MAHEN Jiří

(1882 - 1939)

Básník, spisovatel, dramatik, autor knížek pro děti, knihovník, literární a divadelní teoretik a kritik, vůdčí tvůrčí duch brněnského kulturního a uměleckého dění dvacátých a třicátých let dvacátého století. 

Jiří Mahen (vlastním jménem Antonín Vančura) se narodil 12. prosince 1882 v Čáslavi v  rodině pekaře Antonína Vančury. Jeho předky byli evangeličtí zemané Vančurové z Řehnic. Byl příbuzným spisovatelem Vladislava Vančury. Po studiích na gymnáziích v Čáslavi a Mladé Boleslavi studoval na pražské filosofické fakultě češtinu a němčinu. Aktivní zájem o literaturu projevil už během studií, kdy patřil do okruhu anarchistické skupiny literátů sdružených kolem  časopisu Nový kult, který vydával S.K.Neumann. V letech 1907-10 působil jako suplující profesor na reálce v Hodoníně a posléze na obchodní škole v Přerově. 

V roce 1910 přichází do Brna. Stává se redaktorem Lidových novin. Lidové noviny v té době byly čelným deníkem vycházejícím v českém jazyce a kolem nich bylo soustředěná široká paleta významných osobností českého kulturního života. Do Brna přichází už jako literát značného renomé. Už v roce 1905 vychází jeho dramatická prvotina, jednoaktovka Juanův konec, o dva roky později se poprvé představil jako básník  sbírkou  Plamínky a jako prozaik povídkami Podivíni. O rok později vycházejí jeho Balady inspirované dílem Francoise Villona. A v roce 1909 jeho román Kamarádi svobody silně inspirovanými autobiografickými prvky. V roce 1910 má na pražském Národním divadle velice úspěšnou premiéru jeho drama Jánošík s Eduardem Vojanem v titulní roli. Jánošík, který v prosince 1910 byl rovněž uveden v Brně, se stal nejúspěšnějším Mahenovým jevištním dílem. Představení Jánošíka, které se konalo v létě 1912 v přírodě „u sv. Antoníčka“, se stalo doslova manifestací českého Brna. 

Brno ze všeho nejdříve poznalo Jiřího Mahena jako pilného divadelního kritika. Posléze se stále aktivněji zapojuje do společenského a kulturního života města, v němž neustále sílí český živel proti do té doby silně dominujícímu živlu německému. 

V Brně pokračuje ve své literární činnosti. V roce 1917 je poprvé uvedena jeho rozmarná studentská komedie Ulička odvahy a o tři roky později stejným prostředím inspirovaný vážnější Chroust. Obě hry patří k té části Mahenova odkazu, která se i dnes čas od času objeví na našich jevištích. Mrtvé moře z roku 1918 bylo inspirováno historií autorových rodných východních Čech v pobělohorské době. Nikoli náhodou se tato hra vždy objevila na českém jevišti b klíčových momentech dějin národa jako v roce 1945 či na podzim roku 1968. 

Z rozsáhlého Mahenova dramatického díla připomeňme alespoň jeho hry Nebe, peklo, ráj a Dezertér, které vytvořil na základě válečných zkušeností po první světové válce, hru Generace z roku 1921, komedii Nasreddin poprvé uvedenou v roce 1928 anebo dvoudílnou Rodinu (O Maminku a Vyzkoušení přátelé) z počátku třicátých let. Posledním dokončeným dramatickým dílem Jiřího Mahena byla jeho hra Mezi dvěma bouřkami, která vyšla v roce 1938, ale jevištně byla provedena až v roce 1946.  Z Mahenových básnických sbírek jmenujme Scirroco a Rozloučení s jihem, k nimž se Jiří Mahen inspiroval svými pobyty na Jadranu. 

