Stréček Matěj Křópal z Břochovan bele na „Pohádce o hlópym Honzovi“ v brněnskym divadle (28. 5. 1921)

Dež sem béval ešče malé klok a oměl trocho slabikovat, dostal sem od tetičke z Plešovce knižko pohádek k Mikolášo. Tam sem se dočtl, jak jeden hlópe Honza nebel tak hlópe jak se zdál. Tak zabil draka a zachránil princezno atd. Tenkrát sem si představoval teho draka takovó potvoro šopinató s repákem na metr, oše jak nózovy kvartyre, oče jak dvokilovy šeške a ta princezna, ta muhla tak vepadat jak z vedléši chalope Mařena Chlopatéch, na keró sem jož tenkrát mrkával ve škole. Zdávalo se mně o tem drako cely noce, až jednó sem dostal pořádno facko od bratra Antóna, keré se mnó spával na pece. Belo to tak. Jednó se mně zdálo, že so ten Honza a Antón ten drak a já začal milyho draka dávit. Antón břink mě a od té dobe belo po snech, až toť onehdá viděl sem to pohádko ve skotečnosti na jevišťo brněnskyho divadla. – Dež se vehrnola opona, tož sem hleděl jak tróba hlópé. Mozekanti hrále pod jevištěm, ale na jevišťo žádné z tech hercu ani muk! – Nemlovile, nezpivale, jenom okazovale, tancovale a furt samo házeni rokama a nohama a podobny tělocvike! Vetahl sem vato z oši, ale zas sem nic neslešel. Povidám si, copak toto je za plantanina? A nemůžó dat na cedolo, že v tem kósko hrajó sami hlochoněmi? A lebo snaď že be ti herci před vagacema bele tak jož sedřeni, že se jim nechce ani hobo otevřit? – Vedléši pán mně ale veložel, že takové kósek se menoje pantomima a to znamená, že se jenom naznačoje, co se chce řict a každy hébnoti roke a nohe mosi bet na mozeko. A tož bel sem hned klidněši a divadl se, až mně oče svrběle. Nikdá sem nemeslel, že be neco podobnyho se muhlo oskotečnit. Taková véprava nádherná, že člověk nevecházi z ódivu. Ta hospoda malovaná, ten začarované les, ten hrad atd.! A pak – věřte mně lebo né – na jevišťo veleze z ďóre opravdové drak. Zobe má jak koléke z plota a foči jak mašina od rychlika Berlin – Konstantinópl. (Divadlo pré jenom za teho draka zaplatilo přes tře tisice!) Brněnské drak, co visi v radnice, to je proti němo malé slemák. – O čem ta pohádka je, to meslim vite všeci, ale tancovat opravdovski moške a lesni mure, to ste ešče neviděle! Dež ten hlópe Honza se vedá na cesto a přende do teho začarovanyho lesa, lehne si, a osne na tvrdo a má divoky sne. Přeběhnó lebo přeletijó te lesni moške a provádijó svy tance. To só žensky s křédlama. Toli krásnéch ženskéch noh sem jakžev neviděl a s odpoščenim – nahéch! Majó te brněnské děvčata nohe jak hřibjátka a mrskajó něma, až se člověkovi v hlavě motá. – Co to mosi bet za práco, než to ten pan baletmajstr Hladik tak naštodyrojó! Včel teprvá vizo, že divadlo je věči komšt, než protrhávat řepo lebo pocovat valache. – Každá ta tanečnice má veměřino, kolekrát má poskočit, nesmi jedna do drohé répnót a lebo se natahnót. – Potom před tém hradem tancojó jakése ómrlči valčik smotné a vepadajó všece ti herci na tem jevišťo tak smotně, jak debe měle strach, že pan direchtór nepovolijó na prázdniny veplácet fóršuske. –

Teho Honze hrál nejaké K. Zavřel a to pré je jakése všestrané omělec. Je pré virtuós na hobo a omi zpivat klosty e vesoky note a vsadim se, že za chvilo bode omět e na palco tancovat! Všeci ti ostatni herci, ať to bel pan Holék lebo Marek, Purkrábek lebo Špurek, tak dobře dělale to komedijo a všecko tak na mozeko, že sem rozomněl všeckymo, třeba že žadné z nich hobó ani neklapl. Princezno hrála sl. Skalská a vecajchnovala se. Bela tak krásná, že bech se bel sám s tém drakem o ňo postil do rvačke. – Všecke te tanečnice bele néjenom toze pěkny robke, ale – sákrá! – té nohe! – Člověk be jim te čapiska hneď zlóbal, debe to neponókalo k hřicho! – Ten pan baletmajstr majó te slečinke tak veobrychtovany, že Vám nad tém zostane rozom stát. Tancovala tam take jakáse Veróbalová – šak pré Hanačka – a to Vám je děvčesko jak z gume, bez kosti. Hops! hops! a jož sedi na bobko a hops! hops! jož zas je v povětřó! Ja sákra! – Já tak veskočet, tak si vevrátim všecke glide a žebra dolámo. – Óspěch to mělo velikánské. Pan baletmajstr mosel take před plachto a ledi si mohle roke omlátit, jak pleskale. Očenkujici se blaženě osmivale do publika, jak debe chtěle řict“: „Dobře, dobře! Vidime, že se Vám to lébi! Pleskéte selno! Tak to patři a né sedět na rokách! Ale ať Vás vidime decke před každém představenim teho Honzika plno v hlediščo jak dnes! Dež je plno, nohe skáčo same a jak je prázdné barák, só potvore těžky a nechcó od zeme! – Ať je decke veprodáno a pak e me bodem s choťó hébat nohama, až se bodete oblezovat!“ –