Parní elektrárna na Offermannově (Vlhké) ulici

Elektrické osvětlení divadelních domů bylo velkým krokem v bezpečnosti a současně přineslo mnohé, dosud netušené možnosti scénování. Jaké však bylo pozadí elektrifikace prvních divadel, když nebyly centrální městské stanice a svícení elektřinou zdaleka nebylo běžné?

Od dob, kdy byla divadla zastřešena, až do vynálezu a aplikace elektrického osvětlení, byla osvětlována otevřeným ohněm: nejprve svíčkami, posléze olejovými lampami a plynovými hořáky.

Svícení otevřeným ohněm však bylo příčinou častých zničujících požárů. I když byly k ozvláštnění jevištního výrazu užívány elektrické efekty (obloukové lampy) již od poloviny 19. století, elektrické osvětlení společenských a provozních prostor divadelních budov mohlo a začalo být systematicky využíváno mnohem později. Řada divadel s nízkým investičním rozpočtem však byla osvětlena plynovými hořáky ještě více jak čtvrt století po elektrifikaci prvních divadel.

Rozhodnutí starosty města Brna Gustava Winterhollera (1834–94), že nově budované Městské divadlo v Brně (1881–82, dnešní Mahenovo) bude plně elektrifikováno, aniž by byly budovány vyprojektované plynové rozvody pro případ, že by elektrické osvětlení selhalo, vyvolalo v řadách jeho odpůrců zděšení a ostrou kritiku. Leč – jak se později ukázalo – Winterhollerovo rozhodnutí bylo velmi prozíravé a brněnskému divadlu zajistilo nejen bezpečný provoz, ale také značnou popularitu, neboť v době jeho otevření nebyla v tomto rozsahu elektrifikována žádná jiná divadelní budova. Kritika namířená proti Winterhollerovi a městské radě, obviňující radní z velikášství, touhy po slávě a v neposlední řadě ze zahrávání si se zdravím divadelních návštěvníků, byla brzy umlčena, když elektrické osvětlení fungovalo spolehlivě a když provedená měření prokázala, že toto osvětlení nezvyšuje teplotu v sále a neprodukuje škodliviny, které se uvolňují hořením. Nepřehlédnutelným kladem žárovkového osvětlení bylo též rovnoměrné a klidné světlo.

Elektrifikaci Městského divadla provedla pařížská Societé electrique Edison společně s vídeňskou komanditní společností Brückner, Ross und Cons., na projekt a jeho realizaci dohlížel Edisonův asistent Francis Jehl. Podle zprávy rakouského Svazu inženýrů a architektů (Ernst Leonhardt: Das neue Stadt-Theater in Brünn und seine elektrische Beleuchtungs-Anlage, Wien 1883), kteří Brno a jeho nové divadlo navštívili 17. prosince 1882, bylo v divadle instalováno celkem 1920 žárovek, z toho 960 na jevišti, 140 v hledišti a 820 v dalších prostorách budovy (960 žárovek na jevišti bylo rozděleno do šesti sufitových řad po 120 žárovkách, 180 žárovek umístěno na rampách a 60 na portálových věžích; 140 žárovek v hledišti umístěno ve středovém lustru – 56 a nad lóžemi a galeriemi – 84). Prostranství před divadlem osvětlovalo 5 obloukových lamp, další 2 obloukové lampy byly umístěny na jevišti pro výrobu zvláštních efektů.

Brno však dosud nemělo centrální stanici pro výrobu elektřiny, a tak pro potřeby divadla musela být zbudována samostatná parní elektrárna. Aby kouřící komín nekazil dojem z moderní budovy, byla vystavěna až na Offermannově, dnešní Vlhké ulici, cca 300 m od vlastního divadla.
Budova elektrárny zaujímala plochu 250 m2 a sestávala ze dvou hlavních částí: strojovny (120 m2) a kotelny (129 m2).

Elektrárna - průřez s vybavením  Elektrárna - průřez s vybavením

Elektrárna - půdorys s vybavením  Elektrárna - půdorys s vybavením

Kotelna byla vybavena třemi parními kotli systému Dupuis (přední kotle o délkách 4,1 m, Ø 1,1 m a přípojné rourové kotle o výškách 2,06 m, Ø 1,1 m). Prostřednictvím parní pumpy byly kotle napájeny vodou z městského vodovodu (v ohřívači předehřívána výstupní párou až na 90 ˚C) a pro napájení kotlů vodou bylo k vodní nádrži připojeno proudové čerpadlo Schäffer–Budenberg. Nad rošty, umístěnými pod částí předních kotlů, byla instalována parní dmychadla pro odvod kouře. Třicetimetrový komín byl společný pro všechny kotle. Důležitou součástí systému byl parní stroj (systém Collmann) o výkon 110 koňských sil s dvěma válci o  Ø 35 cm a zdvihem pístů 80 cm a ojnicí v úhlu 90˚. Na společné klikové hřídeli bylo umístěno setrvačníkové kolo o  Ø 4 m, které sedmi konopnými lany přenášelo energii na lanovici a pohánělo převodovou hřídel až na 300 otáček za minutu. Kinetická energie z převodové hřídele byla přenášena pomocí bavlněných prošívaných třmenů na dynama, jichž bylo ve strojovně celkem 7: 4 Edisonova a 3 Grammova. Každé Edisonovo dynamo (s pohonem 30 koňských sil) bylo schopno napájet 250 žárovek nesnížené svítivosti, Grammova dynama byla určena k napájení obloukových lamp a motoru odsavače par na půdě nad hledištěm divadla.

