Mahenovo divadlo

Budova bývalého německého Městského divadla, Divadla Na hradbách, později Janáčkova, nyní Mahenova divadla náleží nejen k prvořadým architektonickým památkám v Brně, ale její umělecký, technický a kulturní význam ji navíc včleňuje do evropského kontextu.

(1882) 

Situování divadla na východním okraji městského centra souviselo s rozsáhlou urbanistickou proměnou Brna v druhé polovině 19. století. Podle regulačního plánu z let 1861-63 od vídeňského architekta Ludwiga von Förstera a městského stavitele Johanna Lorenze byly na místě zbouraných hradeb postupně budovány rozlehlé uliční prospekty, reprezentační veřejné budovy, obytné domy a promenádní parky. Podobně jako krátce předtím ve Vídni byl mezi historické jádro a předměstí vložen útvar Okružní třídy. Nová výstavba na bývalých pevnostních pozemcích, realizovaná převážně od šedesátých do osmdesátých let, představovala počátek dynamického přerodu moravské metropole v moderní velkoměsto, jenž se pak dovršil radikální přestavbou centra na přelomu 19. a 20. století.

Nové divadlo vzešlo z iniciativy městské rady a zvláště starosty Gustava Winterhollera. Stavba byla zahájena 18. července 1881 a 31. října 1882 se konalo slavnostní uložení závěrečného kamene, takže včetně projekčních prací trvala pouhých 18 měsíců. Budova zaujímající plochu 2700 m2 si vyžádala náklad 500.000 zlatých. Na realizaci se podílela početná řada vídeňských a brněnských podnikatelů, umělců a řemeslníků.

Architektonický návrh divadla zadal stavebník vídeňské kanceláři architektů Ferdinanda Fellnera ml. (1847-1916) a Hermanna Helmera (1849-1919), kteří se specializovali na projektování divadelních budov. Na území bývalého Rakouska-Uherska i v okolních zemích realizovali od Hamburku po Oděsu celkem 48 divadel. Jen v Čechách stojí další čtyři, vybudovaná vesměs pro německé menšiny v českých městech nebo v německých oblastech českých zemí (Liberec, 1881-83; Karlovy Vary, 1883-86; Praha – Smetanovo divadlo, 1886-87; Jablonec, 1906-07). K nim patří ještě Městské divadlo v Mladé Boleslavi (1906-09), jehož exteriér však navrhli architekti Rudolf Kříženecký a Emil Králík, a Prozatímní divadlo na Radvitově (Žerotínově) náměstí v Brně (1871), zbořené v roce 1882. Plány jmenovaných architektů, jejichž originály jsou uloženy v Archivu města Brna, prováděl brněnský stavitel Josef Arnold za řízení vídeňského architekta Josefa Nebehostenyho. Z brněnských řemeslníků se na stavbě podíleli ještě sochař Franz Dressler, kameník Johann Lang, štukatér Georg Weiss a zahradník Karel Jelínek.

Exteriér divadla a umělecká výzdoba

Divadlo zaujímá půdorys obdélníka a obrací se kratší stranou hlavního průčelí do dnešního Malinovského náměstí. Prostranství před čelní frontou je upraveno jako kruhový květinový parter. Segmentová ramena příjezdové rampy ústí do trojosého portiku uprostřed, jehož toskánské sloupy a pilíře nesou v patře balkon. Na něm spočívá lodžie s korintskými sloupy a trojdílným kladím, na které dosedá v šíři lodžie trojúhelný štít s plně plastickou figurální výzdobou. Střed vyplňuje řecký bůh Dionýsos na voze taženém lvy a pantery. Čtyřspřeží doprovázejí okřídlené postavy géniů s planoucími pochodněmi. Pololežící ženské akty v koutech tympanonu představují vlevo Kalliopé, múzu epického zpěvu, vpravo Melpomené, múzu zpěvu a tragédie. Boční části průčelí mají v ose prolomen vstup a nad ním v patře edikulové okno, jehož segmentový fronton doplňují figurální alegorie tragédie a komedie. Budova končí kuželkovou balustrádou, obíhající po celém obvodu. Na průčelních nárožích drží dvojice amoretů štíty, na nichž bývaly zlaté nápisy: Kráse stánek –  múzám domov. Střed průčelí akcentuje střešní oblouk s plastickým znakem města a završený skupinou Thálie sedící na labuti, jejíž slávu vytrubují dva pozounéři. Trojrozměrná sochařská díla dotvářejí ještě nízké reliéfy: trojdílný vlys s hrajícími amorety v lodžii a girlandy spojující hlavice pilastrů. Autorem sochařské výzdoby na exteriéru a v interiéru divadelní budovy byl Vídeňan Theodor Friedl (1842-99), jenž svým pojetím navazoval na barokní sochařství. Tematicky a stylově podobnou plastickou výzdobou dotvořil řadu dalších Fellnerových a Helmerových divadel. Ostatní fasády budovy jsou pojednány po architektonické i výzdobné stránce střídměji. Figurální alegorie s putty mezi horními okny provedl ve sgrafitu vídeňský malíř Adolf Roth.

