NOVÝ Oldřich

(1899 - 1983)

Mimořádná osobnost českého divadla a filmu dvacátého století, herec, režisér, divadelní ředitel, průkopník nových směrů v hudebním divadle. V brněnském divadle vyzrálo jeho specifické pojetí divadla, do brněnského divadla se vždy rád vracel. Výrazně ovlivnil další směřování zpěvoherního souboru. 

V této zemi patrně není žádný dospělý člověk, který by neznal legendární větu Zavřete oči, odcházím!, pronesenou neopakovatelnou barvou hlasu a akcentem herce, který jí vyslovil. Je to sice jen odvážná hypotéza, ale možná, že její počátky jsou někde v mládí, když pražský chlapec, který se učil typografem, snil o divadelní kariéře. Ten chlapec se jmenoval Oldřich Nový, narodil se 7. srpna 1899 a jeho strýc Miloš Nový byl jednou z tehdejších hvězd činohry Národního divadla, významným představitelem velkých hrdinných rolí, ale také nejrůznějších elegánů v dobovém současném repertoáru. Oldřicha to táhlo k divadlu, vystupoval v nejrůznějších ochotnických divadlech a kabaretech. 

V roce 1918 je v Ostravě založeno české Národní divadlo moravskoslezské. Zkušený divadelní principál Antonín Drašar se snažil vytvořit co nejkvalitnější soubor. A jak už tenkrát bylo zvykem, zejména mladí členové hráli všechno a ve všem. Sdostatek příležitostí v činohře i v operetě měl i mladičký Oldřich Nový a nepochybně jich výtečně ke svému prospěchu využil. Velký vliv na něj měli především dva muži, velezkušený herec a režisér Richard Branald (otec spisovatele Adolfa Branalda) a jeden ze zakladatelů českého baletu, výborný choreograf Achille Viscussi. 

O rok později angažuje Oldřicha Nového ředitel Václav Štech do Národního divadla v Brně. V Brně působil celkem šestnáct let, nejprve jako herec, zanedlouho jako režisér a v roce 1925 byl jmenován šéfrežisérem operety. 

Svou první roli, s níž před brněnským publikem dne 2. září 1919 vystoupil, si vyzkoušel už v Ostravě. Patřila posléze k jeho nejlepším a neúspěšnějším, byl to Bolo Baraňski v Nedbalově Polské krvi. O necelé dva týdny později se představil v roli prince Nanki-Poo v  tzv. savojské opeře Mikádo anglických autorů Gilberta a Sullivana.  Jde z role do role, a to nejen v operetě, ale také v činohře. V legendární světové premiéře hry bratří Čapků Ze života hmyzu, která se konala 3. února 1922 v divadle Na hradbách, hrál roli motýla Felixe. V neméně proslulé inscenaci Brechtovy-Weillovy Žebrácké opery, kterou nastudoval E .F. Burian, hrál Macheathe. 

Od počátku upoutal perfektní kulturou svého jevištního vystupování, důrazem na kvalitní jevištní řeč, preciznost a dokonalou jednotící souhru všech složek. Promyšleně a velmi dobře využíval i svých hlasových možností vždy tak, aby jeho pěvecký projev byl v co největším možném souladu s mnohdy vysoce náročnými předpoklady předlohy. 

Oldřich Nový se záhy stal miláčkem širokých vrstev brněnského publika. Protože na sebe upozornil koncepčností svého projevu a šíří zájmu o divadlo, začaly mu být velmi záhy svěřovány režie. Tou první byla režie titulu Michaela Nádora Offenbachovy lásky na podzim roku 1923. V titulech, které v rychlém sledu následovaly jako například Co se stalo Dorině Jeana Gilberta či Dolly Huga Hirsche zřetelné upozornil na svůj eminentní zájem o žánr hudební komedie. Souběžně s tím režíroval i velké klasické tituly typu Kálmánovy Čardášové princezny, Offenbachových Banditů, Kálmánovy Hraběnky Marici, Boccacia Franze von Suplé či Fallovy Stambulské růže. 

V roce 1925 byl Oldřich Nový jmenován šéfrežisérem operety. Dirigentem operety se stává Janáčkův žák Rudolf Kvasnica. Spolu s ním, posléze rovněž s dirigentem Vilémem Tauským a Ivo Váňou Psotou, který nastupuje do funkce šéfa baletu v roce 1928, usiluje Oldřich Nový o to, aby vymanil operetu ze starých klišé. Pro inspiraci jezdí do zahraničí, navštěvuje Paříž, Londýn, Berlín a další metropole, aby se seznámil s novými trendy v hudebním divadle. Toto úsilí později vyvrcholí v jeho snaze vytvořit hudební komedii komorního charakteru s kvalitním, vtipným, a chytrým libretem, neméně kvalitní hudební a pohybovou složkou, prostě, když použijeme slavnou definici Iva Osolsobě, svého druhu divadla, které mluví, tančí a zpívá. 

