Německé divadlo v Brně

Německé divadlo působilo v Brně až do roku 1944 a jeho existence nebyla bez vlivu na později konstituované české divadlo. Národní divadlo Brno v současnosti užívá dvě divadelní budovy určené původně brněnskému německému divadlu.

Éra německého divadla v Brně trvala více než 300 let. Jako příležitostné produkce i jako pravidelná představení neprofesionálních a později profesionálních skupin a společností zaznamenalo několik významných milníků a prošlo vývojem ovlivněným dílem přirozeným vývojem divadelního umění, dílem dramatickými událostmi nedivadelního charakteru.

V roce 1600 zakoupilo město od Karla knížete z Lichtenštejna budovu na rohu Zelného trhu a Kapucínského náměstí a nákladnou rekonstrukcí v ní zřídilo tzv. Novou, později zvanou Velkou tavernu. Objekt reprezentačního charakteru nabízel ubytování a stravování vzácným návštěvám. V roce 1634 přikoupilo město dům vedlejší, časem nazývaný „Malá taverna“, jehož rekonstrukcí a propojením se stávajícím objektem vznikl jednopatrový uzavřený nárožní komplex s ubytovacími a restauračními prostorami, hospodářskými staveními a velkým dvorem, rozsahem již odpovídající dnešní Redutě. Právě Malá taverna je nejčastěji spojována s účinkováním herců – občasné divadelní produkce zde probíhaly pravděpodobně již od šedesátých let 17. století. Dalšími lokalitami, o něž se ucházely kočovné profesionální divadelní skupiny, byly stavovská jízdárna pod Špilberkem a Salmův dům v Dominikánské ulici.

Reduta po roce 1815  Reduta po roce 1815 

Významnou událostí pro brněnské divadlo bylo otevření divadla lóžového typu s hlubokým perspektivním jevištěm, zbudovaného ve východním křídle komplexu dnešní Reduty (v místech někdejší Malé taverny). Divadlo bylo pravděpodobně inspirováno divadlem benátského impresária Angela Mingottiho, které od podzimu 1732 do podzimu 1733 provozoval ve stavovské jízdárně pod Špilberkem, a zahájilo provoz na podzim 1733. Divadlo v taverně (ale také Opera-Haus, Opernhaus, Spielhaus či Comedienhaus), jak se novému divadlu říkalo, bylo koncipováno především jako divadlo operní a – neboť nebylo jako jinde zřízeno z popudu šlechtického mecenáše, leč rozhodnutím obce a vystavěno za obecní peníze – bylo prvním městským operním divadlem mimo Itálii. Divadlo sloužilo svému účelu až do roku 1785, kdy vyhořelo. V krátké době bylo však obnoveno a bylo vystavěno znovu i po druhém požáru v roce 1786. Tato druhá nová budova pak sloužila divadlu až do třetího zničujícího požáru 23.6.1870.

Nejstarší období Divadla v taverně bylo spojeno s italskou operou. Od třicátých do šedesátých let 18. století se impresáriové často střídali (Angelo Mingotti, Filippo Neri del Fantasia, Alessandro Manfredi, Nicolo Petrioli, Francesco Ferrari, Johann Franz Crosa, Biaggio Barzanti, Bellino Vigna a další) a zejména ke konci období museli čelit konkurenci francouzské pantomimy, tance a německých hereckých skupin (např direktora Felixe Kurze).

Změnu v programovém nasazení Divadla v taverně znamenal nástup pražského principál Johanna Josepha Bruniana, oblibovatele singspielu, na jaře 1763. Italské a francouzské opery se začínají provozovat v německém zpracování a styl je ovlivněn vídeňskou divadelní produkcí. 12.12.1779 je zde poprvé v němčině provedeno vrcholné dílo Ch. W. Glucka Orfeus a Euridika (s podtitulem ein musikalisch-theatralisches Schauspiel). Období singspielu v Divadle v taverně trvalo do konce 80. let 18. století a bylo spojeno se jmény mnoha významných direktorů i interpretů, např. Johanna Böhma, Johanna Bergopzooma, Romana Waizhofera, Marie Anny Hanke, Karla Hankeho, Johanna Baptisty Lassera, Wenzela Müllera a dalších.

Pro město Brno jako provozovatele divadelní budovy mělo zásadný význam tzv. brněnské divadelní privilegium císaře Josefa II. z roku 1786. Jeho prostřednictvím byl provoz divadla svěřen výhradně pod správu města Brna a divadelní budova a podnikání v ní se staly natrvalo městským majetkem a město – až na ojedinělé výjimky – nadále provozovalo divadlo ve vlastní režii. Od roku 1786 neslo divadlo v Redutě název Královské městské národní divadlo.