S divadlem spojil svůj osud v roce 1918. Po čtyři roky vykonával funkci dramaturga činohry. V této funkci usiloval o všestranné zkvalitnění činoherního repertoáru jak ve výběru titulů, tak při samotných inscenacích. Funkci dramaturga chápal moderně, nikoli jako pouhý výběr titulů, ale jako spoluúčast na tvorbě programu divadla a na vzniku jednotlivých inscenací. V sezóně 1919/20 realizoval v Redutě cyklus tzv. Komorních her, který zahájilo představení tehdy velmi populární hry Jaroslava  Hiberta Vina. Následovala Strindbergova hra Blýskavice, poetické texty Alfreda de Musseta Marianiny vrtochy a Rozmar, Shawovo dílo Fanina první hra, Trévalova Válka bohů, Syngeova Studnice světců a další tituly, mezi kterými bylo několik textů mladých brněnských autorů. Ukázalo se, že Brno ještě zdaleka není pro tento typ experimentálního divadla připraveno. Malý zájem obecenstva a zcela jiný názor na poslání divadla, který měl ředitel Štech, vedly nakonec k ukončení tohoto pokusu. Mahen sice ještě další dvě sezóny ve funkci dramaturga působí, stačil ještě prosadit na repertoár premiéru původní novinky bratří Čapků Ze života hmyzu, ale poté divadlo opouští. 

Jeho neutuchající zájem o nové proudy, konkrétně o poetismus se projevil v serii „šesti filmových libret“ Husa na Provázku z roku 1925. Zfilmování se sice nedočkaly, ale některé z nich byly na jevišti provedeny a v šedesátých letech  vznikl pod tímto názvem soubor, který po létech prokázal, že Brno se stalo doslova tvrzí moderního divadla bourajícího staré zvyky a to i v dobách, které tomu vůbec nebyly nakloněné. 

V letech 1920 – 24 učil na Konzervatoři, v roce 1921 se stal knihovníkem Městské knihovny, posléze jejím ředitelem jako její ředitel. Bez nadsázky lze říci, že ve dvacátých a třicátých letech se v brněnském kulturním dění nedělo nic podstatného, u čeho by nějakým způsobem Mahen nebyl přítomen. 

Rozsáhlá byla Mahenova činnost publicistická (Kniha o českém charakteru. Kapitola o předválečné generaci),. Své zkušenosti z profese knihovníka a své představy v tomto směru vtělil do své Knížky o čtení praktickém a spisu O nutnosti a možnosti veřejných knihoven. 

Značnou pozornost věnoval Jiří Mahen divadelní problematice. Pod názvem Před oponou vydal soubor projevů, kterými uváděl Komorní hry v Redutě. Z jeho dalších spisů týkajících se divadla si připomeňme Režisérův zápisník. který vycházel pod pseudonymem Richardson v časopisu Jeviště, dále  pak brožury Jak se dělá divadlo, Moderní drama snadno a rychle Rozřešme českou divadelní otázku. Některé z těchto publikací vyšly pod pseudonymech, v němž si nositel trvalého pseudonymu Mahen velice liboval. Některé byly velmi zvláštní, například Bolehlav či Ladislav Andělíček a znalci Mahenova díla jich napočítali celkem šestadvacet. 

Pro dětského čtenáře napsal rozkošný soubor pohádek Co mi liška vyprávěla. Byl vášnivým rybářem, rybaření se věnoval s veškerou důkladnosti a kromě populární Rybářské knížky napsal také řadu článků zabývajících se ichtyologií. 

Pomnichovská atmosféra působila na citlivého Jiřího Mahena velice tíživě. 22. května 1939 si tento dodnes nedoceněný velikán českého kulturního života, kterého jeho generační souputník a brněnský spolupracovník František Trávníček ocharakterizoval slovy …  mistr českého slova, který dovede ze starých houslí vyluzovat nejkrásnější tóny a melodie, dobrovolně vzal život. 

Mahenovo jméno nese budova někdejšího divadla Na hradbách, Knihovna města Brna s dokonce i rybářský spolek,  v domě, kde žil, je umístěn jeho památník. Nejživějším připomenutím Mahenova odkazu je ale divadelní soubor, který vznikl z iniciativy několika moudrých a prozíravých divadelníků, kteří v šedesátých letech poskytli příležitost mladým adeptům Thálie, aby zcela v Mahenově duchu usilovali o prosazení nových divadelních pohledů a názorů do života a iniciovali tak vznik Husy na provázku. 

A stále znovu bychom se měli vracet k citaci Goethových slov, které Mahen použil ve své stati Poslání brněnského divadla: Jen mimořádnost má životní oprávnění. A dále Mahen pokračuje svými slovy: Jsme pro tvůrčí poslání brněnského divadla přes všechny překážky a právě pro ně. 

Mojmír Weimann