Rod Pechů na scénách NdB

Brněnským Národním divadlem za dobu jeho existence prošla řada vynikajících uměleckých osobností. Mnohé z nich pocházely z hereckých rodin - a jedním z divadelníckých rodů, jehož tři generace dlouhá léta působily v Národním divadle Brno a ovlivňovaly brněnské kulturní prostředí, byl rod Pechů.

Ladislav a Ema Pechovi  Ladislav a Ema Pechovi

Ve skutečnosti jde o jména Pechů, Pešků, Waltrů a Zezulů; zakladateli brněnské tradice rodu však byli manželé Pechovi, kteří v roce 1900 přijali nabídku ředitele Františka Laciny, nastoupili do Národního divadla v Brně a v tomto městě se natrvalo usadili.

Ema Pešková, od roku 1893, kdy se provdala za svého hereckého kolegu Ladislava Pecha, Pechová, byla již pokračovatelkou herecké tradice v rodině – její rodiče Marie  (1846 – 1927) a Josef  (1840 – 1906) Peškovi byli úspěšnými členy herecké společnosti Elišky Zöllnerové.

Ema a Ladislav Pechovi byli oporami první brněnské činoherní scény po celou první třetinu 20. století. Obě jejich děti – syn Ladislav, který později vystupoval pod jménem prarodičů, a dcera Marie – strávily dětství v hereckých šatnách a často jim byly svěřovány dětské úlohy, v nichž vystupovaly na scéně divadla na Veveří; později oba byli sami řádnými členy Národního divadla: Ladislav Pešek v letech 1927-29, Marie Pechová 1915-38 (v roce 1921 se provdala za herce, režiséra a divadelního organizátora Rudolfa Waltra, v letech 1912-38 rovněž aktivního člena NDB). Dětskými rolemi v NDB koncem dvacátých a počátkem třicátých let minulého století prošla i Mariina dcera Olga, pravidelným spolupracovníkem této scény byl v letech 1945-69 i Olžin choť, jevištní výtvarník Milan Zezula. 

Pechovi, Waltrovi a Zezulovi působili i na dalších brněnských scénách, zejména v Komorních hrách, jež za Protektorátu založil a vedl Rudolf Walter, a po roce 1945 v nově vzniklém Svobodném divadle. Za pozornost stojí také jejich činnost pedagogická – Ema Pechová, Ladislav Pešek, Marie Waltrová i Rudolf Walter vyučovali na brněnských (Pešek na pražských) dramatických školách.

Ema Pechová (1869 – 1965)

Ema Pechová (paní z Trévillacu, Rozkošná příhoda, 1926)  Ema Pechová

Narodila se v Jičíně a neboť její rodiče byli vázáni smlouvou a kočovali s divadelní společností Elišky Zöllnerové po českých městech a venkově, vychovávali Emu prarodiče. Ačkoli se dědeček Thám, který nesouhlasil s kočovným hereckým životem své dcery, snažil vnučku udržet co nejdál od divadla, Ema byla divadelním světem okouzlena a bez vědomí rodiny nastoupila v květnu 1885 své první divadelní angažmá u společnosti Františka Pokorného. Zprvu hrála menší veseloherní role naivek, ale když Pokorný pro finanční neúspěch musel vedení společnosti předat Františku Trnkovi, byly jí svěřovány i náročnější role. Výrazný posun v kariéře Emy Peškové však znamenal až přechod ke společnosti Vendelína Budila (1893 v Plzni), kam následovala svého životního partnera, herce Ladislava Pecha. Na působení u Vendelína Budila (1893-1900) vzpomínala vždy ráda a s vděčností, neboť pod vedením přísného, systematického a cílevědomého Budila si rozšířila herecký rejstřík, zdokonalila svou konverzační pohotovost a především se jí otevřel obor charakterních postav, jež pod Budilovým vedením vytvářela zejm. v realistických dramatech českých a německých autorů.

