SOKOLOVSKÝ Evžen

(1925 – 1998)

Devět let, které režisér Evžen Sokolovský strávil v Brně (1959-67), byla pro něj nejšťastnějším a nejplodnějším obdobím jeho bohatého života, ale byla to rovněž doba největšího rozkvětu brněnského divadla, na kterém měl Evžen Sokolovský lví podíl.

Příbramský rodák s ruskými kořeny (narodil se 8. srpna 1925) se po maturitě na gymnáziu věnoval nejrůznějším formám avantgardního divadla, které se začaly objevovat po osvobození. V této pozici se poprvé ocitl i v Brně, kde založil se skupinou stejně smýšlejících mladých lidí soubor Křesadlo (v souboru působili mimo jiné Věra Kubánková, Helena Trýbová či Rudolf Pellar). Zde se poprvé setkal s jedním ze svých pozdějších „kultovních“ textů, s Vančurovým Rozmarným létem.

V roce 1947 jej angažoval ředitel Miloš Hynšt do Horáckého divadla v Jihlavě. Zde zaujal již svou první inscenací, dosti moderně pojatým představením hry jugoslávského autora Petra Petroviče Liják. V Horáckém divadle pobyl sedm a půl roku. Jeho poslední jihlavskou inscenací byl – což možná pro brněnského diváka zní poněkud překvapivě - Čechovův Strýček Váňa. Následující rok a půl strávi v libeňském Divadle S. K. Neumanna, kde režíruje například Goldoniho Poprask na laguně a v roce 1956 se stává šéfem činohry divadla na Kladně. V padesátých letech má možnost studijního pobytu v NDR a přímého seznámení s tvorbou i osobností Bertolta Brechta, což jej natrvalo ovlivnilo Na Kladně vytvořil řadu diváky i odbornou kritikou velmi dobře přijatých představení (Čapkova RUR, jeho zamilovaný titul Dykovo Zmoudření dona Quijota, Shakespearův Sen noci svatojanské či Molièrův Don Juan). V roce 1959 režíruje pohostinsky v Brně tehdy populární hru německého autora Güntera Weisenborna Dva andělé vystupují a Klicperovu komedii Lhář a jeho rod a stává se kmenovým režisérem Mahenovy činohry, jedním z těch, kdo určují její profil.

Již první premiéra  Evžena Sokolovského v angažmá, Brechtův Zadržitelný vzestup Artura Uie (18. října 1959), dokumentovala naprosto jasně základní programovou linii souboru, důraz na absolutní divadelnost. Mahenova činohra se dostává do opozice vůči činohře pražského Národního divadla, která pod vedením Otomara Krejči se snaží o moderní divadlo, výrazově pestré, ale kladoucí důraz na niternou psychologii postav a důkladné rozkrytí příběhu a vztahů. Tato rivalita byla přes občasné jizlivosti na obou stranách (v Brně například to byly narážky v polticky silně angažované Majakovského férií Mystéria-buffa). Tato inscenace v režii Sokolovského šla k samotným kořenům ruské proletářské avantgardy důležitým hnacím motorem českého divadla často vzpomínaných „zlatých“ šedesátých let.

Evžen Sokolovský, i když vycházel z principů burianovského a brechtovského divadla, nikdy nepatřil k jejich dogmatickým ctitelům, což výrazně prokázal ve svých dalších inscenacích, z nichž jmenujme alespoň Brandstaetterovo Markoltovo šprýmování, Grossmannovu dramatizaci Haškova Švejka, Dykovo Zmoudření dona Qujiota, Kunderovo Totální kuropění, na něž navázala další Kunderova hra Nežert, kterou zakázala socialistická cenzura. Spolupráce s Ludvíkem Kunderou vyvrcholila v inscenaci věnované osobnosti Jiřího Mahena Korzár. Vrcholným rokem Sokolovského působení v Mahenově činohře byl rok 1965 s jarní premiérou Weissovy hry Pronásledování a zavraždění Jeana Paula Marata a na podzim Komedie o umučení a slavném vzkříšení Pána a Spasitele našeho Ježíše Krista od Jana Kopeckého. V této inscenaci, která se stala největším úspěchem v celých dosavadních dějinách souboru, povýšil Sokolovský původní naivní lidový příběh, aniž by jakkoli narušil jeho základ, do polohy  sugestivního barokního shakespearovského anebo ještě spíše calderónovského divadla.

