VEJRAŽKA Vítězslav

(1915 - 1973)

Vítězslav Vejražka byl významný český divadelní a filmový herec, pedagog a organizátor divadelního života v poválečném období, jehož umělecké začátky byly spjaty s činohrou Národního divadla Brno

Vítězslav Vejražka se narodil 9. května 1915 v Dolním Bouzově, vyrůstal v levicově orientovaném prostředí, což mělo značný vliv na jeho názorový vývoj a pozdější politickou angažovanost stejně jako fakt, že jeho bratr, který byl letcem RAF,  zahynul v roce 1940 při návratu z bojové situace. Po ukončení měšťanské školy se vyučil číšníkem. V devatenácti letech byl přijat na Konzervatoř. Byl žákem prof Milana Svobody, který  na něj měl velký vliv stejně jako členka vinohradského divadla prof. Anna Iblová. Během studií na konzervatoři vytvořil na školní scéně řadu zajímavých rolí jako byl Chrysal v Molierových Učených ženách, Barborka v Langrově Periferii či farář Hora ve Šrámkově Létě. Studia ukončil absolutoriem v roce 1937 v titulní roli hry francouzského autora Rogera Vildraca Michal Auclair.

Během studií na konzervatoři vystupoval v menších rolích na jevišti Národního divadla. Dva dny před premiérou Frejkovy inscenace Puškinova Borise Godunova v roce 1937 onemocněl představitel hlavní role Eduard Kohout a zaskočit za něj musel Jaroslav Průcha. Roli Basmanova hrál za Průchu právě Vítězslav Vejražka.

Čerstvý absolvent Vejražka odchází do Národního divadla moravskoslezského, kde tehdy působil velmi dobrý činoherní soubor pod vedením výborného, ambiciózního a rovněž levicově orientovaného  režiséra Antonina Kurše. V Kuršových inscenacích zaznamenal Vítězslav Vejražka také své dva největší ostravské úspěchy, kterým byly role Melichara v Langrově Dvaasedmdesátce a nejmladšího syna Toniho v Čapkově Matce.

Z Ostravy odchází na podzim 1938 v době mobilizace, kdy se sám přihlásil do armády. Po Mnichově jej angažuje šéf brněnské činohry Jan Škoda a v Brně zůstává Vejražka tři roky. Zde se také formuje jeho herectví. Vejražkova mužná postava a profil, temperament, jasná dikce, preciznost a připravenost jej přímo předurčily pro role rasantního, odvážného až  hrdinského typu, což mohl uplatnit jak v historickém repertoáru tak ve hrách současných, kdy mu zejména poválečný repertoár k tomu dal hojně příležitostí.

Své ovoce přinesla spolupráce s cílevědomým Janem Škodou. Z více jak tří desítek rolí, které Vejražka v Brně vytvořil, jmenujme alespoň titulní postavu v Dykově hře Ondřej a drak, která v okupačních podmínkách působila jako určitý druh alegorie na současnost, markýze Posu ve Schillerově Donu Carlosovi, Jaromíra v Klicperově komedii Tři hrabata najednou, básníka Chvojku ve Šrámkově Létě anebo Jana Tonnesena v Ibsenových Oporách společnosti. S velkým uznáním byly přijaty jeho dvě kreace lyrických hrdinů, Perdicana v Mussetově hře Se srdcem divno hrát a zejména Radúze v Zeyerově a Sukově báchorce, které obě obdařil svou přirozenou mužností a zbavil je tak určitých rysů sentimentality.

V roce 1941 odchází Vejražka do nově založeného divadla Uranie v pražských Holešovicích, které se stalo významným fenoménem divadelního života okupované Prahy. Zde se jako důvěrník Svazu českého herectva také poprvé zapojuje aktivně do veřejné činnosti, což bylo pro něj později tak charakteristické. V té době je už znám z řady filmových rolí (některé vytvořil pod pseudonymem Petr Vít), což přispívá nejen k jeho osobní popularitě, ale k popularitě divadle jako celku.Velký úspěch slaví jeho Sancho de Carrera z Ordnerovy Isabely Španělské, titulní role Claviga v Goethově hře a jeho první role shakespearovská, Oberon ve Snu noci svatojanské.

