Zpěvohra

Platí-li obecně, že ve srovnání s Prahou vyvíjelo se české divadlo v Brně za mno­hem svízelnějších podmínek, platí to zvý­šenou měrou o divadle hudebně zábavném. A také jeho cesta za uznáním byla těžší a trvala mnohem déle, než tomu bylo u či­nohry nebo opery. Zpěvoherní soubor (v různých obdobích nazývaný Opereta, Hudební divadlo, Zpěvohra) byl součástí NDB do 31.12.2003.

Právem bylo řečeno, že na scénách brněnského Národního a pozdě­ji Zemského divadla se opereta udržovala především z důvodů kasovních, jako nutné zlo, že před kulturní veřejností se její exis­tence rozpačitě omlouvala a že divadelní historikové ji přecházeli mlčením. A přes­to se v Brně hrála a nacházela tam své vděčné publikum.

Počátky zpěvohry

Už tři dny poté, co se zvedla opona v budově Prozatímního národního divadla na Veveří ulici a začalo slavnostní představe­ní Kolárovy Magelony, hrála se tam ope­reta Franze von Suppého Gaskonec (9.12.1884) – v provedení herců a zpěváků Di­vadelní společnosti Jana Pištěka. Až do konce této první brněnské divadelní sezo­ny uvedla Pištěkova společnost dalších je­denáct zpěvoherních titulů, mezi nimi Planquettovy Zvonky cornevillské (14.12.1884), Straussova Netopýra (28.12.1884) a Millöckerova Žebravého studenta (11.3.1885). Také Divadelní společnost Františka Pokorného, která hrála v Brně v následující sezoně 1885-86, měla na repertoáru několik operetních představení. Favorizovanými skla­dateli byli Jacques Offenbach (Krásná He­lena, Orfeus v podsvětí, Bandité), Franz von Suppé (Lehká kavalerie, Krásná Galathéa, Fatinica, Boccacio, Donna Juanitta) a Johann Strauss (Netopýr, méně známá Ve­selá vojna). Až do konce 80. let se v bu­dově Prozatímního Národního divadla v Brně vystřídalo několik dalších divadelních společností a každá z nich uváděla i operetní představení. Teprve od sezony 1891-92 se ujala divadelního provozu Společ­nost Národního divadla v Brně a za ředi­telování řady divadelníků (Václava Hübnera, Ladislava Chmelenského, Vendelína Bu­dila, Jana Pištěka, Pavla Švandy ze Semčic mladšího, Františka Laciny, Aloise Staňka Doubravského, Antoše J. Frýdy-Friedla, Antonína Fencla) věnovala stále větší pozornost i prostor operetní produk­ci. Největší oblibě se opereta těšila za ředitelování Vendelína Budila (v sezoně 1892-93), který se často a rád věnoval operetní režii. V Budilově nastudování se tehdy hrála před brněnským publikem mimo jiné Mam´zelle Nitouche (3.10.1892), Zellerův Ptáčník (10.10.1892), Millöckerův Gasparone, pověstný bandita sicilský (24.10.1892), Sullivanovo Mikádo (24.11.1892), Millöckerův Ubohý Jonathan (28.12.1892) – vedle méně známých a dnes už pozapomínaných ope­ret, jako byl Müllerův Dvorní šašek, Krá­lův gardista, Žádný muž a tolik děvčat aj.

Po řadu sezon tvořil soubor Národního divadla v Brně jednolitý celek, bez vnitřní diferenciace a specializace. Teprve od se­zony 1918-19 se soubor začal dělit na činohru a zpěvohru. Přesto však bylo zřej­mé, že část herců se věnovala převážně či­nohře, část naopak vystupovala hlavně v představeních operetních. K té druhé části patřili zejména Karel Brož, Alois Houdek, Alois Světelský, Jan Zelenka. První operetní subretou bývala nejčastěji Anna Zelen­ková, druhou Zdenka Biedermanová. Sbor byl dvanáctičlenný stejně jako divadelní orchestr. Všech výkonných umělců vystu­pujících jak v činohře, tak v operetě a ope­ře, bylo přibližně padesát. Vedle Vendelí­na Budila se jako operetní režiséři uplat­ňovali nejčastěji Jan Zelenka, Antonín Chlumský, Jindřich Vilhelm, Josef Malý, Jan Pištěk, Bedřich Halla, František Šípek, Václav Vodička, Karel Lier.