Exteriér divadla představuje reprezentativní doklad historizující architektury ze závěru období tzv. přísného historismu (1850-80). Její tvůrci čerpali z pozdně renesanční architektury toskánské a benátské oblasti, přičemž vědecké studium historických předloh uváděli do rovnováhy s jejich tvůrčí transformací. Na rozdíl od neorenesanční architektury exteriéru budovy převažuje v interiéru neobarokní pojetí, charakteristické už pro fázi tzv. pozdního historismu.

Interiér divadla a umělecká výzdoba

Harmonizační tendence exteriéru budovy je v interiéru vystřídána zřetelným úsilím o emocionální účin. Fellner s Helmerem patřili k prvním architektům, kteří v Brně zahájili právě stavbou městského divadla tuto stylovou změnu. Renate Wagnerová-Riegrová, jedna z předních znalkyň vídeňské historizující architektury, vyzdvihla u prací této architektonické dvojice velké bohatství, dekorativní jistotu a hravou lehkost. Za vstupním průčelím se rozkládá v plné šíři budovy trojdílný vestibul, jemuž v horním podlaží odpovídá rovněž trojdílný foyer. Za vestibulem je do prostoru otevřeného galeriemi vestavěno monumentální trojramenné schodiště, jehož hlavní rameno vede k lóžím v parteru a zbývající dvě ke koridoru v patře, který spojuje foyer s hledištěm. Vysoká schodištní hala mezi vestibulem a hledištěm představovala u našich divadel výjimečný příklad a jen omezeně se vyskytovala i v divadelních realizacích vídeňské autorské dvojice. Kruhový strop hlediště podkovovitého půdorysu dekoruje šest lunet s temperovými malbami alegorií tragédie, tance, lyriky, komedie, zpěvu a hudby od Julia Schmidta (1854-1935) z Vídně a Olgy Fialkové (1848-1930). Z množství lóží v přízemí a na dvou balkonech jsou výtvarně zdůrazněny lóže v proscéniu. Zbylý prostor pod stropem vyplňuje galerie s třetím a čtvrtým pořadím. Čela lóží zdobí pilastry a v prvním pořadí karyatidy. Proscénium stejně jako strop rámují a člení bohatě plasticky a malířsky zdobené bordury. Opona s náročnou makartovskou figurální kompozicí od vídeňského malíře Franze Leflera (1831-98) se nezachovala. Všechny společenské části divadelního interiéru pokrývá prakticky souvisle ornamentální výzdoba z prolínajících se plastických a malovaných prvků s výrazným podílem zlacení, které prováděl Johann Schonthaler z Vídně. Zejména u schodiště rozvinuli architekti spolu s dekoratéry naplno své pojetí, jež v duchu pozdního historismu oživovalo vypjatě reprezentativní tendence barokního slohu.

Bezpečnostní opatření a elektrifikace

V roce 1881 došlo k požárům několika divadel: na jaře vyhořelo divadlo v Nizze, v srpnu Národní divadlo v Praze a zvláště tragické následky měl oheň v Okružním divadle ve Vídni. Tyto události se promítly do nového rakouského stavebního zákona a vedly k některým zásadním úpravám i u brněnské stavby. Z požárně bezpečnostních důvodů byl zvětšen počet východů a klenutých schodišť k nim a prostory byly celkově dimenzovány tak, aby obecenstvo v případě nutnosti mohlo divadlo co nejrychleji opustit. Zásadní krok však znamenalo rozhodnutí o elektrifikaci divadla, kterou provedla pařížská Société électrique Edison spolu s vídeňskou komanditní firmou pro využití elektřiny Brückner, Ross a společníci. Do Brna přijel v roce 1882 Francis Jehl, asistent proslulého vynálezce Thomase Alvy Edisona, který se podílel na jeho pokusech při vytváření vhodného vlákna pro první žárovku, aby v divadle projektoval a instaloval elektrické osvětlení. Pouze pro potřeby divadla byla postavena v Offermannově, nyní Vlhké ulici parní elektrárna. Brněnské divadlo tak získalo pozoruhodný primát: stalo se prvním plně elektricky osvětleným divadlem na evropském kontinentě. Jedna Edisonova žárovka z roku 1882 byla proto umístěna do zdobného měděného pouzdra, uloženého do závěrečného kamene – dnes je vystavena ve vitrině pod hlavním schodištěm. Sám Edison navštívil Brno v roce 1911.