V roce 1900 přijali manželé Pechovi nabídku ředitele Františka Laciny a nastoupili angažmá v Brně. Zatímco v posledním období u Budila hrála Pechová již postavy starých žen, v Brně se jednatřicetiletá herečka vrátila k rolím dívčím a oblíbeným rolím „kalhotkovým“. I když jí po příchodu do Brna brněnské divadlo (české divadlo hrálo v budově na Veveří) připadalo nuzné a Brno se jí příliš nelíbilo, zůstala mu věrná až do konce své umělecké dráhy. Již v prvních letech okouzlila jako Dorotka v Tylově Strakonickém dudákovi, Hanička v Jiráskově Lucerně, Pampeliška v Kvapilově Princezně Pampelišce, Mahulena v Zeyerově Radúzovi a Mahuleně, Mabel ve Wildeově Ideálním manželovi, Hedvika v Ibsenově Divoké kachně i Blažena v Shakespearově Mnoho povyku pro nic; při brněnských pohostinských vystoupeních Eduarda Vojana byla jeho nejčastější jevištní partnerkou.

Tvůrčího vrcholu dosáhla Pechová po skončení první světové války. Její herecký projev byl umírněný, hereckému naturelu Pechové nejlépe odpovídaly postavy prostých, milujících a obětavých matek a babiček, postavy s bohatou životní zkušeností, moudré, vyrovnané a oddané rodině. Ženy zlé, heroiny a výstřední salonní krasavice jí nevyhovovaly. Od paní z Trévillacu v Rozkošné příhodě (1914), již láskyplně podala jako roztomilou babičku, ztvárnila dlouhou řadu těchto postav zejména v českém a slovanském repertoáru: Babičku v Jiráskově Lucerně (1919, 1926), Nánu v Čapkově R.U.R. (1921, 1927), Annu Andrejevnu v Dostojevského Uražených a ponížených (1931) či Horačku v Maryše bratří Mrštíků (1931), jíž nadchla také pražské publikum při pohostinském vystoupení v Národním divadle u příležitosti oslav jeho 50. výročí. Ve dvacátých letech byla oblíbenou herečkou dramaturga Jiřího Mahena, který pro ni napsal hru O maminku.

Ema Pechová jako paní z Trévillacu  Ema Pechová jako paní z Trévillacu

V květnu roku 1935 se s divadlem (oblíbenou rolí paní z Trévillacu) rozloučila. Do následujícího roku ještě vyučovala na brněnské konzervatoři (od roku 1920 vychovala řadu vynikajících herců, např. Vlastu Matulovou, Jarmilu Lázníčkovou, Karla Högra) – avšak plánovaný odchod na odpočinek netrval dlouho. K sedmdesátým narozeninám herečky připravil její zeť Rudolf Walter představení Babičky Boženy Němcové, v němž si oslavenkyně zahrála titulní roli – a od roku 1943 se Pechová aktivně zapojila do Waltrových Komorních her a po skončení druhé světové války, když Walter převzal řízení nedávno vzniklého Svobodného divadla, hrála často i na této scéně. V roce 1954 při zahajovacím představení nové sezony hrála na scéně Národního divadla Brno (tehdy Státního divadla v Brně) Babičku v Jiráskově Lucerně.

Mimořádně citlivá herečka, oddaná své rodině a divadlu, byla vůdčím zjevem tzv. staré gardy brněnského divadla a oblíbenou kolegyní mladších hereček, jimž s láskou a pochopením předávala své zkušenosti nejen na konzervatoři, ale i v denním divadelním provozu.