Zpěvoherní repertoár se dosti dlouho omezoval na zahraniční tituly. Jen ojedi­něle a zpočátku též velmi nesměle se v něm objevovaly operety českých skladatelů, např. Císař Sahary (9.10.1910) od Fran­tiška Vlastimila Klenky, Moorův Výlet pana Broučka do měsíce (11.12.1910), Piskáčkův Osudný manévr (23.2.1913), Bludič­ka (23.3.1913) Vojtěcha Štětky, Skvělá partie (31.8.1913) Emiliana Starého aj. Prvním triumfem domácí operetní tvorby bylo až nastudování Nedbalovy Polské krve v režii Josefa Malého (premiéra 11.1.1914). Další Nedbalova opereta Vinobraní měla brněnskou premiéru o dva roky později (8.9.1916) v režii Františka Laciny.

Dvacátá a třicátá léta 20. století
- Oldřich Nový, původní operetní noviny domácích autorů, návrat k tradičnímu repertoáru

V srpnu 1919 se stal členem Národního divadla v Brně Oldřich Nový (1899-1983), herec, zpěvák, režisér, příležitostně též libretista, překladatel i autor písňových textů. Do Brna přišel z Moravské Ostravy, kde se během jednoročního angažmá dostal k významným úlohám jak operetním, tak činoherním. Za ředitelování Václava Štecha vedl brněnskou operetu stále ještě šéfreži­sér divadla Vladimír Marek. V souboru, je­hož oporami byli Věra Skalská, Bedřich Zavadil, Jan Purkrábek, Karel Holík, Va­lentin Šindler a Mirko Bukovský, zaujal Nový hned od počátku významné postave­ní, jak o tom svědčí divácký i kritický ohlas jeho operetních rolí: Bolo Barański v Pol­ské krvi, princ Nanki-Poo v Sullivanově operetě Mikádo, Célestin v Hervého Mam´zelle Nitouche – role, se kterou se pak setkával znovu a znovu.

Když po Markově odchodu do Prahy (spolu s ním odešla i jeho žena Věra Skal­ská a tenorista Mirko Bukovský) jmenoval ředitel Štech Oldřicha Nového režisérem, pokusil se nově jmenovaný režisér jít nevyšlapanými cestami k vyšším cílům. V do­bě, kdy pražská opereta lákala své pub­likum revuemi s oslnivou výpravou o mno­ha obrazech a proměnách, zařadil do brněn­ského repertoáru komedie spíše komorní­ho rázu, bez sboru a bez baletu: Dolly Hugo Hirsche (premiéra 30.5.1924 v divadle na Veveří), Co se stalo Dorině! Jeana Gilberta a Zlatého broučka od doyena vídeňské operety Roberta Stolze. Za režijního vedení Oldřicha Nového učili se brněnští herci novému a nesnadnému umění šansonu.

Od sezony 1925-26 se Nový stal šéfrežisérem brněnské zpěvohry. Třebaže pokračo­val v tradičním repertoáru klasických ope­ret (Netopýr, Cikánský baron, Madame Favart aj.), začal věnovat zvýšenou pozor­nost uvádění původních novinek vzešlých z domácí brněnské dílny. Hned první z těchto tvůrčích počinů, revue Z Brna do Brna (premiéra 12.9.1926 v divadle Na hradbách), byla triumfem. Hrála se plných šest let, dosáhla 209 repríz, většinou před lidovým publikem o nedělních představe­ních. Vedle Nového a Viléma Skocha, kteří byli autory textu, zasloužil se o pronikavý úspěch první brněnské revue Valentin Šindler, přední člen brněnského operního sou­boru, představitel stréčka Matěje Křópala z Břochovan, ryze domácí, brněnské lokality; nevznikla na jevišti, ale v brněnském di­vadelním časopise Šepty, kam Šindler psal fiktivní dopisy, referující v hanáčtině a s humorem o dění v brněnském divadelnictví. Postavu Matěje Křópala, což byl Šindlerův literární pseudonym, dosadil Nový jako protagonistu revue na místo hloupého sed­láka odněkud z Auvergne, který se obje­voval v pařížských revuálních představe­ních. Později měl Křópal partnera v Jozéfkovi Melhobovi, kterého představoval Šind­lerův bratr Václav, rovněž operní sólista. Právem bylo řečeno, že Křópalem obohatila brněnská revue galerii českých divadel­ních typů; že vytvořila cosi jako český pro­tějšek Hanswurstů a Pantalónů; a že po­stavou stréčka Křópala si Brno (v té době značně němčící) uvědomovalo svoji vrostlost do moravského venkova, své jazykové zázemí.