Městské divadlo v Brně se po dokončení těšilo mimořádné pozornosti odborníků i veřejnosti. Tisk připomínal, že architektonicky, umělecky a provozně konkuruje nejvýznamnějším stavbám ve Vídni. Jako první důsledně odpovídalo po technické a bezpečnostní stránce zpřísněným předpisům pro divadelní stavby. Konstatovala to například exkurze Rakouského spolku inženýrů a architektů, jehož členové zhlédli na pozvání starosty Winterhollera nové divadlo již 17. prosince 1882. O elektrickém osvětlení podrobně referovaly prvořadé elektrotechnické časopisy ve světě.

Rekonstrukce divadla v sedmdesátých letech 20. století

V letech 1971-78 se uskutečnila komplexní obnova Mahenova divadla, které téměř devadesát let sloužilo v podstatě v originální podobě a s původním technickým vybavením. Rekonstrukce se týkala výměny a kapacitního zvětšení veškerých inženýrských sítí a obnovila, rozšířila a modernizovala technický provoz divadla. Nová zařízení nezasáhla rušivě do památkové podstaty budovy, neboť byla převážně instalována v mimospolečenských prostorách. Všechny části architektury a výtvarné výzdoby divadla prošly odbornou restaurací, chybějící detaily doplnily kopie podle dochovaných fragmentů. Terazzo vestibulu nahradila nová dlažba jednoduchého ornamentu ze dvou druhů mramoru. Nově byl pořízen korunový lustr úpravou sériově vyráběného typu. Nezbytné interiérové doplňky –  atypická osvětlovadla, bufetový pult, vitríny, sedačky, reproduktory a kryty radiátorů topení –  navrhl ve stylovém duchu divadla brněnský architekt Jindřich Kumpošt ml. Následně po obnově došlo v roce 1987 k otevření Divadélka Na hradbách (od roku 1992 zvaného Malá scéna), malokapacitního prostoru pod hledištěm, sloužícího jako divadlo jednoho herce, k recitálům a podobným účelům.
Jan Sedlák

Využití budovy

Do roku 1918 byla v budově provozována německá divadelní představení, budova využíval soubor německého Městského divadla v Brně. Po vzniku samostatného Československa do budovy přesídlilo české Národní divadlo v Brně, které zde uvádělo především opery, balety a výpravné operety, dva dny v týdnu v divadle Na hradbách i nadále hrálo německé divadlo. V roce 1939 připadla budova opět výhradně německému Městskému divadlu a po skončení 2. světové války se již natrvalo stala působištěm českého Národního divadla v Brně. Od roku 1945 – zvána jménem Janáčkovým – byla sídlem opery, avšak po otevření nového divadla na Rooseveltově ulici v říjnu roku 1965, kam přesídlila opera, se stala působištěm činohry a přijala název Mahenovo.
(JiN)

Scénické technologie Mahenova divadla a jejich rekonstrukce

Jeviště dnešního Mahenova divadla bylo v době jeho otevření vybaveno tzv. italským provazištěm s dřevěným roštem s mobilními kladkami bez tahů a protizávaží a pevnou sešikmenou podlahou s pevně zabudovaným dřevěným propadlem. Zásadní rekonstrukcí prošla jevištní technologie v roce 1937. Třicátá léta 20. století byla na rekonstrukce divadelních budov bohatá, neboť vybavení reprezentativních divadelních domů, vybudovaných koncem 19. a počátkem 20. století morálně i fakticky zastaralo a nové technické možnosti a potřeby moderního scénování volaly po radikálních obnovách. K firmám, které jako svou hlavní či vedlejší činnost zavedly specializované dodávky a montáž vybraných úseků scénických technologií, patřila i Českomoravská-Kolben-Daněk, a. s., která v roce 1937 vybavila jeviště dnešního Mahenova divadla strojní scénickou technologií.