Ladislav Pech (1866 – 1942)

Ladislav Pech jako Francek  Ladislav Pech jako Francek

Dle přání rodičů se vyučil v papírnickém závodě a stal se obchodním příručím. Současně však statoval v pražském Národním divadle a v roce 1884 místo příručího opustil, aby se mohl cele věnovat divadelní dráze. Jako placený statista a člen baletního souboru Národního divadla soukromě studoval zpěv a hledal uplatnění v pěveckém souboru – či ještě lépe: v činohře. A tak v roce 1885 rád přijal nabídku ředitele Františka Pokorného stát se členem jeho společnosti jako člen pěveckého sboru s povinností menších činoherních rolí. Pokornému vyhovovala Pechova čistá melodická mluva a i jeho nástupce František Trnka dával mladému herci vedle pěveckých partů větší příležitosti činoherní. Zvučný hlas a projev hrdinného milovníka zaujal ředitele Vendelína Budila – ten Ladislava Pecha do svého souboru angažoval od roku 1890. Jako pro mnoho dalších herců bylo i pro Pecha angažmá u Budila vynikající školou, která zformovala základní rysy jeho herectví. Repertoár Budilovy společnosti dal Pechovi příležitost uplatnit se v rolích pozdně romantických i v rolích rozvíjejícího se realismu – Francek v Maryše bratří Mrštíků, kterého poprvé nastudoval právě pod vedením Budilovým, se stal jeho životní rolí.

Ladislav Pech jako Žižka  Ladislav Pech jako Žižka

V roce 1900 nastoupili manželé Pechovi angažmá v brněnském Národním divadle. Ladislav Pech se zde znamenitě uvedl tutilní rolí ve Vrchlického a Fibichových Námluvách Pelopových (1900), brněnské publikum i kritiku okouzlil jako Romeo v Shakespearově Romeovi a Julii (1901, 1906), Kristián v Rostandově Cyranovi z Bergeracu (1902), Radúz v Zeyerově Radúzovi a Mahuleně (1907) ad. Vynikající byly jeho postavy v dramatech z českých dějin – Jan Hus J. K. Tyla (1906, 1908), Boleslav Ryšavý ve Vrchlického Knížatech (1906), Hilbertův Falkenštein (1907), Jiráskův Jan Žižka (1913), stejně jako řada postav realistického repertoáru.

Vrcholné období Pechovy tvorby končí s první světovou válkou. Éru hrdinných milovníků a statných mužů realistického repertoáru vystřídalo období charakterních rolí starců, z nichž vyzařoval jemný humor, porozumění a životní moudrost. Jeho nejčastější jevištní partnerkou v prvním i druhém období byla Ema Pechová.

V letech 1902-29 vykonával Ladislav Pech příležitostně také funkci režiséra činohry NDB, jeho režie však nedosáhly takových úspěchů jako herecké a recitátorské působení a nepřekročily průměr hereckých režií té doby. Podnětná byla častěji Pechova představení pro děti, ve kterých nezřídka také sám vystupoval.

Své téměř padesátileté působení u divadla zakončil v roce 1933 slavnostním představením Mahenova Janošíka, v němž hrál postavu Janošíkova otce.

Marie Waltrová (1897 – 1978)

Marie Waltrová  Marie Waltrová

Od dětství příležitostně vystupovala v divadle na Veveří a po úspěšném záskoku v roli Zuzany v Ohnetově Majiteli hutí v roce 1915, v němž si zahrála po boku Eduarda Vojana, – ač se původně chtěla stát lékarnicí – přijala nabídku angažmá v činohře brněnského Národního divadla. Začínala rolemi naivek a již od počátků jejího působení na profesionální scéně obdivovalo obecensto energický projev a schopnost citlivě postihnout charakter postavy a přesvědčivě ztvárnit její emocionální svět. Díky svým dispozicím – štíhlá, pružná postava, lehkost pohybu, pěvecké nadání – vystupovala často také v baletních a operetních inscenacích. Vynikala jak v mladokomických rolích klasického repertoáru (Toinetta v Molièrově Zdravém nemocném, 1920; Madla ve Směšných preciézkách, 1921; Marie v Shakespearově Večeru tříkrálovém, 1918), tak v rolích moderních konverzačních a salónních veseloher – a zejména ve dvacátých letech pod režijním vedením a jako herecká partnerka Rudolfa Waltra vytvořila řadu nezapomenutelných kreací, např. Lízu v Pygmalionu (1927) a Kleopatru v Caesarovi a Kleopatře G. B. Shawa (1928), tiulní roli v Gozziho Princezně Turandot (1926), Kateřinu a Blaženu v Shakespearových hrách Zkrocení zlé ženy (1929) a Mnoho povyku pro nic (1931). Když na počátku třicátých let došlo v souboru ke generační výměně a nově nastoupili režiséři E. F. Burian, Jindřich Honzl a Aleš Podhorský, hereckých příležitostí Marii Waltrové ubylo. Od roku 1935 v Národním (tehdy Zemském) divadle jen pravidelně hostovala a v roce 1938 s manželem z divadla odešla.

