PSOTA Ivo Váňa

(1908 - 1952)

Jedna z nevětších osobností v historii českého tanečního umění, vynikající tanečník a choreograf, tvůrce slávy a jedinečnosti brněnského baletního souboru. Umělec světové proslulosti, zasloužil se zejména o rozvoj baletu v Latinské Americe. 

Ivo Váňa Psota se narodil 1. května 1908 v ukrajinském Kyjevě, kde jeho otec František Psota byl zaměstnán u řady firem. Po nějakém čase se rodina stěhuje zpět na Moravu, do Přerova, kde se František Psota stává profesorem a posléze ředitelem Obchodní akademie. Je zajímavé, že Ivo Váňa Psota, který byl ve své umělecké tvorbě tolik ovlivněn ruským baletem, se na východ Evropy již nikdy nepodíval. Ivo zdědil po svém otci, který ovládal osm jazyků, jazykový talent a po mamince, která v Přerově vedla taneční školu, talent pohybový. Maminka poznala jeho nadání a umožnila mu soukromé hodiny u nejlepších choreografů té doby, Achille Viscussiho v Ostravě, Jaroslava Hladíka v Brně a Augustina Bergera v Praze. Berger byl v té době šéfem baletu pražského Národního divadla a řídil baletní školu, kterou Psota v roce 1923 absolvoval. O rok později absolvoval Ivo na přání otce rovněž obchodní akademii a pak už nic nebránilo tomu, aby se Ivo Psota stal členem baletu Národního divadla Praha. Nadaného tanečníka angažoval jako sólistu do Brna šéf baletu Jaroslav Hladík. 

19. a 27. listopadu 1927 vystoupil v Brně ve dvou představeních slavný Ďagilevův soubor Les ballets russes. Brněnští diváci měli možnost vidět choreografie tehdejších špičkových světových choreografů Leonida Mjasina, Bronislavy Nižinské, Michaila Fokina a Georgie Balanchina. Serge Lifar, který byl tehdy členem souboru, prý údajně Psotovi, poté, co ho viděl při tréninku brněnského souboru, nabídl, aby se o členství v Les Ballets Russes ucházel. Psota zůstal v Brně, protože po odchodu Jaroslava Hladíka v roce 1928 do Národního divadla Praha, mu jeho velký příznivec ředitel František Neumann, který podle jedné z psotovských legend byl iniciátorem jeho druhého jména Váňa, nabídl funkci šéfa baletu. 

Ještě před Hladíkovým odchodem do Prahy vytváří Psota svou první choreografii, Ravelův La Valse, ale Psotův talent prokázaly především dvě následující inscenace Bendlova Česká svatba a Signorina Gioventú Vítězslava Nováka. Vedle toho Psota pilně spolupracuje rovněž s operou a operetou, především s Oldřichem Novým a dirigentem Rudolfem Kvasnicou Po příchodu další choreografky, Máši Cvejičové, do divadla v roce 1930, dostává Psota méně příležitosti a Brno opouští. 

Po Ďagilevově smrti transformuje bývalý carský důstojník Vasilij Grigorjevič Voskresenskij pod změněným jménem Wassili de Basil soubor ruského baletu. Nové těleso se jmenuje Ballet Russe de Monte Carlo. Složení tohoto souboru je na rozdíl od původního už mezinárodní a 2. července 1932 se jeho členem stává i Psota Velmi brzy se stává jednou z hvězd tělesa. První velký úspěch slaví v postavě Ridolfa v inscenaci Scuolla di ballo, kterou na goldoniovský námět vytvořil Leonid Mjasin. Psota září v mnoha dalších rolích jako byl astrolog v Zlatém kohoutkovi, krejčík v baletu La Concurrence anebo ceremoniář v Cotillonu. Velký vliv na Psotu má spolupráce s Leonidem Mjasinem. Se souborem procestuje Psota většinu evropských zemí, Kanadu, Kubu, Mexiko. Třikrát byl soubor na dlouhodobém zájezdu v USA. 