Rekonstrukce ve třicátých letech nezahrnula obnovu společenských prostor (i zde však byly kompletně vyměněny elektrické rozvody), ale jeviště obsáhla velmi komplexně. Byla vybudována nová technologie osvětlení – např. instalovány moderní žárovkové reflektory, dvě elektricky poháněné provazištní osvětlovací baterie, skryté zemní světelné rampy a reflektory pro osvětlení předscény, vybudováno ruční provaziště s ocelovým roštem a pevně zabudovaným systémem vyvažovaných tahů s ocelovými tahovými tyčemi, ocelovými vodítky a s napínáním závažími na spodních kladkách, pomocné lávky a komunikace v provazišti, pomocné tahy na zadním jevišti, technologie tzv. rundhorizontu a elektrický vozíkový létací stroj.
Nově byl instalován technologický portál s proměnnou šířkou a výškou, tah pro šlajer a divadelnímu provozu lépe vyhovující tahová technologie pro provozní oponu, automaticky spouštěný systém skrápění protipožární opony. Vybudován byl samostatný zvukový koutek na pravé straně jeviště a nový podlahový systém, který dosáhl vysokého stupně variability: kazeta s točnou, pod niž byl umístěn jevištní vůz, v hlavním jevišti instalováno pět stolů mostového typu se dvěma podlahami vzájemně proměnné vzdálenosti se samosvorným šroubovým pohonem, dvě strojní propadla kompatibilní s technologií jevištních stolů, v orchestřišti tři asymetrické stoly mostového typu s nezávislým šroubovým pohonem, dekorační výtah, sklad prospektů ad. Pro případ potřeby záložního zdroje elektrického proudu byla zabudována samostatná elektrárna, poháněná dieselovým motorem.

Rekonstrukci v sedmdesátých letech 20. století (1971-78) si vyžádal především havarijní stav elektroinstalace. Během prvních měsíců prací se však ukázalo, že rekonstrukce musí být provedena komplexněji a že se dotkne celé budovy. V úseku scénických technologií byla zabudována nová instalace scénického osvětlení, vyměněny všechny dosavadní žárovkové reflektory za moderní nízkovoltové, nově instalovány reflektory nad třetím pořadím pro osvětlení předscény, provizorní reflektorové osazení proscéniových lóží nahrazeno pevným, vybudována nová osvětlovací kabina ve druhém pořadí; v oblasti zvuku vybudovány nové rozvody pro elektroakustiku, jeviště i hlediště osazeno novými systémy reprodukce a vybudována nová zvuková kabina. Obnova se dotkla i provaziště – vyměněna celá technologie ručních tahů včetně tahových tyčí – a podlahového systému – na místo původního jevištního vozu instalovány tři nezávislé stoly motorového typu s jednou podlahou se systémem šroubového pohonu, zkrácena kazeta s točnou, vybudován nový dekorační výtah, změněno ovládání jevištních stolů z reostatového klikového na tyristorové velínové se sledovacím zařízením polohy stolů a kabina strojníků přemístěna nad pracoviště inspicienta v levém portálu.
Současně byla vybourána a betonovým skeletem nahrazena dřevěná podlaha hlediště, vytvořeny nosné betonové konstrukce lóží a vyzděny další zchátralé části původně dřevěných konstrukcí. Při rekonstrukci byl také položen základ pro budoucí Divadélko Na hradbách, dnešní Malou scénu, vytvořením prostoru pod betonovým skeletem podlahy hlediště.
Mnoho z původních technologií, instalovaných Českomoravskou-Kolben-Daněk v roce 1937, bylo zlikvidováno, zůstala však plně zachována strojní scénická technologie – zejména jevištní stoly a kazeta s točnou. Až do druhé poloviny devadesátých let 20. století sloužila bez větších závad a oprav, v roce 1997 byly pro neuspokojivý stav ložisek vyměněny hlavní elektromotory pro pohon jevištních stolů.

K dílčí rekonstrukci scénické technologie došlo pak v roce 2002, kdy byla modernizována elektro a strojní technologie stolů zadního jeviště, vyměněn pohon točny, vstupní rozvaděče a stmívače jevištního osvětlení a kompletně vyměněno textilní vybavení jeviště (nová provozní opona z červeného plyše byla instalována již v roce 2000). V roce 2003 byl proveden protipožární nástřik stropu Malé scény a krovů a střešních konstrukcí celé budovy, rekonstruováno hasící zařízení jeviště a v roce 2005 vybudována zvedací plošina za zadním jevištěm.
(J. Nováková; popis rekonstrukcí scénických technologií v letech 1937, 1971-78 a 1997 dle Kolegar, J.: Historie scénických technologií, JAMU Brno, 2001)
 

Stadt-Theater Brunn    Vstup do fotogalerie

Budovy v online vyhledávání v archivu - repertoár