VOJTA Jaroslav

(1888 - 1970)

Vynikající a velmi populární český divadelní a filmový herec, oblíbený představitel zejména tzv. lidových rolí rázovitého typu. Vyrůstal v Brně, s nímž jsou úzce spjaty i jeho divadelní začátky. 

Narodil se 27. prosince 1888 v Kutné Hoře, kde právě tehdy hostovala Zöllnerova divadelní společnost, jejímiž členy byli jeho rodiče, otec Adolf Vojta-Jurný a matka Amálie. Herecké dráze se věnovali i dva Vojtovi sourozenci, Hermína a Adolf. Matka zemřela při porodu syna Adolfa v roce 1892. Děti vyrůstaly u příbuzných v Husovicích a posléze v Králově Poli. Jaroslav Vojta se vyučil slévačem, hrál v ochotnických představeních. V letech 1895-1905 byl jeho otec Adolf Vojta-Jurný (s jednoroční přestávkou) členem brněnského divadla. Na mladého Vojtu silně zapůsobily návštěvy divadelních představení. Vzpomínal na nevšední zážitek premiéry Janáčkovy Její pastorkyně v lednu 1904. 

V roce 1906 po smrti otce odchází syn Jaroslav, který v začátcích své herecké kariéry používal po otcově vzoru příjmení Vojta-Jurný k divadlu. Stává se členem společnosti, která nesla název Plzeňské předměstské divadlo a působila v západních Čechách. U různých kočovných společností působil do roku 1919. Hrál nejrůznější role tehdejšího repertoáru, od bezduchých frašek a krváků přes závažné role v hrách českých autorů od Tyla po Jiráska a Vrchlického až po role v hrách Shakespearových či Ibsenových. Vedle toho, jak bylo tehdy údělem „kandrdasů“, stavěl kulisy či roznášel divadelní cedule. Už tehdy se výrazně profiloval jako představitel rázovitých lidových typů jako byla titulní role v divadelní adaptaci básně Svatopluka Čecha Lešetínský kovář. 

Vojtova „léta učednická“ u kočovných společností končí, když jej v roce 1910 angažoval ředitel František Lacina do svazku Národního divadla v Brně. Debutoval zde jako komoří Lang ve hře Jaroslava Vrchlického Rabínská moudrost. Čekaly jej velké úkoly jako titulní role v Jiráskově Markýzu Gerovi či Vávra v Maryše bratří Mrštníků. V roce 1913 odchází do Plzně. Vendelín Budil už sice neřediteluje, ale duch jeho souboru žije dál a Jaroslav Vojta se zde dobře uplatní. Dobová svědectví vyzdvihují jeho výkon v roli Butlera v Schillerově Valdštejnovi, kde hrál mimo jiné i po boku hostujícího Eduarda Vojana v titulní roli. 

 Po dvou letech se musí vrátit do Brna, kam ho povolali „vojenští páni“. Na přímluvu Oskara Nedbala byl z vojny vyreklamován a vrací se k divadlu. Hraje další velké role jako byl Jan Výrava ve stejnojmenné hře F. A. Šuberta, poprvé se setká s Jakubem Buškem v Našich furiantech, v Mahenově Jánošíkovi hraje titulní roli a v jeho Mrtvém moři hlavní roli odbojného sedláka Havelky. 

V roce 1919 jej angažoval Karel Hugo Hilar do svazku vinohradského divadla. Zde debutoval v roli Diega v Corneillově Cidovi, Karel Hugo Hilar si jej obsadil do své slavné inscenace Husitů Arnošta Dvořáka a také Verhaerenova Svítání a Shakespearovy Bouře. Jeho úspěšná vinohradská éra pokračuje i po Hilarově odchodu do Národního divadla. Úspěchy slaví v české klasice, kde může uplatnit všechny své herecké přednosti (k mnohým z těchto rolí se posléze často vrací – Bušek ve Furiantech, Braha v lucerně, Trnka ve Strakonickém dudáku). Vedle toho hraje titulní roli v tehdy populárním Maeterlinckově Starostovi stilmondském, hejtmana v Gogolově Revizoru či Muromského ve Svatbě Krečinského Suchovo- Kobylina. Hrál ve vinohradských premiérách her Fráni Šrámka stejně jako Barborku v původní premiéře Langrovy Periferie. V režii Karla Čapka vytvořil postavu Petra ve hře Henri Ghéona Chléb. 

Vojtovo působení ve vinohradském divadle výrazně rozšířilo jeho herecký potenciál a tak logicky jej v roce 1925 angažuje Karel Hugo Hilar do činohry Národního divadla. Zde působil až do odchodu do důchodu v roce 1959, ale i pak na jeho jevišti pohostinsky účinkoval, stejně jako v řadě jiných českých a moravských divadel. Na scénách Národního divadla vytvořil více jak 350 rolí nejrůznějšího typu a charakteru.  Šíři svých hereckých schopností a možnost prokázal už krátce po vstupu na jeviště naší první scény mimořádně působivým výkonem v záporné roli  drsného farmáře Cabotta ve Farmě pod jilmy Eugene O´Neilla. 

Hojně byl využíván v českém klasickém repertoáru. Tak například v Našich furisntech si vedle tradičního Buška zahrál i Bláhu. Jana Žižku hrál jak ve hře Aloise Jiráska, tak v dramatu Arnošta Dvořáka. Pozoruhodný byl jeho havíř Opat z Tylových Kutnohorských havířů, kterého si zahrál v padesátých letech. V Šrámkově Létě vstoupil do povědomí jako farář Hora. Výrazné lidové typy vytvořil v postavách Pešty z Langrovy komedie Velbloud uchem jehly a Alfreda Doolittlea v Shawově Pygmalionu. K jeho nejoblíbenějším rolím patřil mlynář Vávra v Maryši.     

Skvělé postavy vytvořil v rolích ruského repertoáru, který mu byl svým charakterem blízký (Vosmibratov v Ostrovského Lese, Čebutykin v Čechovových Třech sestrách anebo Čubkin v Gogolově Ženitbě) V padesátých letech, kdy repertoárové možnosti byly silně omezeny, zaujal svou promyšlenou studií v postavě podivína Julia Mendelsona  ve hře Davida Berga Matka Riva. Z jeho shakespearovských rolí si připomeňme alespoň Falstaffa v Jindřichu IV. a rytíře Tobiáše Říhala ve Večeru tříkrálovém. Do nejširšího diváckého povědomí vstoupil především jako dobrácký loupežník Sarka Farka v Drdových Hrátkách s čertem. 

Hojná je i Vojtova filmografie. Svou první roli vytvořil v éře němého filmu v roce 1920 ve snímku Voraři. Ve filmu si zopakoval řadu svých slavných divadelních rolí (Bušek, Braha, Sarka Farka a další). Ve filmové adaptaci Raisových Zapadlých vlastenců hrál roli faráře Stehlíka a titulní roli v Pantátovi Bezouškovi. Ve zfilmované Pohádce máje hrál Revírníka. Diváci si jej živě pamatují v roli pátera Bonifáce ve Vávrově Cechu panen kutnohorských. Jeho nejpozoruhodnějším filmovým výkonem byl Juraj Hordubal ve filmovém zpracování Čapkova Hordubala. 

Vynikající, u publika mimořádně oblíbený herec a vzácný a čestný člověk Jaroslav Vojta zemřel 20. dubna 1970 v Praze. 

Mojmír Weimann