K inspiraci v lidové hře se vrátil v inscenaci Kopeckého Komedie o Anešce, královně siciliánské a své brněnské působení uzavřel inscenací textu Antonina Artauda Pravdivý příběh o smrti  Giacoma i Beatrice a Lucerezie Borgiových.

Sokolovského přínos pro Brno byl ovšem mnohokráte větší. Stal s jedním z tvůrčích duchů (posléze i ve funkci uměleckého šéfa) svébytného fenoménu oné doby Satirického divadla Večerní Brno. Zmiňme se alespoň o jeho inscenacích komedií Drak je drak, Hamlet IV. a především hry Milana Uhdeho Král Vávra.

Natočil řadu inscenací v brněnském televizním studiu, kdy nedokonale využil televiznímu řemeslu, jemuž se v pozdějších letech věnoval.

Nejtrvalejší přínos Brnu a českému divadlu zanechalo Sokolovského pedagogické působení na JAMU. S absolventským ročníkem 1962 nastudoval tři vynikající inscenace – Arbuzovovu Irkutskou historii, Moliérova Dona Juana a Vančurovo Rozmarné léto. Především ale, když se v roce 1963 díky houževnatosti Miloše Hynšta podařilo znovu obnovit studium činoherní režie, se stal vedoucím pedagogem ročníku, který dal československému divadlu čtyři mimořádné režisérské osobnosti, Pavla Hradila, Zdeňka Pospíšila, Petra Scherhaufera a Evu Tálskou. Ročník se posléze stal kolébkou divadla Husa na provázku, a tak se po více jak čtyřech desítkách let stalo v Brně Mahenovo slovo živým divadelním tělem.

V roce 1967 odchází Evžen Sokolovský do Prahy. Praha mu příliš štěstí nepřinesla. V Národním divadle sice vytvořil mimo jiné působivé představení Babelova Západu slunce, v Divadle E. F. Buriana například průkopnické Claudelovo Zvěstování panně Marii, ale brněnské úspěchy se neopakovaly. Sokolovský režíruje hodně v mimopražských divadlech, ale trvalé působiště nachází v televizi. Zde se, bohužel, zapsal do paměti diváků především řadou sice řemeslně dokonalých, ale politicky namnoze velmi dobově poplatných seriálů (Nejmladší z rodu Hamrů, Muž na radnici, Inženýrská odyssea, Okres na severu a především Gottwald). Výrazným pozitivem Sokolovského televizních inscenací je, že díky své znalosti široké škály herců z mimopražských divadel, přivedl před kamery mnohé, do té doby neznámé herce. Za všechny jmenujme Zdeňka Buchvaldka a konec konců do jisté míry i Ladislava Lakomého, který se do paměti televizních diváků zapsal natrvalo svou hluboce procítěnou studií Eduarda Beneše v gottwaldovské agitce.

Po roce 1990 se Sokolovský vrací nakrátko do Brna, kde předtím v roce 1988 nastudoval v Mahenově činohře Marlowův Život a dílo Eduarda II. Anglického.  Snaží se vzkřísit k novému životu Večerní Brno. Pokus se však ukáže jako marný. Sokolovský režíruje v dalších divadlech, například v Hudebním divadle v Karlíně anebo v Divadle J. K. Tyla v Plzni, kde se mimo jiné úspěšně vrátí ke svému zamilovanému titulu, k Dykovu Zmoudření dona Quijota. Umírá 14. června 1998.
M. Weimann