PEŠEK Ladislav

(1906 - 1986)

Divadelní, filmový a televizní herec, jedna z nejvýznamnějších českých hereckých osobností 20. století. Jeho herecké počátky jsou spjaty s brněnským divadlem. 

Ladislav Pešek se narodil v herecké rodině manželů Ladislava Pecha a Emy Peškové, koryfejů brněnské činohry své doby. Mezi jeho prapředky z matčiny strany figuruje i jméno legendárního obrozeneckého autora a herce Václava Tháma. 

Ladislav Pešek (tehdy ještě Pech, aby se odlišil svého otce Ladislava, přijal umělecké jméno Pešek, příjmení své matky za svobodna), vystudoval v letech 1924 herectví na brněnské Konzervatoři, kde mezi jeho pedagogy patřili i Leoš Janáček a Jiří Mahen. Pešek sám ve svých mimořádně hluboce koncipovaných a psaných zamyšleních o divadle Tvář pod maskou s láskou vzpomíná jak na rodinné zázemí, tak na sví setkání s výše zmíněnými velikány na Konzervatoři. Jeho pedagog a švagr Rudolf Walter jej pro hereckou profesi důkladně připravuje a umožňuje mu seznámení se současnými moderními trendy především v sovětském a německém divadle. V případě německém měl Ladislav Pešek možnost přímé účasti na hereckých kursech Maxe Reinhardta. Ladislav Pešek, který sám byl zanícený sportovec, věnoval hojně času i energie pohybové složce svého umění a protože byl přirozeně muzikální, dokázal se vyrovnat i s náročným pěveckým projevem. 

Již při studiu na Konzervatoři se stává členem Národního divadla v Brně. Svou hereckou, pěveckou a pohybovou všestrannost prokazuje v plné míře hned ve své první roli, kterou je Roy Lane, hlavní hrdina revue Georga Dunninga a Philippe Abbota Broadway, v níž mohl uplatnit akrobatické prvky svého jevištního projevu. Svou komediálnost naplno prezentoval v Truffaldinovi v Gozziho Princezně Turandot, lyričnost pak v roli učitelského mládence Zajíčka v Jiráskově Lucerně. Z dalších brněnských rolí připomeňme alespoň Ragnara z Ibsenova Stavitele Solnesse či Cvrčka ke hry bratří Čapků Ze života hmyzu. 

Na podzim roku 1928 je pozván k pohostinskému vystoupení v roli Hortensia v Shakespearově Zkrocení zlé ženy do Národního divadla v Praze. V roce 1929 se stává členem činohry pražského Národního divadla. Jožka Götzová ve svých Profilech českých herců z roku 1931 jej charakterizuje jako jednoho z nejvýraznějších herců mladé generace. 

V Národním divadle ovlivnili Peškův hereckých vývoj především tři režiséři. Prvním byl Karel Hugo Hilar, v jehož inscenaci Snu noci svatojanské exceloval v postavě skřítka Puka. V roli, která do té doby byla jako tzv. kalhotková role doménou mladých hereček, rozvinul Pešek celou šíři, hloubku a plasticitu všech složek svého hereckého projevu. V Hilarových inscenacích hrál řadu dalších rolí například Lafranca Cigallu ve Vrchlického Soudu lásky, Anučkina v v Gogolově Ženitbě a Abnera Smalla v jedné z posledních Hilarových inscenací na scéně ND, v O´Neillově dramatu Smutek sluší Elektře. 

Dalšími dvěma byli zkušený a citlivý režijní pedagog Karel Dostal, sám výborný herec a Peškův generační souputník Jiří Frejka, se kterým posléze pojilo s Peška dlouholeté přátelství. Z rolí v Dostalových inscenacích připomeňme Lancelota Gobba v Kupci benátském, Trappolu v Goldoniho a Hoffmeisterových Zpívajících Benátkách a zejména skvělou studiu Dauphina ve Shawově Svaté Janě. Z postav ve Frejkových inscenacích titulní roli v dramatizaci Kiplingova Mauglího, Drogistu v Giraudouxově hře Isabella na rozcestí, ale především nezapomenutelného Chlestakova, kterého hrál později ještě ve dvou inscenacích, Vocilku v Tylově Strakonickém dudákovi a titulní roli v Plautově komedii Lišák Pseudolus. Role mazaného otroka v Peškově jedinečném pojetí získala v temném protektorátním ovzduší zcela nečekané významy. 

Po osvobození přicházejí další Peškovy herecké triumfy. V Drdově půvabné pohádce Hrátky s čertem hraje čerta Luciuse, v Moliérově Skapinových šibalstvích hraje brilantně titulní roli a v Tylově Tvrdohlavé ženě drobnou, ale v jeho podání velmi působivou postavu starého žida Ezechiela. Svou sbírku mazaných sluhů rozšířil o Pometa v Držičově komedii Dundo Maroje. 

Vrcholem Peškovy herecké poválečné herecké tvorby na scéně Národního divadla se stala jeho brilantní studie stárnoucího komika Archie Riceho v Radokově inscenaci Osbornovy hry Komik. Svou uměleckou a životní moudrost vtěluje do rolí, jakými byli Azdak v Brechtově Kavkazském křídovém kruhu, Tulák ve hře bratří Čapků Ze života hmyzu a mlékař Tovje ve Steinově a Bockově muzikálu Šumař na střeše, kde mohl znovu dokonale zúročit své pěvecké a pohybové schopnosti. 

Jeho herecká činnost pokračuje i po odchodu do důchodu. V libereckém divadle hraje v té době s velkým úspěchem vodníka Ivana v Jiráskově Lucerně. 

Ladislav Pešek hrál v desítkách filmů a televizních inscenací, Jeho první účinkování před kamerami se odbylo v roce 1931, kdy vytvořil postavu myslivce ve filmovém přepisu Čapkova Loupežníka. Do trvalé paměti diváků se zapsaly jeho skvělé komediální výkony studentů ve Fričových filmech Cesta do hlubin študákovy duše a Kantoři a študáci. Generace filmových diváků všech věkových kategorií potěšil v pohádce Obušku, z pytle ven. Vynikající studii filmového herectví byla titulní role ve filmu O ševci Matoušovi. 

V televizi uplatnil všechny nuance svého herectví především ve Filipově inscenaci Dürrenmattovy povídky Malér, v níž hrál postavu soudce. Diváci se stále rádi znovu podívají na jeho postavy v televizních seriálech, například v Nemocnici na kraji města. Vyvrcholením jeho televizní tvorby byla hluboce lidská postava Pitnera v Hubačově a Filipově inscenaci Nezralé maliny. Prakticky posledním Peškovým filmem byl žebrák v televizní adaptaci Nerudovy povídky Přivedla žebráka na mizinu. 

Jeden z velikánů českého jeviště Ladislav Pešek prožil a tvořil naprostou většinu života v Praze, ale s Brnem a jeho divadlem je spjat daleko hlouběji než jenom faktem, že se zde narodil, vyrostl a že zde nasbíral první profesionální herecké zkušenosti. 

Ladislav Pešek zemřel 13. července 1986 v Plzni. 

Mojmír Weimann