Operetní revoluce Oldřicha Nového v Brně

Oldřicha Nového (1899-1983) známe jako jednoho z největších filmových elegánů a svůdníků s nenapodobitelným sametovým hlasem. Byl však také divadelní herec, zpěvák, režisér a osobnost, jež dlouho stála v čele operetního souboru Národního divadla Brno.

Právě těchto šestnáct let je pro samotného Nového určujících a inspirativních pro jeho následující pražskou působnost. Do Brna přišel v srpnu 1919. Čtyři sezóny intenzivně hrál v operetách i činohrách. Po odchodu Vladimíra Marka brzy všechny přesvědčil i o svých režisérských schopnostech (první režie Nového byla zpěvohra Offenbachovy lásky, premiéra 17. 10. 1923) a od sezóny 1925/26 byl jmenován šéfrežisérem zpěvohry Národního divadla v Brně.

Oldřich Nový  Oldřich Nový

Již od počátku se Nový snažil zařadit do brněnského programu zcela jinou, nekonvenční podobu zpěvohry. Tehdejší pražský repertoár operetních děl a jejich způsob inscenování Nového příliš nelákal. Netoužil po oslnivé výpravě o mnoha obrazech ani po sborových a baletních výstupech. Jeho cílem byla konzervativní opereta spíše městského (civilního) typu. Tím ale začal mít jiné inscenační nároky, které mu jen těžko mohl splnit klasický repertoár. A tak vznikla zlomová situace v brněnské operetě, která poskytla příležitost k založení domácí dílny, z níž během deseti let vzešlo na jedenáct původních novinek.

Divadelní cedule - Z Brna do Brna (1926)  Divadelní cedule - Z Brna do Brna (1926)

Jistou inspiraci našel Nový v Paříži, kam se několikrát vydal na studijní cestu (poprvé v roce 1924). Zde ho nadchla forma revue, která zachvátila všechna pařížská zábavní divadla. Nový byl charakterem revue nadšen, její hravostí a moderním pojetím lidového divadla a rozhodl se využít jejího potenciálu pro svou koncepci zpěvohry. Oldřich Nový společně s Erry Sašou (pseudonym Viléma Skocha) vytvořil revue Z Brna do Brna (premiéra 12. 9. 1926 v divadle Na hradbách, R O. Nový, V. Skoch, D A. Kincl, Ch J. Hladík, K K. Sattler), která byla hlavní brněnskou operetní událostí dvacátých let (na repertoáru ND v Brně celých šest let). Nový patrně přispěl i klíčovým nápadem využít v nové revui tehdy již značně populární postavu Stréčka Matěje Křópala z Břochovan.

O konkrétní představu se postaral autorsky zkušený Vilém Skoch. Postavu Matěje Křópala ztělesnil v inscenaci sólista opery Valentin Šindler. Svého Stréčka vybavil několika sympatickými a svéráznými vlastnostmi: barvitým a přitom čistým jazykem rodné Hané, laskavým humorem, čitelným životním postojem a jednoznačnými názory. O prozíravosti a velkorysosti Oldřicha Nového svědčí to, že společně se spoluautory dokázal vsadit na lidovější ladění brněnského publika, i když neměl ke křópalovskému humoru zpočátku nijak blízko a byl to vlastně pravý protipól jeho městského typu, jehož  byl reprezentantem. Z Brna do Brna bylo dílo šťastného okamžiku a výraz optimismu své doby. Je třeba si ale zároveň uvědomit, že tato revue měla úspěch ryze dobový a lokální. Brněnským specifikem ovšem zůstal Stréček Křópal, jehož postavička přežila v různých útvarech dodnes.

Domácí tvorba se pokusila navázat na úspěch revue Z Brna do Brna dvěma tituly. Nejprve inscenací s názvem Pojďte k nám, aneb Špilberku zelený (premiéra 23. 6. 1928 v divadle na Veveří, A R. Kvasnica, E. Saša, R O. Nový, D R. Kvasnica, K V. Büblová, K. Sattler), jež vznikla na pozadí výstavy Soudobé kultury v roce 1928, a pak revuí Ide Maryna (premiéra 7. 6. 1930 v divadle na Veveří, A R. Kvasnica, A. Kincl, E. Saša, O. Nový, R V. Skoch, O. Nový, D R. Kvasnica, Ch I. V. Psota, V Č. Jandl). Obě produkce zaznamenaly jen chabý ohlas u publika.

V roce 1931 bylo Národní divadlo v Brně pozemštěno, čímž se změnil nejen název na Zemské divadlo v Brně, ale i jeho správní uspořádání. Do čela nového organismu byl zvolen Václav Jiřikovský, který se společně s Oldřichem Novým odhodlal k sebevědomému pokusu prolomit operetní nadvládu Prahy a uvést stejně úspěšná díla vlastní produkce. Podařilo se jim získat autory mladší generace, dva libretisty Bohumíra Polácha a Jiřího Žalmana (pseudonym Františka Kožíka). Ředitel Jiříkovský vizionářsky doplnil autorskou trojici o světově uznávaného skladatele Jaromíra Weinbergera.

