Stréček Matěj Křópal z Břochovan bele na R. U. R. v brněnskym divadle (7. 5. 1921)

Tož tře pismena na plagátě! – R. U. R. – Sákriš, co to? – Pod tém R. U. R. stálo: Rossums Universal Robots - ! Tož jakáse taliánská lebo engléská firma! – Z teho plagáto sem teda nebel chetré, ale protože všecke novine psale, že to R. U. R. je kósek, jaké se hneď tak nevedaři a protože to hrá „v budoucnu“ – tož sem si povidal: „Pudeš, Matějo, abes viděl, jak to po tvé smrti bode na tem zemskym kotóčo vepadat.“ A tož honem do divadla a drželo mě to v napjeťó až do konce. Zkrátka – ledi za pár set let bodó tak chetři, že odělajó podlivá recepto staryho fabrikanta Russuma člověka a řikaji mo Robot. Takové Robot chodi, mlovi (trocho sekaně) a do práce je jak kuň. Nikdá se nehádá, ešle má dělat osm hodin lebo šterádvacet, ani ešle je svátek lebo pátek. Cely fabrike bodó na veráběni takovéch robotu. Ledi nepotřebojó dělat, bodó jenom ožévat světa! – Představte si, mili zlati, jak to bode dobry třeba pro takovyho divadelniho řiditele. Ko překlado: Tenorista se splaši a začne dělat brikole, nebode se mo chtět zpivat a řekne v kancelářo: „Pane direktor, dnes večir nezpivám! Neotevřo hobo, ani debeste mě pozvale na oběd!“ Otoči se nechá divadlo v šlamastyce. Ale takové řiditel si bodó hned vědět rade. Pošló teho svyho inšpektora v balóně lebo aeropláně k firmě „Karel Čapek – Ústředna robotů Praha“ – s cedolkó: „Pošlete nám hneď jednyho robota-tenóra!“ Pan Čapek veberó v magacině robota-tenóra, zabalijó do kistne, dajó dopravit rychlikem do Brna, z nádraži ho převeze operni sloha Johann do divadla, pan dirigent mo narychtojó škálo a večir zpivá ten robot Dalibora a je po ftákách! – A lebo: Ti herci be bele nespokojeni s direktórem, s celém véborem družstva, a dirigentem lebo e s tém drámatorkem, tož be zkrátka a dobře objednali direktora-robota, vébore-robote atd. a včel, mili robotce, bodete poslóchat, jak me bodem poróčet! Sákriš, tož toto je venález větši než debe nekdo naočel chodit tele po špagátě, kocóra hrát na varhane lebo hounivára tacovat sósedskó! A meslete, že be to nemuhlo bet? Chachá! – Před nemnoha lete se ešče temo ledi smále, dež se řikalo, že bodó jezdit kočáre bez koni. A co só dnešni autónomobile? – A bel be nekdo v méch mladéch letech temo věřel, že ledi bodó litat v povětřó jak netopéři a že bodó jezdit pod vodó jak všelejaky mořsky potvore? A proto nic se nesměte, že be ledi za pár set let nemuhle odělat člověka, ne třeba podlivá obrazo božiho, ale podlivá recepto všelejakéch chetréch palecé! – Takovi roboti bodó pracovat do strháni a člověk bode jenom sedět s cigáró v hobe a s pullitrem v roce a bode se divat, jak takové robot se za něho dře. – Ale to bode cheba veleká, že ledi se bodó honit jenom za tém požetkem. Šak v tem kósko se tako povida, že ta véroba tech robotu se pořáď zdokonaluje, až só skoro jako sami ledi. Přerustó ledim přes hlavo, pobijó ledi a jenom jednyho staryho nechajó. A včel je zle! Recept na veráběni robotu nemajó, zhořel, a oni se nemužó rozmnožovat a ten staré člověk, co zostal, si take nevi rade. Ale jeden ten robot a jedna ta robotka, keři só nélepče odělani a majó e dobré rozom, pociťjó jakyse hébnoti srdce – teda lásko – a ten staré dědek jich dá dohromade a podlivá všeckyho bodó z nich zas ledi! – Teda „ževot na světě nezahene“! – povidajó na konec ten stareček – a já to řikám take! – Láska zas dá svět do pořádko! Mosime se každé přečenit, abechme nevehenole a abechme saméma sakrmenskéma venálezema sebe nezahobile! – Bežte se na to podivat, dokuď to v Brně hrajó! Jakžev ste neco podobnyho neviděle! – Vzácné napinavé kósek! –