NOSEK Václav

(1921 - 2000)

Dlouholetý dramaturg a dirigent Janáčkovy opery, zanícený propagátor operní tvorby 20. století a moderního pojetí operních inscenací, znalec díla Leoše Janáčka a Bohuslava Martinů, jeho význam zdaleka přesáhl Brno a brněnské divadlo, kde ovšem zanechal výraznou stopu a zdroj inspirace budoucím generacím. 

 Národní divadlo Brno mělo ve své historii štěstí, že v něm působily významné umělecké osobnosti, které se vyznačovaly velikou erudovaností, pílí, elánem a koncepčním myšlením, jež provázely veškerou jejich činnost. Jedním z takovýchto umělců byl dlouholetý operní dirigent a dramaturg Václav Nosek. Narodil se 5. dubna 1921 ve Starém Plzenci. Už v době svých plzeňských gymnaziálních studií projevoval mimořádný zájem o hudbu a studoval na Městské hudební škole hru na housle a hudební teorii. Na pražské konzervatoři pak studoval u prof. Pavla Dědečka dirigování a u prof. Jaroslava Řídkého kompozici. Konzervatoř absolvoval v roce 1946 a už během posledního roku studia působil po boku svého profesora Pavla Dědečka  jako korepetitor a dirigent v plzeňském Městském divadle. 

V roce 1946 se stal dirigentem nově vzniklého operního divadla v Ústí nad Labem. Jeho první premiérou zde byla Smetanova Hubička. K dirigování později přibyla i funkce dramaturga a dokonce se v Ústí s jeho jménem sekáváme i ve spojení s režií, když nastudoval dvojici operních aktovek, Pergolesiho operu La serva patrona (Služka paní) a Loutky mistra Pedra španělského autora Manuela de Fally. Už v tomto angažmá se výrazně projevilo jeho dramaturgické zaměření projevující se jak zájmem o starou předklasickou hudbu stejně jako o hudbu moderní, českou a ruskou tvorbu, což například dokumentoval úspěšným nastudováním tak náročných oper jako Zlatý kohoutek N.A.Rimského-Korsakova a Musorgského Boris Godunov. Tato inscenace se dočkala ocenění na tehdejší Divadelní žatvě a právě na jejím základě jej brněnský šéf opery, vynikající znalec české a ruské operní tvorby Zdeněk Chalabala, angažoval do Brna. 

Shodou okolností jedno z prvních představení, které Václav Nosek v Brně dirigoval, byl právě Boris Godunov. Šéf Chalabala, který tuto operu v Brně nastudoval, odešel do Bratislavy a Václav Nosek jeho inscenaci převzal. Noskovou první operní premiérou v Brně bylo Smetanovo Tajemství, ale brzy po něm následovaly Čajkovského Piková dáma, Borodinův Kníže Igor a večer čtyř baletů, kde byla vedle Čajkovského Italského capriccio, Šeherezády N.A.Rimského Korsakova a Chačaturjanovy Maškarády zastoupena ještě Zbojnická suita Vítězslava Nováka. Již z tohoto výčtu je zřejmé Noskovo dramaturgické a interpretační zaměření. 

Promyšlená, důsledná a koncepční dramaturgie byla vždy základem Noskova působení v divadle. V tomto směru je pozice Václava Noska v kontextu celého československého a posléze českého divadelnictví (nejen v opeře) v druhé polovině dvacátého století jedinečná. Noskova koncepce přitom v žádném případě nevycházela ze vzduchoprázdna, organicky navazovala na program opery a baletu  Národního (později Zemského) divadla v Brně z dvacátých a třicátých let. I v kontextu daném reálsocialismem a později i normalizačními omezeními hledal Václav Nosek vždy možnosti, jak obohacovat repertoár opery (a rovněž baletu, s nímž zejména v padesátých a šedesátých letech úzce spolupracoval), o moderní díla zaměřená na soudobý hudební výraz. 

