kterou na této scéně zpívala posléze ve více než sto reprízách. V řadě evropských koncertních síní také zpívala sopránový part v Janáčkově Glagolské mši.

Vokálně symfonickým či kantátovým dílům a písňové tvorbě klasických i soudobých skladatelů se Libuše Domanínská pilně věnovala jak na koncertních podiích, tak při realizaci nahrávek. Zpívala v řadě nahrávek pro rozhlasové či televizní vysílání operních děl a natočila řadu gramofonových desek.
M. Weimann