WASSERBAUER Miloš

(1907 – 1970)

Miloš Wasserbauer je jedním nejvýznamnějších představitelů české operní režie čtyřicátých až šedesátých let dvacátého století.

Narodil se ve Svatoslavi v okrese Žďár nad Sázavou 14. června 1907. Pocházel z učitelské rodiny a po maturitě na brněnské reálce vystudoval přírodovědeckou fakultu Masarykovy university a vedle toho soukromě studoval hru na housle, Po studiích krátce pracoval jako pomocný kameraman bez nároku na odměnu při natáčení filmů Vladislava Vančury Před maturitou a Vladimíra Úlehly Mizející svět. Poté pracoval v různých firmách jako režisér a kameraman. V roce 1937 se stal režisérem opery Zemského divadla v Brně.

Z prvního Wasserbauerova brněnského období se zmiňme o jeho inscenacích Foersterovy Evy, Verdiho Othella a Falstaffa, Janáčkovy Její Pastorkyně, opery Jaroslava Vogela Jovana, ale především o průkopnickém uvedení Berliozových Trojanů, jejichž dirigentem byl Rafael Kubelík.

Režijní vývoj Miloše Wasserbauera nebyl v žádném případě lineární. Byl schopen velice citlivě reagovat na současné divadelní tendence, někdy možná až příliš, což se do jisté míry projevilo v padesátých letech. V každém případě vždy kladl důraz na důsledné souznění muzikálního a hereckého projevu a na divadelnost. Byl režisérem, který se zdarem prosazoval pohled na operu jako na moderní divadlo, nikoli jako na muzeální tvar konzervující tradiční „osvědčené“ postupy. Velmi rád a se zdarem využíval technické možnosti, jež mu poskytovalo jeviště divadla Na hradbách, po přestěhování opery do nové budovy Janáčkova divadla pak tato budova. Vždy kladl velký důraz na výtvarnou stránku inscenace a spolupracoval s předními výtvarníky.

V letech 1944-46 působil v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě. Po návratu do Brna se definitivně stává jedním z tvůrců, kteří určují zásadní směřování brněnského operního souboru. Z jeho inscenací tohoto období se zmiňme například o Dvořákově Čertu a Káče, Fibichově Šárce či o dvou operách sovětských, sice dobově v mnohem velice poplatných, ale inscenačně velmi působivých, Mejtusově Mladé gardě a Rodině Tarasově Dimitrije Kabalevského.

V letech 1953-60 působil Miloš Wasserbauer jako režisér v opeře Slovenského národního divadla v Bratislavě, kde se zasloužil o průnik moderních režijních metod na slovenské operní jeviště a podílel se na inscenacích soudobých slovenských oper (Cikkerův Beg Bajazid a Suchoňův Svätopluk. V Brně se ve svém bratislavském období pohostinsky prezentoval jako režisér vysoce sugestivní inscenace poslední Janáčkovy opery Z mrtvého domu, kterou nastudoval spolu s výtvarníkem Františkem Tröstrem pro festival z děl Leoše Janáčka v roce 1958.

Do Brna se vrací v roce 1960 vysoce stylizovanou inscenací Fibichovy Nevěsty messinské, na níž navazuje Bartókův Modrovousův hrad a původní premiéra opery Jiřího Berkovce na čapkovský námět Krakatit. Následují Prokofjevova Vojna a mír a od folklorního nánosu oproštěná Janáčkova Její pastorkyňa. Významným příspěvkem k inscenacím Janáčkových oper byla jeho Věc Makropulos, kterou spolu s výtvarníkem Františkem Tröstrem umístili na holém jevišti. Mimořádným činem se stala rovněž Wasserbauerova československá premiéra opery Sergeje Prokofjeva Ohnivý anděl. Z jeho dalších inscenací připomeňme alespoň Musorgského Borise Godunova, Janáčkovy Příhody lišky Bystroušky, kterými bylo 2. října 1965 slavnostně otevřeno nové Janáčkovo divadlo, Verdiho Othello a především Schönbergovo Očekávání uvedené spolu s Honnegerovou Janou z Arcu na hranici. Poslední premiérou bylo nové nastudování Fibichovy Šárky v dubnu 1970. 8. srpna téhož roku Miloš Wasserbauer umírá.

Mimořádný je význam osobnosti Miloše Wasserbauera jako pedagoga. Ve spolupráci se svou manželkou Věrou Strelcovou-Wasserbauerovou vybudoval jedinečné Operní studio, kde mladí adepti operního umění mají příležitost vyzkoušet si své řemeslo v praxi. Navíc na této scéně vznikla díky jemu řada pozoruhodných inscenačních projektů jako například československá premiéra Ariadny Bohuslava Martinů,
M. Weimann