Dramaturgická činnost v Noskově pojetí nikdy nebyla jenom výběrem titulů, ale vždy byla vedena důsledným koncepčním myšlením. Ve druhé polovině padesátých a v šedesátých letech se vytvořil v Janáčkově opeře skvělý tvůrčí tým, byť tehdy se tohoto sousloví zdaleka tolik nevyužívalo a hlavně nezneužívalo jako nyní. Tvořili jej  šéf opery František Jílek, trojice skvělých režisérů Miloš Wasserbauer, Oskar Linhart a Václav Věžník a především spiritus agens, kterým byl právě Václav Nosek. Kolem sebe, do značné míry právě Noskovou zásluhou, soustředili okruh dalších špičkových umělců z divadla i mimo ně (hudebníků, výtvarníků, literátů) a dosáhli toho, že Janáčkova opera se v té době stala skutečným centrem moderního českého hudebního divadla. A dařilo se jim i přes všechny překážky a omezení, které jim kladla do cesty postupující normalizace, pokračovat v nastoupené cestě do značné míry i nadále. 

Dvěma základními kameny Noskovy české operní dramaturgie bylo dílo Leoše Janáčka a Bohuslava Martinů. Měl lví podíl zásluhy na tom, že v průběhu legendárního janáčkovského festivalu na podzim roku 1958 byl ve světové premiéře uvedení po více jak půlstoletí od svého vzniku Janáčkův Osud. Důkladné revizi směřující k co nejautentičtějšímu pojetí Janáčkovy partitury podrobil Mistrovo poslední dílo Z mrtvého domu. Do značné míry právě díky jemu se Brno stalo jediným městem, v němž bylo provedení kompletní scénické dílo Bohuslava Martinů. Už v roce 1960 uvedl v Brně v jevištní podobě původně televizní operu Ženitba, do historie českého divadla vstoupila premiéra Řeckých pašijí, která se konala 3. března 1962, pět měsíců po curyšské premiéře díla. Je třeba si uvědomit, že k prosazení této opery na repertoár bylo v oné době zapotřebí značného úsilí a odvahy, které tehdejší vedoucí pracovníci opery podstoupili. Z děl Bohuslava Martinů připomeňme dále alespoň první uvedení jeho oper Slzy nože a Tři přání aneb Vrtkavosti života. 

V návaznosti na chalabalovskou tradici věnoval Václav Nosek soustavnou pozornost uvádění ruské tvorby, především dílu Sergeje Prokofjeva. Jmenujme za všechny alespoň Vojnu a mír, Zásnuby v klášteře a zejména průkopnickou československou premiéru Ohnivého anděla. Na brněnské operní jeviště se vrací Šostakovičova Katerina Ismajlová a v československé premiéře je uveden jeho Nos. Československou premiéru v režii významného režiséra Georgie Ansimova má v Brně rovněž Vajnbergova opera Portrét. Věnuje pozornost i ruské klasické opeře, zejména dílu N.A.Rimskoho Korsakova (Carská nevěsta, Příběh noci vánoční. Zlatý kohoutek). 

Pouhé vyjmenování všech závažných děl světové operní tvorby 20. století, která se díky Noskově iniciativě objevila na brněnském jevišti, se vymyká rozsahu tohoto textu. Uveďme alespoň několik z nich: Schönbergovo Očekávání, československou premiéru jevištního uvedení Honeggerovy Svaté Jany na hranici, Gershwinowu operu Porgy a Bess, Odsouzení Lukullovo Paula Dessaua, Abraxase Wernera Egka. Dantonovu smrt Gottfrieda von Einem, Alberta Herringa Benjamina Brittena a zejména díla Albana Berga Vojcek a Lulu, která byla v Brně uvedena v československé premiéře. 

Trvalou pozornost věnoval Václav Nosek české původní tvorbě, zejména dílu Josefa Berga (Johanes doktor Faust), Karla Horkého (Jed z Elsinoru, Svítání) a J.F.Fischera (Ženichové, Romeo, Julie a tma). V roce 1990  konečně na jevišti Janáčkovy opery mohla být uvedena opera Dultitius Jana Nováka a jeho balet Aesopia. 

