Proč stréček Matěj Křópal z Břochovan nevestóple z cirkve (26. 2. 1921)

Tož to není jenom tak, sliknót kabát a oblict drohé! Lotrejanské Pánbu, žedovské, řimské e československé to je pořád jeden Pánbu. Hlavni věc, jak to bode s nama po smrti. Svaté Petr se postavi o vrat a bode vpóštět ledi do té posledni sódné sině. Pudó rostodivni národi, běloše, černoše, hnědi e ti žloti. (Hanáce bodó mět vekázany zvláštni místo, protože celé svět ževijó.) A dež bodó všeci z celyho světa pohromadě, Pán Kristus vezme hulečko a mrskne ňó a řekne: „Marš na levo, marš na pravo!“ A ti spravedlevi pudó na pravo a ti nedobři na levo. Te dobry si odvedó anděli do nebe, kde bode všeckyho dost a kde bode pořáď hrát mozeka – a te zly si odvedó zlédoši do pekla, kde to bode sakrmentske špatny. Pánbu se nebode ptat na sódnym dňo ešle bel lotreján lebo řiman, ešle žed lebo českoslovák, ale hlavni věc, ešle´s bel slošně žev. Ešle´s žádnymo na světě neobléžel, ešle´s serotke o nic nepřepravil atd. a proto se ani já neptám, jak se kdo modli a do jakyho kostylka chodi. A dež mě matinka vechovale v té řimské, proč bech najednó oblikal jiné kabát a dal se zapsat do jiné cirkve. Možná, že nemám recht a jisto je, že ta řimská cirkev se na nás moc prohřešela. Dež člověk čte knihe, tak teprvé na to přende, jak bele tenkrát papeži, biskopi a panáčce špatni, dež si trófale opálet teho Mistra Jana Husa, keré bel človět svatyho ževota a dobré náture. To neměla ta cirkev dělat. Ale cheba je cheba a debe ten Mistr Johánek muhl mlovit, tak be jim to odpostil. A proto – ať si dělá každé jak chce! Já se svó Marejánó zostano v té řimské! – Bel sem svyho času na moravské póti v Řimě, sv. Otce sem viděl načesto z blézka – (měl tenkrat velekó radost, že tam bele ledi až od Holomóce) – a jak bech to muhl odělat, abech se dal veškrknót a stópl do jiné vire? – Máme take doma svaté dotékané obrazek z Řima, pražsky Jezulátko za sklem, panenko Marejo svatohorskó, lurdskó, ze svatyho Hosténka svěcenó vodo, stréček mé žene só vikářem, naše Krystina je v marejanské družině a nosti škapoliř a já staré Matěj bech měl jit na jinó viro? – Nebožtek tatiček bele šestkrát v Častochově, předřikávale na pótich, dež bela o nás visitace, já sám sem vital za obecni vébor pana arcibiskopa, seděl sem s něm na faře o tabole naproti němo, s panem děkanem hrávám každó nedělo po požehnáňó v obecni hospodě taroke a muhl bech mo odělat takové mrzotosti a vestópnót z cirkve? – Né! Né! – Pánbu néni hlópe! Divá se na nás jak na maly děti, jak s něm kšeftojem, jak ho, chodáka, strkáme do politickéch schuzé, jak se bijem o jeho kostele! Ledi chcó bet chetřéši než On sám. Ale já decke řikám: „Odtuť až potuď!“ Pánbu nedá do sebe dloho štárat! Jož jednó okázal leďum, že só tróbi hlópi, dež tenkrát stavěle to babylónskó věž! Chtěle mo přerust přes hlavo, ale On jim na konec zmátl vépočte. Popletl jim jazeke a bele se svém kumštem hotovi.

A to – ešle ledi chcó mět pokuj na světě a ráj nebeské po smrti, tož má řeč je: „Dbé každé o to, abes bel v prvni řadě dobré vlastenec, abes žádnymo nezkřevil ani chlópek na palece, abes nešedil svyho bližniho, ať je jakéchce vire a potom mužeš potichóčko omřit a pak rovnéma nohama – fók do nebe!“