Marie Waltrová jako Kleopatra  Marie Waltrová jako Kleopatra

Po krátkém pohostinském působení v jihlavském Horáckém divadle  se v roce 1942 stala členkou Waltrových Komorních her a po skončení druhé světové války členkou Svobodného divadla. Obě scény sdružovaly především mladé umělce a Marie Waltrová mezi nimi působila jako vůdčí duch a vzor. Titulní role Matky, Emilia Marty ve Věci Makropulos či Fanka v Loupežníkovi Karla Čapka, Kischova Tonka Šibenice, Dulská v Morálce paní Dulské Gabriely Zapolské či Kellerová v Millerově hře Všichni moji synové, které Waltrová nastudovala ve Svobodném divadle, patřily k vrcholům jejího zralého herectví. V roce 1948 (opět s Rudolfem Waltrem) divadlo opustila a o rok později přijala angažmá v Městském divadle mladých (později Divadle Julia Fučíka), kde působila až do roku 1965.

V letech 1935-38 a 1954-59 vyučovala na dramatickém oddělení brněnské konzervatoře, 1948-55 byla profesorkou herecké výchovy na Janáčkově akademii múzických umění v Brně. Od založení brněnského studia Československého rozhlasu byla i jeho častou spolupracovnicí.

Herectví Marie Waltrové vyrůstalo z psychologického realismu, akceptovalo však moderní divadelní směry, zvláště expresionismus. Pro promyšleně užité charakterotvorné gesto, široký rejstřík mimických a hlasových prostředků, svědomitost a pečlivost při přípravě role byla mnoha režiséry oblíbená a až do svého odchodu z divadla často obsazovaná. 

Rudolf Walter (1894 – 1966)

Rudolf Walter  Rudolf Walter

Jako syn zpěvačky Olgy Demartiniové a žák vynikajícího herce Jaroslava Puldy měl školení hudební i činoherní. Hned po maturitě na gymnáziu v roce 1912 nastoupil angažmá v brněnském Národním divadle – a i když později dostal nabídky angažmá z pražských divadel, zůstal věrný Brnu.

První herecké a režisérské zkušenosti získal již dříve v amatérských souborech a v roce 1913 jej jako nadějného umělce vybral ředitel Antonín Fencl pro studijní pobyt v Berlíně, kde se Walter inspiroval tvorbou Maxe Reinhardta. Waltrova divadelní činnost obsáhla mnoho oblastí: byl hercem, recitátorem, režisérem, dramaturgem, divadelním organizátorem, pedagogem, uspěl i jako dramatik. Jeho činorodost se projevila již za první světové války, kdy zorganizoval a v sezoně 1914-15 vedl svépomocnou akci členů NDB. Na jevišti vystupoval v činohrách, operetách i operách, jako režisér se na profesionální scéně uvedl v roce 1918 hrou Antonie Fischerové-Kučerové Vesnin hřích, první operní režií byli Leoncavallovi Komedianti (1919). Ve dvacátých a třicátých letech 20. století se specializoval na režii činoherní, od r. 1935, kdy činoherní soubor opustil, se vrátil i k režii operní. V letech 1925-29 a 1930-35 byl šéfrežisérem a uměleckým vedoucím činohry NDB  (tehdy Zemského divadla v Brně), od r. 1935 do svého definitivního odchodu z instituce (1938) působil jako režisér opery. Na scénu divadla (tehdy zvaného Státní) se vrátil až v roce 1954 při slavnostním představení Stroupežnického Našich furiantů, uspořádaného k jeho 60. narozeninám, v němž si zahrál dědečka Dubského.