Edisonovo dynamo  Edisonovo dynamo

Proud byl do divadla přiváděn jedním elektrickým obvodem, k němuž byly využity tzv. Edisonovy kabely, uložené 1 m pod zemí. Pro ošetření teplotních výkyvů byly jednotlivé šestimetrové části navázány speciální technologií „u“ svorkami mezi měděnými vodiči, jež zajišťovaly pružnost a neroztrhnutelnost spojení. Vedle výkonu byl kladen důraz i na bezpečnost a funkčnost systému osvětlení, proto byly jednotlivé okruhy (zpravidla skupiny po 6 – 10 žárovkách) zabezpečeny automatickými „vypínacími zařízeními“, které zamezovaly přepětí vodiče – krátkými olověnými dráty, jejichž úkolem bylo roztavit se a přerušit průchod proudu při přehřátí vodičů. Vzhledem k rozmanitosti divadelního provozu byl nepostradatelnou částí elektroinstalace regulátor, který umožňoval speciální a nezávislé nastavení jednotlivých světelných okruhů.

Co do výkonu, byla parní elektrárna naddimenzována, při běžném provozu nebylo zařízení plně vytíženo – v případě poruchy bylo možné dostatečně zajistit provoz zvýšením výkonu fungujících strojů. V divadelní budově instalované nouzové osvětlení osmdesáti svíčkových svítilen nemuselo být využito celá léta, podle Gustava Bondiho (Fünfundzwanzig Jahre Eigenregie, Geschichte des Brünner Theaters 1882-1907, Brünn 1907) nastal výpadek proudu až v únoru 1885, kdy byl proud oslaben uzemněním, a v roce 1889, kdy výpadek nastal z důvodu mimořádně deštivého počasí.

Parní elektrárna sloužila Městskému divadlu až do roku 1898, poté bylo divadlo přepojeno na centrální síť městské elektrárny.

Výřez ze situačního plánu města Brna (1885)  Výřez ze situačního plánu města Brna (1885)

Budova elektrárny, jejíž část je aktivně využívána dodnes, je typickým příkladem historizující industriální architektury konce 19. století. Halová dvoulodní stavba s přibližně obdélníkovým půdorysem byla v obou částech zastřešena sedlovými střechami, nosnou konstrukci střech tvořil ocelový vazník. Dle potřeb byl objekt postupně rozšiřován o hospodářské přístavky, ale v souvislosti s ukončením činnosti elektrárny byla dvorní část traktu odbourána a na jejím místě vystavěna nižší hala. Na konci druhé světové války byl objekt značně poškozen, na zůstalém obvodovém zdivu byla po skončení války vystavěna jednopodlažní budova s podkrovím, které v současné době slouží jako sklad mobiliáře NDB. Budova byla upravena pro potřeby stolařské dílny NDB, v části dvorního traktu bylo vestavěno provozní a sociální zázemí dílny a dvorní přístavky slouží jako úložiště materiálu.  

Slavnostní zahájení provozu v Městském divadle bylo určeno na 5. listopadu 1882. Jeden z hlavních inženýrů projektu, Ing. Ross, však shromážděným zaměstnancům divadla a zástupcům městské rady těsně před plánovaným otevřením oznámil, že jeho společnost nemůže převzít odpovědnost za případné nedostatky, neboť vinou hereckých zkoušek a dokončovacích prací na budově nemohla být elektroinstalace dostatečně prozkoušena. Zahájení bylo odloženo na neděli 12. listopadu; slavným dnem se však stalo úterý 14. listopadu 1882. To již vše bylo připraveno pro bezpečné zahájení provozu. Pro výjimečnost okamžiku, žárovkové osvětlení budovy a pompézní zahájení předehrou Ludwiga van Beethovena Wiehe des Hauses, původní básnickou skladbou uměleckého ředitele divadla Adolfa Franckela Bei Frau Bruna a Goethovým Egmontem, zůstala parní elektrárna, ač nezbytná součást projektu, v pozadí. 

20.7.2010 byl objekt bývalé parní elektrárny Ministerstvem kultury ČR prohlášen za kulturní památku.

J. Nováková

Budova bývalé elektrárny (1950)  Budova někdejší elektrárny (kolem 1950)

Budova - dnes stolařská dílna NDB (2009)  Budova - dnes stolařská dílna NDB (2009)