PECHOVÁ Ema

(1869 - 1965)

Dlouholetá významná herečka brněnské činohry, jedna z předních osobností souboru v první polovině dvacátého století, matka herce Ladislava Peška.

Narodila se jako Ema Pešková v herecké rodině. Mezi jejími předky byl i legendární Václav Thám. Její rodiče byli dlouholetými členy Zöllnerovy divadelní společnosti. Rodiče si ale nepřáli, aby dcera šla v jejích šlépějích. Emu vychovávali prarodiče v Jičíně, kde navštěvovala školu. Divadlo ji neodolatelně vábilo a tak během účinkování divadelní společnosti ředitele Františka Pokorného v Jičíně za dosti dramatických okolností bez vědomí rodičů požádala v této společnosti o angažmá a v květnu 1885 nastoupila v Novém Bydžově svou hereckou dráhu. Prošla si často dost krutou drahou herečky kočovné společnosti, ovšem na druhé straně zde její herecké umění vyzrálo, začala být obsazována do náročných rolí a zde se také seznámila se svým celoživotním partnerem Ladislavem Pechem. 

V roce 1890 angažoval Ladislava Pecha ke své společnosti, která měla své sídlo v Plzni, Vendelín Budil. Přáním Emy Peškové pochopitelně bylo dostat se k této, v dané době patrně nejkvalitnější divadelní společnosti. Hrála v té době už krásné role jako byly Jenůfa v Její pastorkyni Gabriely Preissové, Alena ve Vrchlického Noci na Karlštejně či titulní role ve Stroupežnického Zvikovském raráškovi. 

V roce 1893 přichází Ema Pešková do Budilova souboru a proměňuje se v Emu Pechovou. Geniální divadelní principál Vendelín Budil dobře rozpoznal hereččin talent a obsazoval ji především do rolí naivních milovnic, dívek veselých i komplikovanějších charakterů. Byla mezi nimi například Kristýna ve Stroupežnického Našich furiantech, Perdita ve Shakespearově Pohádce zimního večera či Nerissa v Kupci benátském. Postupně dozrávala do rolí charakterního typu, což prokázala naplno v postavě Barušky ve hře Ladislava Stroupežnického Zkažená krev. 

Manželé Pechovi dospěli k názoru, že bude dobré, když to zkusí v jiném angažmá, kde by mohli nalézt širší uplatnění. Na Budila nezanevřeli, kdykoli později mu dávali najevo svou vděčnost, ale cítili, že potřebují změnu. Té se jím dostalo, když jim brněnský divadelní ředitel František Lacina v roce 1900 nabídl angažmá. Brno a jeho divadlo se stalo jejich osudem. 

Ema Pechová jde z role do role. Zopakuje si Alenu v Noci na Karlštejně, hraje Dorotku ve Strakonickém dudákovi, titulní roli v Kvapilové Princezně Pampelišce. Velké úspěchy slaví v komediálních rolích mazaných moliérovských komorných a služek jako byly Dorina v Tartuffovi a Tonička ve Zdravém nemocném. Suverénně se pohybuje i v oblasti moderní psychologické dramatiky jako tomu bylo například v ibsenovských postavách Hedvičky (Divoká kachna) či Boletty (Paní z námoří). Dobová kritika vyzvedá především dva protipóly, které jasně vymezují šíři jejího hereckého záběru – přirozenou, odsentimentalizovanou titulní hrdinku v Zeyerově báchorce Radúz a Mahulena a na druhé straně vitální Blaženu v Shakespearově komedii Mnoho povyku pro nic. 

Záhy se vypracovala na čelnou osobnost dámského souboru, v mnohém vyčnívající nad tehdejší jeho průměr Postupně dochází k přehrávání do jiných poloh. Výrazný úspěch ji v této oblasti přinesla v roce 1914 role paní z Trévillacu v komedii francouzských autorů Caiillaveta, Flerse a Reye Rozkošná příhoda, k níž se posléze ještě dvakrát vrátila. Byla výtečnou partnerkou Eduarda Vojana při jeho brněnských pohostinských vystoupeních, ať to bylo v postavách shakespearovských, jako byly Kornélie v Králi Learovi, již výše zmíněná Blažena anebo vévodkyně z Yorku v Richardu III. či v moderním repertoáru v rolích Hildy v Ibsenově Staviteli Solnessovi či Elly v Johnu Gabrielu Borkmannovi téhož autora. 

Z jejích dalších úspěšných postav se zmiňme alespoň o paní Hlubinové v Šrámkově Měsící nad řekou, Matce ve hře Luigi Pirandella Šest postavc hledá autora či o jejích rolích ve hrách Jiřího Mahena., který si herectví Emy Pechové velice oblíbil. Přichází období, kdy dominuje v krásných postavách starých žen (babička v Jiráskově Lucerně, Anna Andrejevna v Dostojevského Uražených a ponížených a další). Karel Hugo Hilar si ji obsadil do role Horačky ve své premiéře Maryši bratří Mrštíků. Následovala nabídka další spolupráce, kterou Ema Pechová především z důvodu očního onemocnění odmítla. 

Léta působila na brněnské Konzervatoři, kde se podílela na výchově řady významných hereckých osobností. Pokud ji to dovolilo zdraví, do pozdního věku účinkovala na jevišti, především v roli babičky z Jiráskovy Lucerny. V letech okupace hrála v inscenaci souboru Komorní hry, které v brněnském Novém domově uváděl její zeť Rudolf Walter a následně ve Svobodném divadle. V roce 1954 vystoupila v roli babičky v slavnostním představení Lucerny uváděném k sedmdesátému výročí vzniku české profesionální scény v Brně. 

Ema Pechová se stala jedním ze symbolu kontinuity nejlepších hereckých tradic na brněnské činoherní scéně. Pro ty, kteří ji poznali v jejím stáří, byla přímo ztělesněním mateřské lásky. 

Ema Pechová zemřela 2. prosince 1965 v Brně. 

Mojmír Weimann