Brněnské divadlo se stále více inspirovalo vlivy Vídně a nezřídka vídeňská divadla předčilo. Období 1789 – 1815 patřilo převážně Mozartovi. 30.12.1767 mladý Wofgang Amadeus Mozart se svojí sestrou Nanerl koncertoval v městské taverně; Mozartova první opera byla v Královském městském národním divadle uvedena v prosinci 1789, a to Don Giovanni. I když jeho rozpačité přijetí bylo v prvních letech důvodem nízké reprízovanosti, v první polovině 19. století již patřil k nejoblíbenějším a nejhranějším operám v Brně. Přízeň brněnského publika si bezprostředně po svém uvedení získala Kouzelná flétna (premiéra 1793), oblíbenými byl také Únos se serailu (premiéra 1794) a korunovační opera Titus (premiéra 1798), která se uváděla při častých slavnostních příležitostech. Souběžně s linií mozartovských oper se rozvíjel a zdokonaloval singspiel a frašky tehdy již proslulého Wenzela Müllera. Jedním z nejvýznamnějších ředitelů tohoto období byl Josef Korntheuer, nejznámějším bezesporu proslulý Emanuel Schikaneder, libretista Mozartovy Kouzelné flétny.

Počátek 19. století divadlu v Redutě nepřál, za napoleonských válek a tzv. čtvrté francouzsko-rakouské války byl objekt využíván jako lazaret a improvizovaná vojenská ubytovna. Značná devastace si ve druhém desetiletí 19. století vyžádala zásadní rekonstrukci – z provozních důvodů byla nejdříve opravena část s divadelním sálem, část sloužící společenským účelům byla rekonstruována až v roce 1814. Autory oprav a úprav Reduty byli Lorenzo, Vincenzo a Antonio Sacchettiové, příslušníci věhlasného roku italských malířů, dekoratérů a jevištních výtvarníků, z nichž poté Lorenzo a Antonio v Brně setrvali a vytvořili pro městské divadlo řadu typových i individuálních kulis. Po Korntheuerovi v obnovných pracích pokračoval další významný ředitel Julius Schmidt. Dramaturgickou snahou obou ředitelů bylo sepnout repertoár divadla s místem svého působení, a to prostřednictvím her, které čerpaly náměty z dějin, pověstí i soudobého života brněnského regionu a Moravy. Hrami s lokálními náměty předčili jak pražské, tak i vídenské divadelní podniky a navazovali i na práci Schikanederovu, který se v Brně v roce 1807 uvedl vlastním velkolepým historickým dramatem Švédové před Brnem. Za Schmidta se v Redutě vyhraňuje typ repertoárové opery, často jsou uváděna např. díla Gioacchina Rossiniho a Vincenza Beliniho, později se významně uplatňuje německá opera. K dalším významným ředitelům patřili Antonín Zwoneczek, Wihelm Thiel ad.

Závěr období operního divadla v Redutě patřil návratu k italské opeře (Giuseppe Verdi) a příklonu k opeře německé (Richard Wagner). V roce 1866 se jeho ředitelem stal Adolf Franckel, osobnost, která bude německé divadlo řídit a zásadně ovlivňovat až do roku 1875 a stane se ředitelem dalších tří brněnských německých scén.

Divadlo v Redutě, původně zaměřené zejména na operu, se v průběhu času stalo divadlem víceúčelovým. Hrály se zde opery, zpěvohry, balety, činohry, divadlo několikrát změnilo svůj název, vyhořelo a znovu bylo postaveno. Jeho éra definitivně skončila požárem v roce 1870. K jeho obnovení již nebyla vůle, neboť městská rada uvažovala o vystavění nového reprezentativního městského divadla.

Hlediště Reduty po požáru (1872)  Hlediště Reduty po požáru (1870)

Nežli však bylo přikročeno ke stavbě vlastní monumentální divadelní budovy, byla divadelní otázka německého divadla v Brně řešena dvěma provizorními kroky.

