Stréček Matěj Křópal z Břochovan o návštěvě pana presidenta v brněnskym divadle (24. 9. 1921)

Tož v pátek 16. t. m. dež ešče nebelo za deset minot sedm lebo podlivá teho novyho vémeslo devatenáct, bele pan president se svém komonstvem jož v divadle. (Povidal sem si hneď: takové veleké pán a přendó včas a só páni a paničke a lezó do divadla, dež jož dávno hrajó!) – Mosim Vám to teda řict od začátko! Poslóchéte! – Před divadlem jož od 5 hodin se shromažďovale ledi, abe viděle jak Tatiček pojedó do divadla. Divadlo belo cely ověnčeny a sám prápor. Na slópech a na všeckéch oknách v předko bele same elektricky lampičke, červeny a bily a blikotale jak hvězdičke, že člověk si nemuže lepče představit bráno nebeskó. V divadle na schodech sám koberec a samo palme a cezozemsky pukéte. Sokol a omělce dělale špalir. Šak já sem tam take vlezl a nevehodile mně, protože já mám extradovoleni všode vlizt a slešel sem take na svy vlastni oše, jak teho pana presidenta převitale předseda, pan dochtor Wejr a pan direchtor Štech. Povidale neco podobnyho jak třeba: „Pane presidente, zme tém svrchovaně šťastni, že ste se za nás nesteděle a přešle se na nás podivat. Naši omělce jenom se třesó nedočkavošťó, abe Vám okázale, co omijó. Poďte dál a ovizete!“ Pan president dojemně poděkovale a šle po schodech zhuro do své lóže, odkuď nélepče vidět. Dež pan president teda vstópile do lóže, spostile mozekanti obě hymne a pak začala předehra k „Prodané nevěstě“. „Prodaná nevěsta“ bela na dobro nově vypravená. Od opone šátkové, od kulis až po kostyme – všecko novy. Chasnikum se bléskale na kabátech a na gatich vepocovany knofléke a děvčata v naškrobenéch soknich vepadale jak z cokro, - a všeci hrále, jak nikdá před tém. A jak pak be teké ne. Deť jich poslóchale ten névěči pán z repoblike! – Mozekanti jenom šveholele na hósličkách, klabrnéte a trupéte měle klapke jaksepatři vemaštěny a e ten bobenik měl novy palečke. Každé tón bel hladké a všecko dohromade jak nově naštymovany varhane. Pan president poslóchale a kukátkem si prohlížele každyho óčenkujiciho. Šak take každé svó uloho tak dobře oměl, že se žádné nezarazel – a pan dirigent tém svém kózelném prótkem spokojeně a vesele házele. Zkrátka a dobře! Nélepči dukaz, že to belo znamenitě provedeny, podale sám pan president. Po prvním jednáňu si dale zavolat pana direchtóra a povidajó asi takto: „Nemeslel sem si, pane direktór, že to brněnsky divadlo je na tak vesokéch nohách. Tak krásny představeni sem, věřte mně, neviděl. Tak se mně to lébi, že se z divadla nehno, dokuď nepřestanó hrát, třeba mně pan ceremoniář a dochtoři dovolele jenom jeden akt. Dnes bodo poslóchat až do konce!“ A skotečně pan president zostale na druhém e na třetim obrázko a pleskale nadšeně a s něma přeplněny divadlo. Měl sem z teho hrobó radosť, že takové vesoké a očené pán tak vzácně ocenile poctivó práco našich kumštyřu a dale temo brněnskymo divadlo punc, jaké be nemuhl dat žádné potentát světa a já so jisté, že debe to nebelo z Prahe tak daleko, že be pan president nevenechale ani jedno představeni v brněnskym divadle. A já jož sem jednó Vám povidal, co se tak každymo lébi na brněnskéch představenich ať činoherních, operetních lebo operních a to je to, že všeci óčenkujici hrajó to divadlo s névěči láskó a debe e nekeré proti nekerymo neco měl a lebo debe se e v garderóbě pohádale – (take se stanó takovy připade) – tož na jevišťo só névěči kamarádi, jeden druhymo hrá do roke a jak veleti forhaňg, všecko to klape. A tak to patři! – A tož dež  belo po divadle, tož pan president zase prošle tém špalirem sokolu a omělcu a odjele. Před divadlem čekale tisice ledi a křečele „Sláva“, div jim krke nepopraskale. – Pro brněnsky divadlo to bel ten néslavněši deň! –