PŘIBYL Vilém

(1925 - 1990)

Tenorista, který dobyl svět a přesto zůstal Brnu a brněnským milovníkům opery věrný, čelná evropská osobnost tenorového oboru, vynikající představitel stěžejních rolí českého i světového klasického i moderního repertoáru. 

Vilém Přibyl se narodil 10. dubna 1925 ve východočeském Náchodě. V Náchodě a posléze v Hradci Králové prožil své dětství a mládí. I když v duchu rodinné tradice účinkoval v ochotnickém divadle, nic nenasvědčovalo tomu, že by se měl cele věnovat umělecké kariéře. Vyučil se elektrotechnikem, poté studoval na průmyslové škole strojnické v Praze, kterou absolvoval v roce 1947. Během studií se stal členem studentského pěveckého souboru Víta Nejedlého. Občas účinkoval i v Armádním uměleckém souboru a jako člen tohoto tělesa také absolvoval vojenskou prezenční službu. Po vojně se ale vrátil ke své profesi a působil v různých technických funkcích v Hradci Králové. 

V roce 1950 byla v Hradci Králové založena amatérská Lidová opera. Protože východočeský region byl jedinou větší oblastí v Čechách a na Moravě, v níž nebyl žádný profesionální operní soubor, stala se záhy velmi populární a věnovala se jí celá řada nadšenců. Soubor, který během své existence nastudoval (a vesměs se zdarem) řadu významných operních titulů českého i světového repertoáru, hrál svá představení nejen v Hradci Králové, ale i v řadě dalších východočeských měst. Při jednom takovém představení, které se konalo v Novém Městě nad Metují 27. října 1952, zpíval Vilém Přibyl svou první velkou tenorovou partii, Lukáše ve Smetanově Hubičce. V hradecké Lidové opeře si zazpíval a zahrál Vilém Přibyl řadu dalších velkých tenorových rolí, například Jeníka v Prodané nevěstě, Prince v Rusalce, Cania v Leoncavallových Komediantech. V Bizetově Carmen záhy vyměnil podloudníka Remendada za Dona José. Zpíval i na koncertech, například v mimořádně náročném oratoriu Josefa Haydna Stvoření. 

Definitivní rozhodnutí věnovat se zpěvu a divadlu profesionálně padlo až v roce 1959, kdy začala jeho spolupráce s operním souborem v Ústí nad Labem. Zde nejprve hostoval a posléze se stal řádným členem divadla. V Ústí si zopakoval většinu svých úspěšných hradeckých postav. Ke Caniovi z Komediantů přibyl Turridu z Mascagniho opery Sedlák kavalír, která je s Komedianty obvykle uváděna v jednom večeru. Mánek z Evy Josefa Bohuslava Foerstera a především Dalibor, který se posléze stal jeho životní rolí. 

Jako Dalibor a Jeník z Prodané nevěsty se také poprvé na jaře 1061 představil divákům Janáčkovy opery a po prázdninách téhož roku se stal sólistou souboru. Do repertoáru vplul v mnoha svých už dříve vytvořených postavách. Sezóna 1961/62 mu přinesla čtyři mimořádně inspirativní nové úkoly, na nichž mohl plně dokumentovat své kvality Nejprve to byla role Pierre Bezuchova v Prokofjevově Vojně a míru, poté následovalo před vánoci 1961 jeho první setkání s Janáčkem v roli Lacy v Její Pastorkyni. Na jaře 1962 prokázal svou schopnost vystihnout pěvecky i herecky všechny nuance moderní operní tvorby v postavě Manolia v legendární Jílkově a Linhartově inscenaci Řeckých pašijí Bohuslava Martinů, které byly druhým jevištním provedením tohoto skvostu moderní opery. Řečeno slovy Bohumila Hrabala „neuvěřitelné se stalo skutkem“. V tehdejší politické situaci to byl heroický čin, přivést toto, z hlediska vládnoucí ideologie problematické dílo pouhých pět měsíců po jejich curyšské světové premiéře do Brna. A na konci sezóny vstoupil na brněnské jeviště znovu jako Dalibor, tentokráte už v premiéře nového nastudování souborem Janáčkovy opery. 