14.8.1870 bylo v jízdárně v areálu bývalých jezuitských kolejí na dnešní Rooseveltově ulici otevřeno Nouzové divadlo. Divadlo mělo v co nejkratším čase nahradit předchozí působiště, zajistit možnost pořádání divadelních představení a poskytnout útočiště zaměstnancům vyhořelého divadla na Zelném trhu. Adaptací prostor byl pověřen brněnský stavitel Julius Weiss, plány zhotovil Franz Neubauer, ředitelem se stal, resp. zůstal Adolf Franckel. Nouzové divadlo fungovalo do prosince 1870 a po celou dobu své nedlouhé existence bojovalo s technicky nevyhovujícími prostorami, špatnou akustikou, nízkou návštěvností a nedostatkem financí. I když operní část souboru krizové období prožila ve vídeňském Divadle v Josefově, bylo třeba brněnskou divadelní otázku rychle řešit a neudržovat uměle ztrátový provoz Nouzového divadla.

Bývalé jezuitské koleje, působiště Nouzového divadla  Bývalé jezuitské koleje, působiště Nouzového divadla

Druhým provizorním, avšak, jak se později ukázalo, ne krátkodobým řešením, bylo Prozatímní divadlo (Interimstheater). Jeho realizaci předcházela důkladná příprava a město ji po pečlivém uvážení svěřilo soukromému investorovi – podnikateli Theodoru von Offermannovi. Jeho přičiněním vzniklo Sdružení pro stavbu divadla a byl získán kapitál na stavbu; architektonické řešení bylo svěřeno Ferdinandu Fellnerovi ml. a stavbou byla pověřena Vídeňská stavební společnost, jejímž byl Fellner ml. architektem. Divadlo zahájilo provoz začátkem roku 1871 a svoji funkci městské scény plnilo až do roku 1882, kdy bylo nahrazeno novým reprezentativním divadelním stánkem, dnešním Mahenovým divadlem.

Prozatímní divadlo  Prozatímní divadlo

Ačkoli stavěna jako prozatímní, byla divadelní budova honosná a působila vznešeně. Dřevěný objekt v historizujícím neorenesančním stylu vycházel z dobového tradičního pojetí divadelních budov, za hlavním vstupem se nacházel vestibul a samostatná schodiště k parteru, balkonu a galerii, centrální společenská část budovy byla stejně jako později v případě nového městského divadla umístěna v prvním poschodí přímo nad vestibulem. Dominantní barvou interiéru byla bílá, zlatá a červená, strop hlediště zdobil honosný plynový lustr.

Ředitelem Prozatímního divadla se stal opět Adolf Franckel, nebyl však již samostatným podnikatelem, jako v případě divadel v Redutě a Nouzového, byl toliko uměleckým ředitelem. Podnikatelem a majitelem Prozatímního divadla byl T. von Offermann a jeho Sdružení. Franckel v průběhu roku 1871 angažoval nové členy souboru, miláčkem publika se stal zejména Rudolf Tyrolt, všestranný mladý herec, jehož schopností a obliby Franckel často využíval a obsazoval jej do řady rolí různých žánrů. Franckelovým nástupcem ve funkci ředitele Prozatímního divadla se stal Heinrich Hirsch; Adolf Franckel se však v roce 1882 vrátí jako umělecký ředitel již nového městského divadla.

Městské divadlo (1882)  Městské divadlo v Brně (1882)

Městské divadlo v Brně (Stadttheater Brünn), v dobách českého divadla zvané divadlo Na hradbách, Janáčkovo divadlo a Mahenovo divadlo, bylo vystavěno v krátké době pouhých osmnácti měsíců v letech 1881 – 1882 v místech zbouraných městských hradeb. Situování divadla na východním okraji městského centra souviselo s rozsáhlou urbanistickou proměnou Brna ve druhé polovině 19. století a bylo zahrnuto již v regulačních plánech Ludwiga von Förstera a Johanna Lorenze z první poloviny 60. let 19. století. Realizaci divadla svěřila městská rada v čele se starostou Gustavem Winterhollerem již prověřené architektonické kanceláři Ferdinanda Fellnera ml. a Hermanna Helmera, vlastní stavbu prováděl brněnský stavitel Josef Arnold za řízení vídeňského architekta Josefa Nebehostenyho. V souvislosti se zničujícími požáry, které způsobovalo nejčastěji plynové osvětlení, bylo v Brně přikročeno k několika zásadním bezpečnostním opatřením: zvýšení počtu únikových schodišť, instalaci bezpečnostní protipožární opony a zejména k nejodvážnějšímu kroku, který již krátce po zahájení provozu divadlo proslavil, k plné elektrifikaci budovy. Elektrifikaci provedla pařížská Société électrique Edison ve spolupráci s vídeňskou komanditní firmou pro využití elektřiny Brückner, Ross a společníci, projektovat a instalovat elektrické osvětlení do Brna přijel asistent Thomase Alvy Edisona Francis Jehl. Pouze pro potřeby divadla byla na Offermannově, dnešní Vhlké ulici vybudována parní elektrárna.

