Stréček Matěj Křópal z Břochovan bele v Brně na koncertě Veškovskýho sdružení a na véstavě Tvrdošijnéch (23. 4. 1921)

Bez rámuso v novinách, potichóčke přejele chlapci z Veškova do Brna, aby se pochlobile jak za krátkó dobo se z nich stale zpěváce, keři bodó hébat světem. Za nejaké čas pěkně přes Brno a Praho marš do světa a ročim za to, že převezó věnco plny vagóne. Začale tak před puldrohém rokem. Napřed se jich scházivalo nekolek sem tam v hospodě a zazpivalo si z plnech plic, jak jenom hanáci dovedó, zmlsale se drozi, přebévalo jich a dnes jož je jich čterecet do kolečka. Vzal jich do práce ten pan očitel Šópal a protože je mozekant, jakéch je málo, nadšené a obětavé do krajnosti, tož z nich odělal sbor prvotřidní, jak belo vidět a slešet v brněnské Redutě v óteré dne 19. dobna tento rok. Zpivale jeden sbor lepče než drohé a ledi poslóchale, diva nezapomněle dechat a pleskale bez konce. Měl sem hrobó radost, že to ti Veškováci vehrále na celé čáře a že hanákum odělaly dobry oko a dokázale, že hanáci só přece jenom zpěvné národ, ať si řiká kdo chce co chce! Gratolojo jim z celyho srdce a ve Veškově be jich měle převitat s toreckó mozekó na nádraži. – Tož tak, chlapci, jenom do teho, nebujte se nic, cvičte se pořád, abe celé svět viděl, že v tem staroslavnym Veškově je hnizdo vzácnéch ftáků, zpěváku! – Sláva Vám a celymo Veškovo! – – V Brně sem slešel cose zvonit, že pré je tam véstava jakéchse mladéch maliřu, keři si řikajó – „Tvrdošíjni“ – teda po hanácke – „Palečati“ – a každé mně řikal: „Stréče, dite se podivat, to ste jakžev neviděle!“ A tož šil sem. Šak to belo odpoledne před tém veškovském koncertem. Kópil sem si léstek a katalóg, abech viděl, co keré obrázek znamená. – Ale ten katalóg mně nebel nic platné. Dež tam stálo třeba „Černošský král“ – tož na obrázko belo viděl zelenó kšando, cilindr, biló fajvečko a dohromade to vepadalo, jak dež děti rozhážó kvartyr. A lebo to „Zátiší“! Divám se na to ze všeckéch stran a vidim pořád cose jak rozmlacené šifonér! A což teprvá ten „Harmonikář“ –? Sedi jak Torek, nohe jak vánočni pletynko a hlavo od zeme až kdese ve třetim štoko – no ten be nevehrál na břochovanské póti ani na zpáteční cesto odkud přešil. Prohližím dál a furt to samy. Mosel sem se smát a podvidám si: „Boď seš Matějo hlópe a lebo ti palečati si delajó z ledi blázna. Ináč to néni možny!“ – A ti co kreslijó pirem to só teprvá hadi! Pár klikyháku zašmedrchanéch a to znamená třeba „Převitáni“ lebo „Osel v zahradě“. No to mosim poradit našemo pano rechtorovi, jak si zvéšet přéjem. Dajó školákum v prvni třidě tichy zaměstnáni a každé mosi neco namalovat, ať trefi lebo netrefi, to je jedno, pošle se to na véstavo, cena 2.000 korun za malé obrázek a kdo temo nerozomi, ten je hlópak a kdo to namaloval, ten je ten chetré. – Take be se to muhlo dělat takhle: Ovázat krávě ocas na špagát, namočet v potynce s barvama, rozhópat a chrst tém na plátno a obrázek máš hotové. Napišeš pod to „Kadléčka vezó šupem z Maďárie“ lebo „Tak svět odplaci“ – cena 10.000 a kdo teho Kadléčka tam nevize, ten nerozomi špáso ani oměni a zasmát se temo nesmiš, protože be nekeré očené pan kritik muhle řict, že seš nevzdělané člověk, dež nechceš oznat, že toto je vrchol maliřskyho snažení! A te nakresleny nahaty žensky! To je boži dopoščeni! – Přeznám se, že rád se podivám na pěknó žensko, ale takovy oškleve svět neviděl! Noho, - jak ledi nemajó – a – s odpoščenim – ani ta zadni část nebela podle lineálo. – A tak to šlo dál. Obrázku plny stěne, ledi tam chodijó z celyho Brna a okoli, abe se pobavile, ale – nekopojó. Bel bech kópil nejaké ten obrázek své staré Marejáně k svátko, ale, sakra, nevim ešle bech neveletěl e s obrázkem s chalope. – Nechco křevdit tem maliřum – buh chraň – je to tvrdé chlebiček a take možná, že je v tem neco, čemo nerozomim, ale takovéch hlopáku je nás moc, jenom ať se každé přezná a nedělá na oko, že temo rozomi! Moje miněji je: Ešle be svět měl takovyho neco oznat za veznáni omělecké vire, pak opravdo jož přende ten Ancekrest.