OGOUN Luboš

(1924 – 2009)

Cesta pozdějšího vynikajícího českého choreografa k baletu nebyla jednoduchá. Narodil se v rodině pražského středoškolského profesora 18. února 1924 a během svých studentských let, které prožil v nelehkých okupačních podmínkách, se věnoval sportu. Tělesnou výchovu také po válce vystudoval. Vedle toho se ale stále více zajímal o pohybovou kulturu, v roce 1945 se stal členem baletu Národního divadla v Praze a na AMU studoval choreografii. Svá studia úspěšně ukončil absolutoriem v roce 1952. Souběžně byl rovněž členem trenérského týmů gymnastek včetně naší tehdejší nejlepší hvězdy olympioničky Evy Bosákové.

V padesátých letech působil kratší čas jako choreograf tehdejší Armádní opery. Vrátil se do Národního divadla a zde vytvořil své první choreografie, kterými byly inscenace baletu Borise Asafjeva Plameny Paříže a Beethovenův Prométheus. V roce 1957 se stal šéfem baletu Divadla J. K.Tyla v Plzni, kde na sebe upozornil řadou odvážných inscenací.

V roce 1961 se stává šéfem baletu Státního divadla v Brně. Pod jeho vedením dochází v brněnském baletním souboru k výrazné proměně. Už jeho první inscenace, kterými byly Křížkova Balada o námořníkovi a Burghauserův Sluha dvou pánů, dokumentovaly změnu. Soubor se výrazně omladil, zvýšila se jeho technická úroveň, využívají se moderní taneční prvky, dramaturgie se orientuje na daleko větší šíři hudebních námětů včetně symfonické hudby. Brněnský balet podobně jak tomu bylo v Psotově éře konkuruje úspěšně Praze. Inscenace jako Janáčkův Taras Bulba, Hirošima Wiliama Bukového, Šostakovičova Leningradská symfonie, Svěcení jara Igora Stravinského či Capriccio Jana Nováka (choreografem tohoto titulu byl Pavel Šmok) jsou mimořádnými událostmi v baletním světě.

V roce 1964 Luboš Ogoun Brno opouští. Spolu s Pavlem Šmokem, dramaturgem Vladimírem Vašutem a skupinou mladých tanečnic a tanečníků vytvářejí specialisovaný soubor, který si klade za  cíl věnovat se modernímu baletu. Jejich záměr se jim podaří a Studio-balet Praha se stává jedním ze špičkových evropských tanečních souborů.

Po čtyřech letech se Luboš Ogoun vrací do Brna, uvádi Straussova Dona Juana. Ve funkci šéfa baletu působí ovšem pouze rok a půl, protože v důsledku tzv. „normalizace“ musí šéfovskou funkci opustit, V divadle zůstává angažován jako choreograf, ale závažnější úkoly jsou mu přidělovány jenom zřídka (Janáčkovo Concertino, Šach králi Bohuslava Martinů, Ravelovo Bolero, Stravinského Svěcení jara, Carmina Burana Carla Orffa, Trojanův Sen noci svatojanské, Pololáníkův balet Paní mezi stíny na téma života Boženy Němcové, Janáčkova Suita z Lišky Bystroušky či Signorina Gioventù Vítězslava Nováka

Ogounových schopností a zkušeností využíval často zpěvoherní soubor. Zde Ogoun vytvořil řadu originálních choreografických řešení řady světových i původních muzikálů, v případě Kanderova Kabaretu dokonce jako spolurežisér. V české premiéře režíroval původní slovenský muzikál Pavla Hammela a Tibora Vargy Cyrano z předměstí.

1. ledna 1990 se Luboš Ogoun vrací do funkce šéfa baletu. Nastuduje československou premiéru baletu Bohuslava Martinů Škrtič a první uvedení Aesopie Jana Nováka. Po roce šéfovskou funkci opouští. Nastuduje ještě Vostřákovu Viktorku a odchází na odpočinek. Zemřel nečekaně čtyři dni před svými pětaosmdesátými narozeninami 14. února 2009.
M. Weimann