Rudolf Walter v hlavní roli Hry o bohatci  Rudolf Walter v hlavní roli Hry o bohatci

V roce 1938 se Walter rozhodl věnovat výhradně pedagogické činnosti (v letech 1925-49 vyučoval na brněnské konzervatoři, k jeho žákům patřili i Karel Höger a Ladislav Pešek), ale praktickou divadelní činnost zcela opustit nedokázal. V roce 1942 zahájil v rámci protektorátní kulturní a osvětové instituce Radosti ze života provoz Komorních her, které sdružovaly studenty a absolventy konzervatoře a některé herce, kteří po uzavření Zemského divadla v roce 1941 zůstali bez angažmá. V nevyhovujících prostorách Nového domova, ale s odhodláním udržet v Brně česky hrající divadlo, fungovaly Komorní hry až do uzavření všech divadel na území Protektorátu.

Bezprostředně po skončení druhé světové války založil Walter komorní Scénu osvobozeného slova, která však provedla pouze jedinou premiéru, a na podzim 1945 převzal organizační a umělecké vedení mladé scény, založené téhož roku absolventy konzervatoře, Svobodného divadla (do 1948). 

Ve svém hereckém, režijním a herecky výchovném působení vždy kladl Walter důraz na kvalitu mluveného slova, jako režisér od herců vyžadovadl promyšlený projev, hereckou akci bez přebytečných gest. S jeho činností režisérskou úzce souvisí činnost dramaturgická – těžištěm Waltrovy inscenační tvorby byly inscenace her světové klasiky, z českého repertoáru se soustředil především na historické hry Arnošta Dvořáka a J. J. Kolára. Pozornost věnoval také hrám sociálně laděným, původní texty pro své inscenace často radikálně upravoval, vždy však v souladu s vlastní režijní koncepcí. Ze soudobých brněnských dramatiků uvedl např. Jiřího Mahena, Karla Elgarta-Sokola, Lva Blatného, Josefa Chaloupku ad. Byl jedním z prvních brněnských režisérů, kteří využívali hudbu a světlo jako samostatně sdělný dramatický prvek.

I po odchodu ze stálého angažmá (od r. 1949 byl v invalidním důchodu) pohostinsky režíroval a věnoval se uměleckému přednesu. 23. listopadu 1960 pořadem z díla Michaila Šolochova Osud člověka představil své Divadlo jednoho herce. Ve 13 inscenacích divadla nalezla uplatnění jeho celoživotní záliba v recitaci, jako látky si Walter vybíral prozaické texty, básně i dramatická díla, jež ve vlastní úpravě představoval a vyprávěl. Posledním pořadem Divadla jednoho herce byla Holanova Terezka Planetová, jejíž premiéru uvedl Walter v červnu 1965.

Ladislav Pešek (1906 – 1986)

Ladislav Pešek  Ladislav Pešek

Stejně jako jeho starší sestra Marie vystupoval již jako chlapec příležitostně v dětských rolích na jevišti divadla na Veveří. S vynikajícími osobnostmi moderního českého divadelního umění se pak setkával za studií na brněnské konzervatoři (1924-27) – k jeho pedagogům patřil Jiří Mahen, švagr Rudolf Walter a krátce i Leoš Janáček. Herecké zkušenosti, které vedle konzervatoře získával od roku 1926 i jako elév na scéně brněnského divadla, si rozšiřoval také na letních divadelních kurzech Maxe Reinhardta. V roce 1927 se stal řádným členem brněnského Národního divadla. Během tří sezon zde nastudoval na čtyřicet větších i epizodních rolí, např. Zajíčka v Jiráskově Lucerně a Václava v Otci, Truffaldina v Gozziho Princezně Turandot, Lékárníka v Molièrově Pánu z Prasečkova, Cvrčka ve hře bratří Čapků Ze života hmyzu, Ševce Matěje ve Stroupežnického V panském čeledníku. Nejvýraznější brněnskou rolí mladého herce, který pro odlišení svého od jména otcova začal v této době jako umělecké jméno užívat rodné příjmení své matky, byl Roy Lane v revue Georga Dunninga a Philippa Abbota Broadway (1928).

