MOULÍK Arnošt

(1935)

Český dirigent, člen zpěvohry Národního divadla v Brně v letech 1963 – 1989 a 1994 – 2000, od roku 2012 držitel Ceny Thálie.

Délkou nepřetržitého působení v brněnské zpěvohře se může A. Moulík směle měřit se svými velkými předchůdci, Rudolfem Kvasnicou a Emanuelem Punčochářem. Základní divadelní rozhled a zkušenosti však nabyl u divadel v Čechách, z jejichž zákulisí se propracoval až k dirigentskému pultu.

Předpokladem budoucí divadelní dráhy byla u A Moulíka neobyčejná dávka hudebního talentu. Na jeho uměleckém růstu měl největší zásluhu otec, který svého syna odmalička všemožně podporoval. Pětiletému chlapci pořídil tahací harmoniku a osmiletého již doprovázel – coby dětskou hvězdičku – na odpolední čaje v pražské Lucerně. Od devíti let se Arnošt Moulík začal učit i hře na klavír a soukromé hudební studium nepřerušil ani po přestěhování rodiny z Prahy do Rumburka těsně po osvobození. tam ve studiu klavírní hry a hry na harmoniku pokračoval a svých muzikantských schopností využíval i ve spolupráci s místními ochotníky (harmonikář ve Svatbě v malinovce). V roce 1950 jako pokračovatel rodinné tradice nastoupil do učení v kožešnické škole v Liberci, ale po prvním ročníku, tzn. jako šestnáctiletý, odešel k divadlu. Nejprve byl rekvizitářem, pak osvětlovačem, členem techniky a inspicientem malého divadelního souboru v Novém Boru. Po několika měsících přešel k loutkové scéně Městského divadla na Kladně. Ve svazku s ním zůstal až do r. 1955, ovšem mezitím už jako člen činohry, korepetitor baletu, později korepetitor opery a nakonec její sbormistr a dirigent (vedle uměleckého šéfa J. Vincourka). Stejně jako se v divadle nevyhýbal žádné příležitosti, jak se jevištně projevit (hrál např. šlechtice v Polské krvi, námořníka v Kornejčukově Zkáze eskadry, kadeta v Mam'zelle Nitouche, Fiorella v Lazebníkovi sevillském, Merkura v Orfeovi atd.), nezapomínal ani na hudební studium (od r. 1952 u Václava Jiráčka). Když ho divadelní záskok přivedl při představení Polské krve před orchestr a ze sbormistra a korepetitora se stal druhý dirigent, cítil potřebu hlubšího a intenzivního hudebního studia. Rozhodl se proto odejít do Prahy. Jako korepetitor baletu nejprve zakotvil v Armádní opeře a po dvouleté přestávce dané vojenskou službou začal studovat na skladatelsko – dirigentském oddělení pražské konzervatoře (prof. Bohumír Liška a Václav Kabeláč). Zároveň vypomáhal nejprve jako korepetitor v Hudebním divadle v Karlíně, kam byl v roce 1959 angažován jako sbormistr. Karlínské divadlo zastihl v době, kdy se mohlo chlubit řadou slavných jmen – od Oldřicha Nového, přes dirigenty Rudolfa Kvasnicu, Dalibora Brázdu, Františka Vajnara a Karla Vlacha až k sólistům, jako byli Jára Pospíšil či Nelly Gaierová. I v této konkurenci se Arnoštu Moulíkovi podařilo prosadit: nastudoval mj. dvě čs. premiéry (A. Fried: Slavnost v Haarlemu, 1961 a A. Sullivan: Gondoliéři, 1962), muzikál Bleší trh (W. Mankowitz, D. Henker, M. Norman, 1961) a dirigoval repertoárové operety (Ples v opeře, Netopýr, Počestné paní pardubické aj.). V relativně krátké době se však s karlínským divadlem rozešel a v roce 1963 nastoupil na uvolněné dirigentské místo (po M. Machkovi) v brněnské zpěvohře.

Do Brna přišel A. Moulík právě v době, kdy repertoár zasáhla muzikálová vlna. Jeho první vystoupení před orchestrem a publikem se na nové půdě odehrálo právě v muzikálu Když je v Římě neděle, který předznamenal ostatní velké úkoly na tomto poli, jež dozrály v průběhu druhé poloviny šedesátých a na začátku sedmdesátých let. V tomto dnes již uzavřeném období sehrála dynamická osobnost mladého dirigenta významnou roli. Téměř všechny inscenace velkých muzikálů jsou spojeny s jeho jménem. Ovšem dříve než přistoupil ke studiu zahraničních novinek, přesvědčil diváky i kritiku o svém temperamentu i „smyslu pro funkčnost a účelnost“ ve dvou domácích dílech, překračujících tradici písničkové komedie – v Brdečkově a Rychlíkově Limonádovém Joe a Daňkově a Šlitrově Svatbě sňatkového podvodníka (1963) a nechyběl ani u jinak nepříliš úspěšného pokusu s scénickou adaptaci Války s mloky, k níž napsal písničky J.F. Fischer (1963). Zatímco v této první sezoně si řízení operetní premiéry ponechal Emanuel Punčochář, nejmenované šéfdirigent, v sezoně následující nastudoval A. Moulík i klasickou operetu Carla Millöckera Gasparone i hudební komedii (V+W, Vl. Hála, Helenka je ráda). Už v těchto začátcích je ve zkratce načrtnut široký okruh dirigentských úkolů ve zpěvohře, kde byla během posledních několika desetiletí žánrová specializace dirigentů potlačena v prospěch divadelně potřebné univerzálnosti. Přesto většina slavných muzikálů, které se v těch letech dostaly na scénu zpěvohry, byla hudebně připravena A. Moulíkem. V rychlém tempu zaplňování mezer v muzikálovém repertoáru nastudoval např. v jedné sezoně Kiss Me Kate (S. a B. Spewackovi, C. Porter) a My Fair Lady (F. Loewe, A. J. Lerner, 1964), v roce 1966 Hello, Dolly! (M. Stewart), pak opět v průběhu jednoho roku Muže z La Manchy (D. Wassermann, M. Leigh, 1968) a Šumaře na střeše (J. Stein, J. Bock, S. Harnick). Po dvouleté přestávce řídil společně s Jiřím Karáskem česko premiéru West Side Story, své muzikantské emocionalitě dal průchod v československé premiéře Toulavého kapelníka (M. Willson, Music Man) v roce 1970.