Promyšleně buduje kvalitní soubor, kterýž je schopen zvládnout nároky jak klasické operety, tak představy Oldřicha Nového o moderním hudebním divadle. Z titulů žánru hudební komedie, blízkých svým charakterem jeho koncepci, které uvedl jmenujme alespoň Benatzkého Adieu, Mimi! a především No, no, Nanette! Vincenta Youmanse. Tuto hudební komedii někteří považují za první muzikál na českém jevišti. Přitom stále s velkým úspěchem hraje hlavní role ve všech odrůdách žánru. 

Pokouší se o specifický druh revue. Titul Z Brna do Brna se setkal s mimořádným ohlasem a na repertoáru divadla se udržel několik sezón. Ve spolupráci s hudebním skladatelem Jaromírem Weinbergerem (autorem tehdy velmi slavné opery Švanda dudák a libretisty Bohumírem Poláchem a Františkem Kožíkem píšícím pod pseudonymem Jiří Žalman, usiluje o vznik specifické brněnské zpěvohry (Apropó, co dělá Andula, Na růžích ustláno či Císař pán na třešních, který byl ale uveden až po odchodu Oldřicha Nového do Prahy). 

V roce 1935 odchází Oldřich Nový do Prahy, kde ve svém Novém divadle v prostorách Stýblova paláce (pozdější Semafor) zakládá divadlo, o jaké celý život usiloval, divadlo, které bude hrát moderní, inteligentní hudební komedii. To se mu daří a Oldřich Nový se stává fenoménem pražského divadelního života. Eduard Bass řekl, že Nové divadlo je opereta pro kulturnl lidi. Z mnoha úspěšných titulů, které byly na této scéně uvedeny, si připomeňme alespoň Benatzkého Kavárničku, Eisenmannovu komedii Polibek  a dost, Jedenáctého v řadě s hudbou S.E.Nováčka a samozřejmě Mamselle Nitouche, v níž Oldřich nový po celý život zářil v dvojroli Célestina  a Floridora. Před koncem války při natáčení filmu Jenom krok byl Oldřich Nový zatčen gestapem a internován v koncentračním táboře. Po válce úspěšně navázal na svou činnost mimo jiné svými výbornými adaptacemi tak náročných titulů jako byly Gogolova Ženitba či Goldoniho komedie Lhář. 

Únor 1948 znamenal konec soukromého divadelního podnikání. Nové divadlo končí, další divadelní kariéra Oldřicha Nového je spjata především s divadly v Karlíně a na Fidlovačce. Zde režíruje tituly širokého repertoáru od Nedbalovy Polské krve a Frimlovy Rose Marie po operetu Izáka Dunajevského Bílý akát, znovu exceluje v Mamselle Nitouche.. V druhé polovině šedesátých let se vrací také do Brna, kde režíruje svou adaptaci Gogolovy Ženitby a hru autorky Mary Chase(ové) Harvey a já, v nichž rovněž hraje hlavní role. 

I když Oldřich Nový byl bytostně divadelní herec, jenž byl skvělý díky přímému kontaktu s divákem, skutečnou slávu mu přinesl až film, kterému se mohl naplno věnovat po příchodu do Prahy. Ve filmu debutoval v Brně v roce 1923 v němém snímku režiséra Přemysla Pražského Neznámá kráska. V roce 1933 ještě jako člen brněnského divadla upoutal pozornost filmových diváků ve filmech Na tý louce zelený, Velbloud uchem jehly a Uličnice. Opravdové triumfy mu přináší jeho spolupráce s Martinem Fričem. Poprvé to bylo ve filmu Advokátka Věra v roce 1937 a poté následoval jeden film za druhým – Eva tropí hlouposti, Dívka v modrém, Hotel Modrá hvězda, Valentin Dobrotivý a další. Dva největší triumfy jsou Kristián, natočený na počátku okupace v roce 1939 a o deset let později filmová parodie Pytlákova schovanka. 

Kinematografie padesátých let herci jeho typu pochopitelně příliš mnoho příležitosti nepřinesla, ale přesto se blýskl v několika zdařilých rolích jako například ve filmech Hudba z Marsu či Kde alibi nestačí. Před filmovou kamerou stál naposledy v roce 1971 ve filmu Světáci, z  televizních snímků té doby jmenujme Fantom Morisvillu z roku 1966. V televizi naposledy hrál v seriálu Taková normální rodina. 

Jeho poslední divadelní roli,  která mu přinesla mimořádný úspěch, byl  Hanzlanzl v Landovského hře Hodinový hoteliér, která dosáhla na jevišti pražského Činoherního klubu úctyhodného počtu 161 repríz.   

Gentleman českého divadla a filmu, český Chevalier, jak ho přezdívali, Oldřich Nový, zemřel 15. března 1983. O několik dní později se s ním přišly rozloučit do strašnického krematoria stovky lidí. 

Mojmír Weimann