Vilém Přibyl, který si dokončil své pěvecké školení čtyřletým studiem na JAMU (1962-66), kde později sám po léta pedagogicky působil, se stal rychle pojmem české operní scény. Světový věhlas mu přineslo především hostování se souborem opery pražského Národního divadla na vysoce prestižním mezinárodním festivalu ve skotském Edinburghu, kde sklidil ovace v roli Dalibora, kterého na jevišti pražského Národního divadla zpíval během let celkem jedenadvacetkrát. 

Vilém Přibyl byl celým svým uměleckým naturelem ideálně disponován pro interpretaci postav českého operního repertoáru, ovšem světovou slávu mu vedle Dalibora přinesl Především Florestan v Beethovenově Fideliovi a Erik ve Wagnerově Bludném Holanďanovi. Zpíval pod taktovkou nejzářivějších dirigentských hvězd té doby. Do londýnské Covent Garden, kde po léta sklízel mimořádné úspěchy ho přivedl Sir Georg Solti, do berlínské Deutsche oper Lorin Maazel. Do svých inscenací si ho zvali Zubin Mehta, Charles Munch, Wolfgang Sawallisch, Paul Klecki, Gennadij Rožděstvenskij a další dirigenti světového renomé. Přišla i nabídka z Bayreuthu, Vnuk Richarda Wagnera Wieland Wagner mu nabídl roli Waltera Stolzinga v Mistrech pěvcích norimberských. Vzhledem k Wagnerovu úmrtí z hostování sešlo a později z provozně organizačních důvodů nedošlo ani na bayreuthské vystoupení v roli Lohengrina. Obě tyto postavy si ovšem Vilém Přibyl častokráte úspěšně zahrál a zazpíval, a to jak v Brně, tak na čelných světových operních scénách. 

Vilém Přibyl nebyl v žádném případě typický hrdinný tenor. Jeho hlasový projev ovšem ideálně propojoval dramatičnost výrazu s hluboce procítěným lyrismem něžného zabarvení. To jej spojovalo s jiným velikánem české operní scény 20. století, s Benem Blachutem. 

Připomeňme si alespoň některé jeho další vynikající role. Z české operní tvorby to byl především Jíra ze Smetanových Braniborů v Čechách a Šťáhlav z Libuše. Byl skvělým Borisem v Janáčkově Kátě Kabanově, několik rolí ztvárnil postupně v opeře Z mrtvého domu. Blízká mu byla opera ruská. V Čajkovského Pikové dámě zpíval a hrál Heřmana, v Musorgského Borisi Godunovovi postupně Grišku Otrepěva a Šujského, v Šostakovičově Kateřině Ismajlové Sergeje, v Prokofjevově Ohnivém andělu Agrippu. Své zkušenosti ze smetanovského repertoáru využil perfektně při interpretaci ústřední mužské postavy Jontka v polské národní opeře Halka Stanislava Moniuszka. 

Výborně se uplatnil také ve verdiovském repertoáru. Ztvárnil titulní roli Manrica v opeře Trubadúr, Radama v Aidě a především se skvěle vypořádal s jednou z nejnáročnějších verdiovských rolí, s Otellem. 

Cizí mu nezůstala ani soudobá operní tvorba. Z těch nejvýznamnějších se zmiňme o opeře Dmitrije Šostakoviče Nos, v níž ztvárnil postavu Kovaljova a titulní roli v opeře Paula Dessaua Lukullovo odsouzení. 

Významná byla rovněž koncertní činnost Viléma Přibyla. Mahlerovu Píseň o zemi a Janáčkův Zápisník zmizelého zpíval v řadě významných světových koncertních sálů ve spolupráci s těmi nejlepšími dirigenty. Hojně se věnoval klasické i moderní kantátové a oratorní tvorbě. Zanechal po sobě velkou řadu významných nahrávek, z nichž připomeňme alespoň jeho nedostižnou interpretaci Zápisníku zmizelého. 

V polovině osmdesátých let byl Vilém Přibyl stižen záchvatem mrtvice. Jeho následky mu zabránily v dalším působení na divadle. Zemřel v Brně 21. června 1990. 

Mojmír Weimann