Městské divadlo bylo vystavěno v historizujícím stylu, typickém pro poslední třetinu 19. století. Harmonický neorenesanční exteriér budovy je v interiéru střídán emocionálně působícím neobarokním stylem. Základními barvami stejně jako v případě Prozatímního divadla zůstaly bílá, červená a zlatá, osvětlovací tělesa však byla přizpůsobena svícení elektřinou a vybavena Edisonovými žárovkami. Jako oslava elektřiny byla uzpůsobena i sochařská výzdoba hlavního schodiště, které bylo osazeno čtyřmi kandelábry se sousošími dětí zápasícími o to, kdo bude světlonošem. Autorem sochařské výzdoby interiéru i exteriéry byl Theodor Friedl, sgrafita mezi okny ve 3. pořadí provedl Adolf Roth. Na výzdobě interiéru se dále podíleli malíři Julius Schmidt a Olga Fialková (lunety na stropě hlediště), Franz Lefler (opona) či umělecký zlatník Jonann Schonthaler.

Brněnské Městské divadlo bylo slavnostně otevřeno 14.11.1882 komponovaným večerem, na němž zazněla předehra Ludwiga van Beethovena Die Weihe des Hauses, oslavná skladba ředitele Franckela Bei Frau Bruna a jako hlavní program proveden Goethův Egmont. Na scéně Městského divadla začínali mnozí slavní umělci, kteří se později proslavili nejen ve Vídni, ale po celém světě. Patřili k nim např. operní pěvci Maria Jeritza a Leo Slezak, kteří se stali členy vídeňské Dvorní opery a stálými hosty Metropolitní opery v New Yorku, oblíbená rakouská herečka Paula Wessely, režisér Leopold Jessner či ředitel Hans Demetz.

Reprezentativní budova sloužila výhradně německému divadlu až do skončení první světové války, od roku 1919 připadla divadlu českému, ale německé divadlo v ní i nadále hrálo ve vymezených termínech. V době druhé světové války se pak opět stalo základnou německého divadla, nicméně do doby uzavření českého Zemského divadla v Brně (1941) se německé divadlo dělilo o hrací termíny s divadlem českým.

Vedle činnosti v reprezentativní budově Městského divadla pokusilo se brněnské německé divadlo vzkřísit divadelní život také v Redutě. I když se společenský a kulturní život německé části brněnského obyvatelstva v době chátrání spáleniště přesunul do tzv. Turnhaly (1878) a posléze do Německého domu (1891), vznikla v prvních desetiletích 20. století iniciativa obnovit v Redutě divadelní provoz: ne však v původním rozsahu a na původním místě (zde byla nyní tržnice), nýbrž v prostorách redutního sálu a v rozsahu komorních činoherních představení.

7.3.1909 tak z iniciativy ředitele Karla von Maixdorffa zahájilo v Redutě provoz Malé divadlo (Kleines Theater). Zahajovací představení Morálka se setkalo s velkou pozorností, avšak dramaturgie Malého divadla, ačkoli šlo o krok velmi prozíravý, se dlouhodobě nesetkala se zájmem publika. Již koncem roku 1909 zájem o komorní hry upadal a počátkem nové sezony již divadlo nebylo schopno existence.

Druhým pokusem o oživení pravidelných her v Redutě byla Malá činohra (Kleines Schauspielhaus), která v redutním sále zahájila provoz 27.10.1918. Dle návrhu jevištního mistra Karla Reinhardta byl původní redutní sál upraven pro hlediště a jeviště bylo vytvořeno z přilehlého prostoru původního východního křídla, v němž byla dříve zrušena městská tržnice. Ředitel Rudolf Beer vytvořil program moderního německého divadla, mezi uváděnými autory byli např. A. Schnitzler, F. Wedekind, A. Wildgans, H. Sudermann a G. Kaiser. Na rozdíl od Malého divadla, které hrálo spíše příležitostně, produkovala Malá činohra pravidelná představení, hrálo se téměř denně a sezona 1918/19 byla velmi úspěšná.