Ladislav Pešek jako Roy Lane  Ladislav Pešek jako Roy Lane

Na podzim 1928 pozval Peška šéf činohry Karel Hugo Hilar do Prahy pohostinskému vystoupení v Národním divadle – od počátku následující sezony byl  angažován. Ovlivněn zejména režiséry K. H. Hilarem, Karlem Dostálem a Jiřím Frejkou, s nímž ho pojilo přítelství a s nímž spolupracoval až do režisérova odchodu do vinohradského divadla v roce 1945, rozšiřoval svůj repertoár a vstřebával podněty z různých hereckých metod. Vedle postav fantastických a pohádkových, které mu byly z počátku převážně svěřovány (skvělý byl např. jeho Puk v Shakespearově Snu noci svatojánské (1933), dosud kalhotková role) a rolí sluhů a klaunů, hrál později také role vyžadující přesnou psychologickou charakteristiku. Stále mladý vizáží i životním postojem interpretoval znamenitě komické typy – z mnoha vzpomeňme alespoň Pseudola v inscenaci Plautova Lišáka Pseudola (1942), který byl vrcholem jeho spolupráce s Jiřím Frejkou i jedním z vrcholů vlastní Peškovy herecké tvorby; velku tragikomickou postavou byl v jeho podání Archie Rice v Osbornově Komikovi v režii Alfreda Radoka (1957). V Národním divadle působil Ladislav Pešek do roku 1975 – ani poté se ovšem jeho herecká dráha neuzavřela, nadále pohostinsky vystupoval v českých divadlech a hrál ve filmu. Jeho filmová práce má ohromný rozsah: od roku 1931, kdy ve filmu účinkoval poprvé (Myslivec ve zfilmovaném Čapkově Loupežníku), vytvořil řadu naivních, ostýchavých mládenců, rozpustilých studentů, později byl obsazován podobně jako v divadle do rolí komických sluhů, až převládly role charakterní a role melancholických staříků.

V roce 1979 ve spolupráci se Zdeňkem Hedbávným vydal knihu – zamyšlení nad vlastním životem a hereckou tvorbou Tvář bez masky.

Olga Zezulová (1922 – 2001)

Olga Zezulová jako Kulihrášek  Olga Zezulová jako Kulihrášek

Po studiích na dramatickém oddělení brněnské konzervatoře (1937-39) nastoupila do Divadelního studia a od roku 1945 působila jako režisérka a redaktorka časopisu Svobodného divadla, později Krajského oblastního divadla v Brně. Její působení u divadla nebylo vzhledem k době pozdějšího působení v rozhlasu dlouhé, ráda však na něj vzpomínala. Začínala dětskými rolemi v brněnském Národním, tehdy Zemském divadle – završením tohoto období byla postavička Kulihráška, hrdiny devíti příběhů, který prožíval dojemné i dramatické okamžiky (1931-33) – popularita, již malá herečka zažívala, jí však nebyla příjemná, i když Kulihráška milovala. Později se přiznala, že v době dospívání mívala na jevišti velký ostych a trému – proto dala přednost režii. Ve Svobodném divadle připravila např. Anouilhovu Antigonu, zdramatizovala pro divadlo Tonku Šibenici E. E. Kische, již pak na scéně Svobodného divadla hrála Marie Waltrová, Babičku Boženy Němcové; její posledními divadelními režiemi byly komedie Večerní Brno a Anděl na střeše v nově založeném satirickém divadle Večerní Brno (1959).

