KALOČ Zdeněk

(1938)

Režisér, dramatik, držitel Ceny města Brna v oboru dramatické umění (2003). Režisér Mahenovy činohry Národního divadla Brno.

Režisér a dramatik Zdeněk Kaloč, jedna z nejvýznamnějších osobností Mahenovy činohry posledního půlstoletí, se narodil 10. prosince 1938 v Ostravě. Svá dětská a mladická léta prožil ve Frýdku-Místku. Po maturitě na gymnáziu vystudoval obor režie na pražské DAMU. V roce 1961 nastoupil do svého prvního angažmá v tehdejším Divadle Julia Fučíka na Výstavišti – Brno a brněnské divadlo se staly Kaločovým životním i uměleckým osudem. V lednu 1966 se stává kmenovým režisérem Mahenovy činohry – souboru, který tehdy prožíval nejzářivější éru své dosavadní historie. Už předtím ovšem v roce 1965 v „Mahence“ hostoval inscenací Klicperova Hadriána z Římsů. Jeho první režií jako kmenového režiséra souboru byla inscenace hry Ludvíka Kundery Zvědavost. Záhy se velmi výrazně v ambiciózním a úspěchy sbírajícím souboru prosadil jako tvůrce s mimořádnou imaginativností prosycenou ovšem hlubokou analýzou textu a mimořádným smyslem pro práci s hercem, péči o důsledný a soustavný hercův vývoj. Z Kaločových inscenací tohoto období jmenujme například Uhdeho Děvku z města Théby, Šúdrakův Hliněný vozíček, Euripidovy a Sartrovy Trójanky, Ionescova Nosorožce, Shakespearova Romea a Julii a v mnohém průlomovou inscenaci Puškinova Borise Godunova, kterou ovšem nastupující normalizátoři v roce 1970 po několika velmi úspěšných reprízách stáhli z repertoáru.

Stále více se jedním z nejcharakterističtějších rysů Kaločovy režijní tvorby stává jeho důkladná analýza textu díla a detailní práce s textem, která namnoze vyústí ke změnám v jeho struktuře, jež ovšem nikdy nejsou v rozporu s původním autorským záměrem, ale slouží k posílení, prohloubení eventuelně výraznějšímu současnému vyznění díla. A samozřejmě nadále je jeho prioritou soustavná koncepční práce s herci. Kaloč má zásluhu na růstu řady význačných hereckých osobností Mahenovy činohry, které se staly čelnými reprezentanty českého divadla.

Kaločův důraz na dokonalá rozkrytí textu jej nakonec přivedl k vlastní úspěšné dramatické tvorbě (tituly Mejdan na písku, Holátka či V zajetí něžné chiméry).

Normalizační sedmdesátá a osmdesátá léta sice přinesla výrazné zúžení možného repertoáru, Mahenova činohra ale měla štěstí na dobré vedení, takže i při všech omezeních daných tehdejší politickou praxí se zde hrál kvalitní repertoáru umožňující podporu kvalitní tvorby. Zdeněk Kaloč těchto možností plně v daných mezích využíval. Jednou z nejvýznamnějších oblastí, na něž se orientoval, byla ruská klasická tvorba i špičkové tituly ze soudobé produkce sovětských autorů. Po Borisi Godunovovi přišla velká tolstojovská freska Vojna a mír a první z Kaločových skvělých inscenací děl F. M. Dostojevského – jeho Idiot s Ladislavem Lakomým a Jaroslavem Dufkem ve stěžejních rolích Myškina a Rogožina. Idiota si později zopakoval i na pražském Národním divadle. V sedmdesátých letech se proslavil svými třemi čechovovskými inscenacemi – Platonov, Racek a Ivanov, v nichž se souborem, ve kterém se Čechov dlouho nehrál, dokázal díky svému objevnému výkladu a minuciózní režijní práci vytvořit skvělé současné divadlo plně rezonující s problémy současnosti. Z titulů autorů tehdejšího Sovětského svazu je nutné se zmínit především o prvním českém uvedení titulu kirgizského autora Čingize Ajtmatova Den  delší než století a Gorinovu dramatickou adaptaci povídek Šoloma Alejchema Tovje vdává dcery.