Podzim 1919 přinesl změny v organizaci brněnského divadelnictví, které byly kompromisem v požadavcích české i německé strany. Brněnské německé divadlo hrálo dále pod hlavičkou Vereinigte deutsche Theater in Brünn a bylo spravováno německým divadelním spolkem. Malá činohra v Redutě setrvala v Beerově koncepci náročného repertoáru a české divadlo, kterému připadly pondělky a úterky, se jen těžko vyrovnávalo s úrovní divadla německého. České divadlo v Redutě dosud nemělo svou tradici a ani české publikum se v tomto období s Redutou nedokázalo sžít. Německému divadlu se však Reduta stala domovem, v roce 1921 se sem přemístila i jeho administrativa. Jako výchozí působiště činohry (opera působila v Německém domě a v omezené míře stále v divadle Na hradbách) přinášela Reduta zejména díla moderních i klasických německých autorů a soudobých německých brněnských autorů, od první poloviny dvacátých let 20. století se v repertoáru německého divadla začali objevovat i vybraní autoři čeští, angličtí a soudobá ruská dramatika.

Německá představení, která se v Redutě hrála od dubna 1940, neměla již s původní koncepcí Malé činohry nic společného. Zvrat do německého divadelního dění přinesl počátek druhé světové války a rozkol v členstvu: nacisticky orientovaní divadelníci při Volkische Arbeitsgemeinschaft ovládali Německý dům a divadlo Na hradbách, demokraticky smýšlející část se snažila udržet si Redutu. Spor vyústil v úřední uzavření Reduty; demokratická Neue Deutsche Theatergemeinde již nedokázala uplatnit svůj nárok na Redutu, když jí v listopadu 1938 byla zakázána činnosti a následně odebrána koncese. Současně byla o Redutu rozšířena koncese nacistické Deutsche Theatergemeinde. Od roku 1939 nesla Reduta oficiální název Deutsches Schauspielhaus am Krautmarkt (platný až do uzavření divadel v roce 1944) a Deutsche Theatergemeinde se stala jedinou reprezentantkou německého divadla v Brně. Podle označení dramaturgické linie se od září 1940 pro Redutu vžilo označení Kammerspielle im Krautmarkttheater (Kammerspielle im Krautmarkt). Německému divadlu se po likvidaci českého Zemského divadla, kdy mu cele zůstalo k dispozici divadlo Na hradbách i Reduta, dostalo nového názvu Städtische Bühnen Brünn.

Poslední premiérou brněnského německého divadla byl Der Hofrat Gaiger 16.8.1944 v Redutě. Na konci srpna byla všechna divadla uzavřena.

Kapitola německého divadla v Brně skončila vyhlášením totálního nasazení. Po skončení druhé světové války přešla všechna divadla do české správy a s odsunem Němců byly zlikvidovány i mnohé symboly německé kultury, zbořen byl též Německý dům. Někdejší působiště německého divadla Reduta a divadlo Na hradbách se staly scénami Národního divadla v Brně – Reduta sídlem zpěvohry, divadlo Na hradbách, později nazvané jménem Janáčkovým, sídlem opery.

J. Nováková

Literatura:
Bondi, G.: Německé divadlo v Brně. Brno 1928.
Dočkalová, M.: Adolf Franckel a německé divadlo v Brně v letech 1866 – 1875. BcDP, FFMU, Brno 2009.
Drlík, V.: Jako Fénix z popela. In Reduta – Divadlo na Horním náměstí, Brno 2005.
Havlíčková, M.: Divadlo na Zelném trhu v 18. století. In Reduta – Divadlo na Horním náměstí, Brno 2005.
Havlíčková, M.: Johann Baptist Bergobzoom a jeho program národního divadla v Brně. In Sborník prací filozofické fakulty brněnské univerzity Q4, Brno 2001.
Havlíčková, M.: K dějinám Královského městského národního divadla v Brně. In O divadle 2008, Olomouc 2009.
Nováková, J.: Reduta (Budova – Divadlo v Redutě – Mozart v Redutě). Dostupné z http://www.ndbrno.cz/online-archiv/reduta-2 20.12.2011 (http://www.ndbrno.cz/o-divadle/online-archiv/reduta-2 15.2.2016)
Sedlák, J.: Budova a její umělecká výzdoba (Mahenovo divadlo). Propagační tiskovina NDB, Brno 1991.
Srba, B.: Jevištně výtvarné a dekorační práce příslušníků rodu italských Sacchettiů v Královském městském národním divadle v Brně. In Reduta – Divadlo na Horním náměstí, Brno 2005.
Trojan, J.: Divadlo na Zelném trhu. In Reduta – Divadlo na Horním náměstí, Brno 2005.