Přestože jde v cizině Psota od úspěchů k úspěchu, vrací se v květnu 1936 jako šéf baletu a první tanečník do Brna Na Nový rok 1937 se představuje svou první premiérou. Pod názvem Baletní povídky o lásce uvádí Schumannův Karneval, Šeherezádu Nikolaje Rimského Korsakova a Vzpouru hraček Gioacchina Rossiniho. Úspěch slaví jeho choreografie Balakirevovy Tamary, Rákose Rákociho Leoše Janáčka, který byl uveden v jednom večeru s Fallovým Třírohým kloboukem a Ptáky Ottorina Respighiho pod názvem Panstvo na dvoře. Brněnský balet se stává svébytným cílevědomě budovaným souborem, který zaujímá své pevné místo v českém divadle. Vrcholy této fáze Psotovy tvorby přináší podzim 1938. Nejprve jsou to v období vrcholícího ohrožení republiky Dvořákovy Slovanské tance, jejichž premiéra byla 24. září 1938 a poté v předposlední den roku 1938 legendární světová premiéra Prokofjevova Romea a Julie. 

V září 1940 dostává Psota pozvání do newyorské Metropolitní opery. Po značných obtížích dostává nakonec povolení k odjezdu V průběhu pravidelné baletní sezóny v MET uvádí pod názvem Slavonica Dvořákovy Slovanské tance. Počátkem roku 1942 se znovu vrací k Original ballet russe. Následuje jedno z jeho nejplodnějších tvůrčích období. V hlavním městě Urugaye Montevideu realizuje baletní představení La Isla de los Ceibos (Ostrov růžového bavlníku), v brazilském Sao Paolo triumfuje jeho balet Yara, na hudbu Francesca Mignone zpracovaná baletní verse staré brazilské legendy. Dílo je považováno za brazilský národní balet a na budově divadla v Sao Paolo má Psota zasazenou pamětní desku, Válka končí, Psotovi je nabídnuto místo šéfa baletu v jednom z největších divadel na světě, v Teatro Colón v Buenos Aires. Psota je ale rozhodnut vrátit se domů. 

V roce 1947 se Psota vrací do Brna. S veškerou vervou se pouští do pokračování v činnosti, jež byla za okupace přerušena. Zahajuje symbolicky novým nastudováním Romea a Julie. Součásti premiérového večera byly i Borodinovy Polovecké tance. 

Následují další velmi úspěšné premiéry, v nichž Psota dokumentuje svou neutuchající invenci, energii a tvůrčí sílu. Další premiérový večer byl složen z Chopinových Sylfid, Rachmaninovova Paganiniho a Straussova Plesu kadetů. Následuje Nedbalův Hloupý Honza a jeden z vůbec nejslavnějších Psotových brněnských baletních večerů, Čajkovského Symfonie života a Vzpoura hraček na hudbu Gioacchina Rossiniho a Otročina Respighiho. Pod Psotovým vedením vyrostl v Brně soubor mimořádných kvalit, jehož tanečnice a tanečníci byli zmámí svou dokonalou technickou připraveností. Po Labutím jezeře následovala nová inscenace Dvořákových Slovanských tanců a na podzim 1951 premiéra původního baletu Karla Horkého Král Ječmínek. Psota připravoval na závěr února 1952 premiéru Čajkovského Spící krasavice. Psota musel během zkoušek čelit nejrůznějším problémům. Důsledky se projevily a Psota, zcela vyčerpán, dne 16. února 1952 umírá. Premiéru Spící krasavce pak dokončili jeho žáci. 

Ivo Váňa Psota, jemuž osud vyměřil pouze nedožitých čtyřiačtyřicet let života, dokázal za cenu vlastního sebezničení vytvořit neuvěřitelné. Díky jemu má Brno jako kromě Prahy jediné město v republice baletní soubor, který je po léta trvalou chloubou divadla a častokráte divadlo úspěšně reprezentovalo a reprezentuje v zahraničí. 

Mojmír Weimann