Nový typ hudby nebyl pro orchestr zdaleka samozřejmostí: bylo nutné zvládnout nový druh hudební partitury, přizpůsobit se jinému hudebnímu stylu (a nezapomenout, jak má znít ten už známý) i jiným zvukovým vztahům s jevištěm. S tím vším se musel dirigent potýkat a ne vždycky byly výsledky jednoznačné. Ovšem ve chvílích vypětí se orchestr pod jeho energickým a sugestivním vedením nechal strhnout k výkonům, které překvapovaly. Tak tomu bylo např. při inscenaci My Fair Lady, se zájmem očekávané, nebo snad při vůbec nejnáročnější muzikálové inscenaci tohoto období, West Side Story.

V následujících letech se tempo uvádění novinek tohoto druhu zvolnilo a repertoár zvýraznil i podíl velké klasické operety, případně operety revuální, vyžadující velký symfonický zvuk orchestru. V šedesátých letech neměl dirigent v tomto směru příliš mnoho příležitostí. V roce 1966 se podílel na nastudování nově uváděné inscenace Veselé vdovy (F. Lehár), v roce 1968 řídil Kálmánovu Hraběnku Maricu, jež ohlašovala úspěšné tituly z počátku sedmdesátých let – Straussův Královnin krajkový šátek (1971), Nedbalovu Polskou krev (1971) a Frimlovu Světlušku (1973). Po muzikální stránce měl ale největší úspěch offenbachovský večer, uváděný pod názvem Offenbachiáda (1973), na němž si kritika cenila „překvapivě dobrého výkonu orchestru“. Dirigent tu znovu dokázal, že je schopen i drobnokresebné práce, cizelování komorního orchestrálního zvuku, tak citlivého na přesné vypracování všech detailů a na dokonalou souhru orchestru a sólistů.

Od poloviny sedmdesátých let se v umělecké práci A. Moulíka vyrovnává vzájemný žánrový poměr a tak se s jeho jménem návštěvníci setkávali jak při inscenacích muzikálů: Oklahoma (O. Hammerstein, R. Rodgers, 1976), Šťastná rána, která padne vedle (I. Berlin, Annie Get Your Gun, 1982) i klasických operet: Královna Indigo (J. Strauss, 1977), Mikádo (W. S. Gilbert, A. Sullivan, 1979), Boccaccio (F. von Suppé, 1980), Bandité (J. Offenbach, 1982), Noc v Benátkách (J. Strauss, 1983), Veselá vdova (F. Lehár, 1983). Zajímavým hudebním pokusem, opět hudebně zvládnutým na pozoruhodné úrovni, bylo uvedení polské předklasicistní zpěvohry Horalé a Krakované (B. Stefani, 1981). Podobně mimořádným, i když jevištně méně úspěšným, bylo nastudování rockové opery Nachové plachty (A. Bogoslovskij, 1983), které prověřilo kontakt dirigenta a orchestru se soudobými trendy v populární hudbě. Až teprve rozhlasová nahrávka dodatečně ukázala, kolik kvalitní práce bylo v hudebním nastudování skryto. Arnošt Moulík stál u zrodu československé premiéry Blažkova muzikálu Dáma na kolejích (1966), i dalšího díla z dílny autorů B. Blažek, J. Malásek, J. Bažant, Vl. Hála Šeherezáda, v sedmdesátých letech domácích muzikálů autorů mladší generace V. Zahradníka (Babylonská věž, 1975) a J. Brabce (Cesta k životu, 1977).

Arnošt Moulík nebyl typ dirigenta uzavřeného jen do problémů hudebního nastudování. Jeho temperamentní, výbušná povaha, dlouholeté divadelní zkušenosti a praxe v orchestřišti, na jevišti i v zákulisí jej vedla ke komplexnímu chápání inscenační práce a tím i ke snaze o těsnou spolupráci s ostatními členy inscenačního týmu. Při práci s orchestrem i herci a zpěváky uplatňoval svou bezpečnou přirozenou muzikalitu, energické a jasně čitelné gesto a zejména opravdový zanícený vztah ke zpěvohernímu žánru.

Doplňkem jeho činnosti dirigentské byla jeho skladatelská tvorba. Je autorem písniček ke komediím Modré z nebe, Klára, poklad rodiny a několika drobných skladeb, úprav, aranžmá a hudby k muzikálu.

Vojen Drlík (PBJ II)