Reduta (Divadlo Reduta)

Objekt dnešní Reduty je výsledkem složitého stavebního vývoje, podmíněného historickými souvislostmi a potřebami, který s četnými přestavbami a dostavbami probíhal téměř nepřetržitě po několik století.

Budova Reduty

J. Maserle: Horní trh (1768)  Horní trh (J. Maserle, 1768)

Podle historických pramenů stály v polovině 14. století na ploše dnešní Reduty nejméně čtyři, nejvíce však šest měšťanských domů; parcela na rohu Zelného trhu a Kapucínského náměstí patřila od druhé čtvrtiny 15. století rodu Lichtenštejnů. V roce 1600 koupilo tehdy značně zdevastovaný dům od jeho posledního majitele Karla knížete z Lichtenštejna  za 1000 zl. město Brno a nákladnou rekonstrukcí v něm zřídilo tzv. Novou, později zvanou Velkou tavernu, objekt reprezentačního charakteru, který město nabízelo k ubytování a stravování vzácným návštěvám. V roce 1634 přikoupilo město dům vedlejší, časem nazývaný „Malá taverna“, jehož rekonstrukcí a propojením se stávajícím objektem vznikl jednopatrový uzavřený nárožní komplex s ubytovacími a restauračními prostorami, hospodářskými staveními a velkým dvorem, rozsahem již odpovídající dnešní Redutě. O vysoké společenské úrovni taverny svědčí jména hostů, mezi nimiž byl arcivévoda Matyáš, mladší bratr českého krále Rudolfa II. a pozdější český král (1608), hrabě Thurn, nejvyšší hofmistr, který doprovázel dceru císaře Ferdinanda III. Eleonoru Marii Josefu, tehdy polskou královnu – vdovu, při jejím návratu do Vídně (1675), hrabě Saalburg (1684-85), opakovaně hrabě Slavata z Chlumu a Košumberka, hrabě Václav z Althanu, páni z Lipé a další. Ve vyhrazených místnostech Velké taverny se po určitý čas scházela ke svým zasedáním i brněnská městská rada a konaly se zde okázalé oficiální recepce.

Reduta (polovina 19. století) Reduta (polovina 19. století)

Občasné divadelní produkce probíhaly v městské taverně pravděpodobně od šedesátých let 17. století, teprve v roce 1733 však v rámci tohoto komplexu bylo v jeho východním křídle (v místech někdejší Malé taverny) vystavěno vlastní divadlo lóžového typu s hlubokým perspektivním jevištěm, pravděpodobně inspirované divadlem benátského impresária Angela Mingottiho, které od podzimu 1732 do podzimu 1733 provozoval v tzv. stavovské jízdárně pod Špilberkem. Divadlo v taverně (ale také Opera-Haus, Opernhaus, Spielhaus či Comedienhaus), jak se novému divadlu říkalo, bylo koncipováno především jako divadlo operní a – neboť nebylo jako jinde zřízeno z popudu šlechtického mecenáše, leč rozhodnutím obce a vystavěno za obecní peníze – bylo prvním městským operním divadlem mimo Itálii. Po dostavbě divadla byl celý komplex upraven a provedena nadstavba druhého patra objektu. Název Reduta však ještě stále neexistoval, neexistoval ani taneční sál, západní část objektu byla stále městskou tavernou a plesy se konaly v sále divadla, v němž byla pro ten účel odstraňována elevace podlahy.

Základ k redutnímu sálu (reduta = maškarní ples, místo určené k pořádání maškarních plesů a tanečních zábav) byl položen teprve v roce 1786 (to již po dvou požárech divadla: 14. ledna 1785 – znovu postaveno a otevřeno 30. listopadu téhož roku; 16. ledna 1786 – znovu postaveno a otevřeno v zimě téhož roku), kdy byla v prvním patře severního křídla zbudována velká místnost, původně sloužící jako pomocný taneční sál. Později byla tato místnost vlastním tanečním (redutním) sálem a pořádaly se v ní honosné plesy, zábavy i oslavné akce při příležitosti pobytu rakouských císařů a jejich rodin (např. císaře Leopolda II. v roce 1791 či císaře Františka I. v letech 1804 a 1808).