Na druhém pólu Noskova intenzivního dramaturgického zájmu je jeho péče o uvádění operní tvorby 18. století a starší. V době, která této tvorbě nebyla zdaleka tak nakloněna je tomu dnes, uvádí v šedesátých letech ve své úpravě Händelovu operu Julius Caesar a československou premiéru Tamerlána Josefa Myslivečka. Později dokonce jsme byli v Brně  díky jemu svědky koncertního provedení Orfea Claudia Monteverdiho. 

Mimořádným Noskovým činem byl vznik Miniopery. V rámci tohoto programu uváděl (převážně v Redutě, ale i v jiných prostorách) díla komorního typu, která nebylo možno realizovat na velké scéně. Dramaturgicky se  opět zaměřil především na moderní tvorbu a v kontrastu s tomu na tvorbu autorů z doby počátků opery. Opět uveďme alespoň několik významných příkladů: Romeo a Julie a Walder českého skladatele Jiřího Bendy, Pimpinone G.F.Telemanna uvedený ve foyer Janáčkovy opery, L´Impermestra či Demofoonte Josefa Myslivečka, dvě Moliérovy aktovky uvedené v divadle na Výstavišti pod názvem Jeden chce a druhý musí s původní hudbou J.B.Lullyho, Korunovace Poppey Claudia Monteverdiho. Ze soudobých operních děl to byl například večer věnovaný dílu Josefa Berga, jehož dvě části,  Euménes před branami Tymén a Evropskou turistiku Nosek sám režíroval. 

Václav Nosek se sice profiloval především jako významná dramaturgická osobnost, byl ovšem i výborný, vždy perfektně připravený a koncentrovaný dirigent širokého žánrového záběru.  Maximum své dirigentské pozornosti věnoval moderní tvorbě a miniopeře. Prof. Miloš Štědroň hodnotí jako jeden z vrcholů jeho dirigentských kreací nastudování Bergovy Lulu. Znamenité byly jeho mozartovské inscenace (Cosi fan tutte, Kouzelná flétna). Velmi úspěšná byla například jeho pojetí Smetanovy Čertovy stěny ve spolupráci s režisérem Evaldem Schormem či polské národní opery Halka od Stanislava Moniuszka, kterou režíroval další Noskův dlouholetý spolupracovník Milan Pásek.  Nevyhýbal se ani opeře italské (Aida, Tosca). Zejména v prvních fázích svého brněnského působení se jako dirigent často podílel na úspěchu baletních inscenací (Prokofjevův Romeo a Julie, Brittenův Princ  ze země pagod, Podivuhodný mandarín a Dřevěný princ Bély Bartóka, Burghauserův Sluha dvou pánů, Petruška Igora Stravinského, Dafnis a Chloe Maurice Ravela a další). 

V osmdesátých letech, aniž by zcela přerušil své kontakty s brněnským divadlem, odchází do operního souboru Národního divadla Praha, aby tam pokračoval ve svých průkopnických dramaturgických aktivitách. 

V letech 1990-94 vykonal Václav Nosek obrovský kus záslužné práce jako dirigent a dramaturg opery Jihočeského divadla v Českých Budějovicích. I ve skromných podmínkách regionálního souboru pokračoval ve své koncepci moderního hudebního divadla. Z jeho budějovických inscenací jmenujme zejména Mozartovy opery Don Giovanni, kterou nastudoval k otevření kompletně rekonstruované budovy divadla v roce 1990 a Cosi fan tutte, Ženitbu a Veselohru na mostě Bohuslava Martinů a především operu významného hudebního skladatele  18. století F. L. Gassmanna Kritická noc. 

Do posledních chvil svého života byl Václav Nosek plný energie, elánu a životního optimismu. Zemřel v Brně 22. ledna 2000. 

Mojmír Weimann