Prvním autorským pokusem, ještě bez Weinbergera, byla zpěvohra Modré miliony (premiéra 27. 10. 1933 v divadle na Veveří, A B. Polách, J. Žalman, F. Lukas, R O. Nový, D. F. Lukas, Ch M. Cvejičová, V V. Skrušný). Inscenace sice nebyla nijak oslnivá, přesto přesvědčila vedení o talentu autorů.

Na růžích ustláno (1933)  Na růžích ustláno (1933)

Na tvorbě následující operety se již podílel i skladatel Weinberger. Kalkulace se plně osvědčila a opereta Na růžích ustláno (premiéra 17. 12. 1933 v divadle Na hradbách, A B. Polách, J. Žalman, J. Weinberger, R. O. Nový, D V. Tauský, Ch M. Cvejičová, V V. Skrušný) s krásnou hudbou, sociálně kořeněným libretem a provoněná vůní růží rozprašovanou do hlediště se stala brněnskou senzací.

Vtipnou doprovodnou akcí byla „Růžová soutěž“ vypsaná při příležitosti premiéry operety, jejímž cílem bylo zjistit, kolik růží je součástí výpravy. Zajímavostí je, že první cenou byl radiový přijímač od firmy Švihálek, nebo že na soutěž odpovědělo 716 diváků, kteří hádali od jedné do deseti miliónů růží (skutečný počet byl 23 210 růží).

Obdobný úspěch se podařilo zopakovat i v následujícím roce s komediálnějším útvarem Apropó, co dělá Andula? ze stejné autorské dílny (premiéra 6. 10. 1934 v divadle Na hradbách, A B. Polách, J. Žalman, J. Weinberger, R. O. Nový, D V. Tauský, Ch I. V. Psota, V V. Skrušný) . Oba tituly překročily hranice Brna. V Praze je zinscenovala Velká opereta, zpěvohra Na růžích ustláno se dočkala i filmového zpracování a písničky se dostaly v interpretaci pražských hvězd na gramofonové desky.

Divadelní cedule - Apropó, co dělá Andula..? (1934)  Divadelní cedule - Apropó, co dělá Andula..? (1934)

Měsíc před Apropó, co dělá Andula měla původní premiéru zpěvohra Další, prosím...! (premiéra 5. 9. 1934 v divadle na Veveří, A O. Nový, R. Kvasnica, R. O. Nový, D R. Kvasnica, V V. Skrušný). Kromě této hudební komedie vytvořil ještě Oldřich Nový, tentokráte společně se skladatelem Jánem Mórym, dílo Douglas a jeho ženy (premiéra 20. 1. 1935 v divadle Na hradbách, A J. Móry, Ú O. Nový, R. O. Nový, D R. Kvasnica, Ch E. Gabzdyl, K. Smažík).   

Třetí zpěvohra Polácha-Žalmana Usmívej se! (premiéra 5. 5. 1935 v divadle Na hradbách, A B. Polách, J. Žalman, V. Tauský, R O. Nový, D V. Tauský, Ch M. Cvejičová, V V. Skrušný) se inspirovala Osvobozeným divadlem a jeho zábavně hudební formou. Výprava inscenace jasně odkazovala k Feuersteinovým či Zelenkovým scénickým realizacím a nechyběla ani ústřední klaunská dvojice (Nový – Kosina). 

Patnáctého srpna 1935 odehrál Oldřich Nový své poslední vystoupení v Zemském divadle v Brně. Na vrcholu slávy se loučí s moravským centrem kultury a stěhuje se do Prahy, kde si chce splnit svůj velký sen, založit Nové divadlo, divadlo hudební komedie.

Přijde jaro, přijde (1936)  Přijde jaro, přijde (1936)

Snaha Oldřicha Nového o autorskou tvorbu přetrvala v brněnském divadle i po jeho odchodu. Nejprve vznikla opereta Přijde jaro, přijde (premiéra 8. 3. 1936 v divadle Na hradbách, A B. Polách, J. Žalman, J. Jankovec, R K. Smažík, D. V. Tauský, Ch M. Cvejičová, V V. Skrušný). A následně se hrála původní premiéra zpěvohry Císař pán na třešních (premiéra 30. 8. 1936 v divadle Na hradbách, A B. Polách, J. Žalman, J. Weinberger, R F. Paul,  D R. Kvasnica, Ch I. V. Psota, V V. Skrušný), jenž se řadí mezi nejpovedenější autorská díla brněnského operetního souboru. Dvojice Polách-Žalman tímto v Brně zaujala ještě pevnějšího postavení, které lze srovnávat s pražským monopolem čtveřice Tobis-Špilar-Mírovský-Rohan. 

L. Pelikánová