Významnou roli v Kaločově režijní tvorbě uvedeného období zaujímá rovněž česká klasika. Zde je nezbytné jmenovat alespoň jeho pozoruhodné inscenace her Gabriely Preissové Jenůfa a Gazdina roba, k níž se po její brněnské premiéře v roce 1981 po létech vrátil v pražském Divadle Na Vinohradech s Dagmar Veškrnovou v titulní roli a posléze i v Divadle J. K. Tyla v Plzni. V osmdesátých letech vzbudily zaslouženou pozornost jeho novátorské inscenace dvou Tylových textů – Strakonického dudáka a posléze scénické montáže Dvě stě čtyřicet sedm dní, Jan  Hus, kde důsledně uplatnil princip prolínání původního Tylova textu s úpravou Jindřicha Honzla a vlastním autorským vkladem na základě studia současných historiků. Po roce 1990 mohl Zdeněk Kaloč uplatnit své zkušenosti a schopnosti při inscenování autorů, kteří byli do té doby zapovězeni. Inscenuje úspěšně původní novinku Karla Sidona Shapira, hry francouzského dramatika Paula Claudela Zvěstování panně Marii a Saténový střevíček. Vrací se k ruské klasice. Po Gogolově Ženitbě přicházejí jeho špičkové inscenace textů Fjodora Michailoviče Dostojevského Běsi, Bratři Karamazovi (za rodli Fjodora Karamazova v této inscenaci obdržel Jaroslav Dufek prestižní Cenu Thálie), Zločin a trest a Hráč.

V devadesátých letech si na pár sezón, aniž by přerušil svou práci v Mahenově činohře, „odskočil“ do pražského Divadla na Vinohradech, kde mimo jiné uvedl s velkým úspěchem výše zmíněnou Gazdinu robu, Bratry Karamazovy a Molièrova Misantropa, kterého posléze uvedl i v Brně.

Na mateřské scéně slaví úspěch mimo jiné jeho další inscenace z ruské klasiky, kterou je v jednom večeru uvedená trilogie A.V.Suchovo-Kobylina pod názvem Tearelkinova smrt, Cocteaův Dvojhlavý orel, Werfelův Kozlí zpěv, Hamptonovy Nebezpečné vztahy či Shakespearův Hamlet.

Se jménem Zdeňka Kaloče se často setkáváme i v řadě dalších českých divadel (například Národní divadlo Praha, Národní divadlo moravskovskoslezské a Divadlo Petra Bezruče v Ostravě, Divadlo J. K.Tyla v Plzni a další). Z jeho zahraničních inscenací jmenujme například inscenaci hry bratří Čapků Ze života hmyzu v norském Oslo anebo Haškova Švejka v ruské Voroněži. Na zahraničních scénách byl často uváděn jeho Mejdan na písku (Německo, rusko, Řecko, Bulharsko atd.)

Zdeněk Kaloč se v poslední době velmi často věnuje úspěšně také operní režii. V Brně to byly především tři významné janáčkovské inscenace: Z mrtvého domu, Káťa Kabanová a Její pastorkyňa, v Národním divadle Praha pak inscenace opery Bohuslava Martinů Trojí přání, Síla osudu, Giuseppe Verdiho a kompletní provedení Pucciniho triptychu Il trittico, v Plzni Musorgského Boris Godunov atd.

V brněnském televizním studiu natočil řadu významných inscenací, z nichž jmenujme alespoň adaptaci Werfelova Sjezdu abiturientů, Šťastného Jima Kingsley Amise či vlastní text Mejdan na písku

Z nejnovějších Kaločových inscenací jmenujme především jeho mimořádně úspěšný muzikál A. L. Webera Líp se loučí v neděli s Martou Kubišovou v pražském Divadle Ungelt, spolupráci s herečko Simonou Stašovou (monodrama  Willyho Russella Shirley Valentine anebo  hra Neila Simona Poslední ze žhavých milenců). Na scéně Reduty měla na podzim 2011 premiéru jeho inscenace dvou titulů Stanislava Mrożka  Kouzelná noc a Letní den.
M. Weimann