Za napoleonských válek a tzv. čtvrté francouzsko-rakouské války byl objekt využitím jako lazaret a improvizovaná vojenská ubytovna značně devastován a v druhém desetiletí 19. století si vyžádal zásadní rekonstrukci. Z provozních důvodů byla dříve opravena část s divadelním sálem, část sloužící společenským účelům byla rekonstruována až v roce 1814. Autory oprav a úprav Reduty byli Lorenzo, Vincenzo a Antonio Sacchettiové, příslušníci věhlasného roku italských malířů, dekoratérů a jevištních výtvarníků, z nichž poté Lorenzo a Antonio v Brně setrvali a vytvořili pro městské divadlo řadu typových i individuálních kulis.

Hlediště Reduty po požáru (1870)  Hlediště Reduty po požáru (1870)

Třetímu zničujícímu požáru podlehlo divadlo 23. června 1870. K jeho obnovení již nebyla vůle, neboť tehdejší městská rada rozhodla o vystavění samostatně stojící monumentální divadelní budovy. Spáleniště vedle Reduty několik let pustlo, až zde v roce 1890 byla zřízena městská tržnice. S přibýváním společenských a kulturních zařízení (např. Německý dům, Prozatímní a posléze Městské divadlo) však význam Reduty jako společenského centra koncem 19. století začal upadat. Reduta si musela hledat nové uplatnění, a tak v roce 1909 byl v ní (nikoli ovšem v původním divadle, ale v k tomu účelu upraveném redutním sále) obnoven divadelní provoz –  komorní činohra. V roce 1918 byl dle návrhu jevištního mistra Karla Reinhardta celý původní redutní sál upraven pro hlediště a jeviště bylo vytvořeno z přilehlého prostoru původního východního křídla, v němž byla již dříve zrušena městská tržnice. 

Reduta (2000)  Reduta (2000)

Bezpečnostní, provozní a požárně technické normy 20. století si v padesátých letech vyžádaly rekonstrukci, při níž podle projektu Bohuslava Fuchse, Kamila Fuchse a jejich spolupracovníků ze Státního ústavu pro rekonstrukce památkových měst a objektů, byl celý prostor Reduty adaptován výhradně pro divadelní účely, zásadně upravit nevyhovující proporce provozně technického zázemí a jeviště však nebylo umožněno. V roce 1970 bylo zpřístupněno historické podzemí Reduty, v němž byla podle projektu Kamila Fuchse zřízena vinárna s vinotékou Reduta klub. Myšlenka navrátit divadelní sál do jeho původního místa ve východním křídle objektu a obnovit společenské funkce stávajícího divadelního sálu byla ústředním tématem rekonstrukce plánované v osmdesátých letech 20. století. K rekonstrukci však nedošlo a objekt, stále nevyhovující a rychle chátrající, sloužil v nezměněné podobě až do roku 1993, kdy musel být pro havarijní stav uzavřen.  

Reduta (2005) Reduta (2005)

Současné architektonické řešení Reduty je dílem brněnského ateliéru D.R.N.H., v.o.s., který ve svém projektu respektoval cíl vrátit objektu vedle jeho divadelní funkce také jeho dřívější funkci společenskou a reprezentativní (vítěz veřejné architektonické soutěže, která se uskutečnila v roce 2000 ve spolupráci s Českou komorou architektů), generálním dodavatelem stavby byla ve veřejné soutěži vybrána firma IMOS Brno, a.s. Rekonstrukce, jenž byla realizována v letech 2002-05, radikálně proměnila interiér Reduty, na nějž byli návštěvníci v předcházejících letech zvyklí a otevřela dlouho skyté a pouze technicky využívané prostory. V obnovení redutního sálu, nyní zvaného Mozartův, v novém zbudování divadelního sálu (v místě původního divadla z roku 1733, ve prospěch zlepšení technických podmínek však opačně orientovaného jevištěm k uliční fasádě),  v otevření dvora s arkádovými ochozy, jehož transparentním zastřešením vzniklo vnitřní kryté atrium, v otevření dalších, potenciálně komerčně využitelných prostor, ale i v důrazu na detaily původního zdiva a v neposlední řadě ve využití moderních stavebních materiálů, koncepčně kombinovaných s původní architekturou, jsou prvky proměny nejzřetelnější. Završením rekonstrukce pak byla malířská výzdoba stěn Mozartova sálu, kleneb kavárny a výtvarně pojednané teraco v atriu, které jsou dílem výtvarníka Petra Kvíčaly.     

J. Nováková

Reduta - vestibul (2005)  Vstupní prostory (2005)

Atrium (2005)  Atrium (2005)

Schodiště (2005)  Schodiště (2005)

Mozsrtův sál (2005)  Mozartův sál (2005)

Divadelní sál (2005)  Divadelní sál (2005)