Po roce 1945 se Vítězslav Vejražka s plnou vervou pouští do budování nového divadelního života. Nejprve je to v Divadle 5. května,  kde pod vedením svého někdejšího ostravského šéfa Antonína Kurše  hraje hlavní roli partyzánského vůdce Kožucha v dramatizaci románu sovětského autora Alexandra Serafimoviče Železný potok, sedláka Havelku v Mahenově Mrtvém moři, v režiích Františka Salzera se setkává znovu se Shakespearem, tentokráte ve dvou diametrálně odlišných polohách, v roli Petruccia ve Zkrocení zlé ženy a Claudia v Hamletovi. Především ale kritika jednoznačně vyzdvihla jeho výkon v inscenaci, která jinak dělila svým ideovým pojetím kritický tábor na znesvářené části, roli  Kreonta v Anouilhově Antigoně v režii Antonína Kurše.

V roce 1947 přechází dobrovolně Antonín Kurš do nově formovaného Divadla pracujících ve Zlíně Zde zaujal především v postavách Jana Cordeaua v Nocích hněvu Armanda Salacroua (ve vlastní režii) a v postavě šéfa v dramatizaci poltické agitky Turka Svatopluka Botostroj.

V roce 1948 se stává Vítězslav Vejražka členem činohry Národního divadla Praha (v letech 1965-69 byl i jejím šéfem). Nejdříve zde hostoval  v roli básníka Friče ve hře Jaroslava Kratochvíla České jaro, ovšem hned jeho první postava , kterou vytvořil jako člen souboru, mu přinesla obdiv a uznání. Byl jim Francek v památné Honzlově inscenaci Maryši. Český repertoár byl jednou z domén Vejražkova hereckého repertoáru. Byl Zlatohlavem v Tylově Tvrdohlavé ženě, Hněvsou v Drahomíře téhož autora, ve Stroupežnického Našich furiantech hraje Buška (později si je také zarežíroval), titulní roli v Mahenově Jánošíkovi, Chluma v Tylově Janu Husovi, Maršála z Čapkovy Bílé nemoci. Svou přirozenou múzičnost prokázala v postavě Oinomaa ve Vrchlického a Fibichově melodramatu o osudech Hippodamie.

V několika rolích se opět setkává a vždy s mimořádným úspěchem, se Shakespearem. Ve Škodově sice dobově poplatné, ale svým způsobem precizní inscenaci Othella vytváří titulní roli. Vrací se k Petrucciovi, ve  Veselých paničkách windsorských hraje žárlivce Vodičku, ale především exceluje v roli Claudia  v jedinečné Pleskotově inscenaci Hamleta. Jedním z vrcholů jeho herectví (a sám Vejražka to také tak cítil) byla  titulní postava v Sofoklově Oidipu vladaři. O práci na této roli zanechal Vejražka písemné svědectví.

Řadu úspěšných rolí vytvořil i v moderním repertoáru. Na miniaturní ploše postavy bratra Bena byl důstojným partnerem Högrova Willyho Lomana v Millerově  Smrti obchodního cestujícího, v Hikmetově Podivínu hrál Nádžmího, v Čechovově Rackovi Šamrajeva. Vrcholem této linie Vejražkova herectví byla jeho poslední role na naší první scéně, Joe Keller ve hře Arthura Millera Všichni moji synové.

Vejražka také režíroval. Jeho režie nesly pečeť poctivého řemesla, jako tvůrce inscenace se především soustředil na herce, což se pozitivně projevilo například v jeho inscenacích Millerovy hry Po pádu či Williamsovy Tramvaje do stanice touha.

O Vejražku se od jeho hereckých začátků živě zajímal film. Hrál ve filmovém zpracování románu Karoliny Světlé Kříž u potoka, pod pseudonymem Petr Vít ve filmech Velká přehrada a především ve Vávrově Turbině. Po boku Vlasty Buriana  účinkoval ve filmu Ryba na suchu. Jednou z jeho nejúspěšnějších filmových rolí byl číšník Martin  ve Vávrově filmu Šťastnou cestu. Poslední velkou příležitost před kamerami poskytl po létech Vítězslavu Vejražkovi  František Vláčil ve svém filmu Ďáblova past v roce 1962, v němž hrál roli Mlynáře.

Vítězslav Vejražka byl  dlouholetým a úspěšným pedagogem na DAMU, po celý život byl veřejně činný. Životní osudy tohoto mimořádného herce byly a jsou jednou z typických ukázek  složitých peripetií, kterými procházela naše společnost v poválečném období.

Vítězslav Vejražka zemřel 8. června 1973 v Praze.

Mojmír Weimann