Od poloviny třicátých let spolupracovala jako autorka původních rozhlasových her  s Československým rozhlasem – a v roce 1953, když se uvolnilo místo režiséra, nastoupila jako režisérka dramatického oddělení brněnského studia (do 1979). Z bezpočtu her, pásem, dramatizací a dalších pořadů jmenujme alespoň původní pohádku Zlatá kachna, která se dočkala rozhlasového i jevištního zpracování.

Vedle herecké, režisérské a autorské činnosti pro divadlo a rozhlas se Olga Zezulová systematicky věnovala také překladatelství, byla aktivní prozaičkou a básnířkou (první verše uveřejňovala již ve studentském časopisu Snaha, později publikovala v Lidových novinách, v příloze Listů paní a dívek a ve Svobodném slově), byla rovněž autorkou řady vzpomínkových článků zejména o babičce Emě Pechové a strýci „Lálovi“ Peškovi.

Milan Zezula (1921 – 1992)

Celý svůj profesionální život jevištního výtvarníka spojil s divadlem, které v roce 1945 vzniklo jako „druhá brněnská činohra“ – Svobodným divadlem, předchůdcem pozdějšího Divadla bratří Mrštíků, dnešního Městského divadla Brno, které vzniklo spojením několika subjektů (vč. někdejšího Svobodného divadla).

Po studiích krátce – než byl totálně nasazen – spolupracoval se souborem svého budoucího tchána Rudolfa Waltra Komorní hry. Po skončení druhé světové války jej oslovil Milan Pásek, jeden ze zakladatelů Svobodného divadla, aby vypravil zahajovací představení nově vzniklé scény – Nezvalovu Manon Lescaut. I když zakladatelská skupina ze Svobodného divadla brzy odešla do brněnského Národního a scénu umělecky a organizačně převzal Rudolf Walter a po něm další, zůstal Zezula této scéně věrný. Pohostinsky pracoval pro další moravská divadla, ale nabídky stálého angažmá zde nepřijal.

S Národním divadlem Brno (tehdy Státním divadlem v Brně) spolupracoval příležitostně od roku 1945 téměř pětadvacet let. První prací pro NDB (SDB) byla výprava k Páskově inscenaci Mahenova Mrtvého moře (1945), následovala scéna k Renčově inscenaci Anouilhova Pozvání na zámek (1948), spolupracoval s režiséry Jaroslavem Novotným (Fuente Ovejuna Lope de Vegy, 1949; Jak se vám líbí Williama Shakespeara, 1950), Liborem Plevou (Tylova Tvrdohlavá žena, 1950), Vladimírem Jirouskem (Katajevova – Plichtova Bohatá nevěsta, 1949). V padesátých a šedesátých letech pak Zezula navrhnul scénu nebo kostýmy, případně obé pro řadu inscenací zpěvoherních (Mikuláš Dačický z Heslova, 1954; Vdova z Valencie, 1958; Maskotka, 1958; Těžká Barbora ,1960) a činoherních (Lišák Pseudolus, 1954; Obyčejné děvče, 1959; Zvědavost, 1966; Dvě uši dvě svatby, 1969; Oliver Cromwell, 1967), ale také pro operu (Krútňava, 1957) a balet (Pohádka o Honzovi, 1960).

Zezulovy scénografie se vyznačovaly nepopisností, dramatickou atmosféru utvářel zkratkou, symbolem, součinností znaku, světla a barvy. Jak ve scénografické tvorbě, tak v tvorbě kostýmní vycházel ze své bohaté fantazie, ale také z důkladné znalosti literárních žánrů a stylů. Vedle divadelní činnosti se soustavně věnoval ilustraci, grafice, vitráži a velkoplošné malbě, v šedesátých letech se také zúčastnil soutěže o vytvoření opony pro nové Janáčkovo divadlo.         

J. Nováková