Revue Ide Maryna (premiéra 7.6.1930 v divadle na Veveří) s hudbou Antonína Kincla a Rudolfa Kvasnici, měla pokračovat tam, kde Z Brna do Brna skon­čilo. Novou Křópalovou partnerkou byla vý­řečná tetka Tonka (v podání Antonie Košnerové) a jako choreograf se na předsta­vení podílel Ivo Váňa Psota. Úspěch Maryny však už nebyl tak pronikavý; ani dal­ší pokusy v tomto směru nedošly předpo­kládaného ohlasu: např. revue Pojďte k nám aneb Špilberku zelený, napsaná k Vý­stavě soudobé kultury a hraná většinou v divadle na Výstavišti.

V uvádění původních operetních novinek vzešlých z domácí brněnské dílny pokra­čoval Nový až do konce svého brněnského angažmá. Z jeho iniciativy (a za podpory ředitele Jiřikovského) se postupem času vyhranila autorská trojice Bohumír Polách, František Kožík-Žalman (libretisté, textaři) a Jaromír Weinberger (skladatel). Jejich společným dílem byla trojice úspěšných operet Na růžích ustláno (17.12.1933 v budově Na hradbách), Apropó, co dělá Andula (6.10.1934) a Císař pán na třeš­ních (30.8.1936) – tří her, které vedle repertoáru Osvobozeného divadla patřily k nejvýznamnějším reformním činům v ob­lasti hudebně zábavného divadla za před­mnichovské republiky. Dvojice Polách – Žalman spolupracovala i s jinými skladateli: František Lukas napsal hudbu k operetě Modré miliony (27.10.1933 v divadle na Veveří), Jaroslav Jankovec k operetě Při­jde jaro, přijde (8.3.1936 v divadle Na hradbách), Vilém Tauský k operetě Usmí­vejte se! (5.5.1935 v divadle Na hrad­bách). Rostla-li brněnská revue ve zdravou opozici zahraničních kýčovitých velkopodívaných, brněnská opereta chtěla být zase protiváhou soudobému operetnímu kýči, ať už byl laděn pseudofolkloristicky (Na tý louce zelený, U svatého Antoníčka), pseudovlastenecky (Odtroubeno, Dcera druhé roty, Byli jsme a budem) nebo rádoby kos­mopolitně (Uličnice, Syn bohů, Pařížanka a jiné).

V době, kdy brněnský repertoár začínal vykazovat převahu domácích novinek nad operetním a revuálním importem, pokoušel se i sám Oldřich Nový jako libretista, po­případě autor zpěvních textů, o hudební veselohru, jak o tom svědčí Další, prosím! (5.9.1934) s hudbou Rudolfa Kvasnici, Douglas a jeho ženy (20.1.1935), veselohra, ke které napsal hudbu Jan Móry. Všechny tyto původní novinky přispívaly ke krystalizaci brněnského operetního slohu, odlišné­ho od pražské operety, reprezentované jak nuselským Tyláčkem, tak karlínskou Vel­kou operetou.

Když se v srpnu roku 1935 loučil s Brnem, zvolil si jednu z nejnáročnějších operetních rolí, Achmeda beje ve Stambulské růži, se kterou se během svého šestnáctile­tého brněnského působení setkal několi­krát. Brno opouštěl ve svých šestatřiceti letech na vrcholu slávy a tvůrčích sil, aby mohl v Praze uskutečnit svůj dávný sen: hudební komedii s hodnotnou hudbou a za­loženou na kvalitním činoherním libretu. Do Brna se však neustále vracel, ať už jako herec nebo režisér. Ještě koncem šedesátých let nastudoval pohostinsky hu­dební komedii Komediant (31.10.1969 v Redutě) skladatele Josefa Kalase a libre­tisty Františka Kožíka a sám si v ní za­hrál titulní postavu.

Po odchodu Oldřicha Nového z Brna do Prahy potřeboval soubor brněnské zpěvohry delší čas k tomu, aby se zkonsolidoval a chopil se pevnější rukou otevřených mož­ností. Šéfrežisérem operety se stal Karel Smažík, zkušený divadelník, který však už samou volbou repertoáru vracel brněnskou zpěvohru do tradičních kolejí. Sám také část repertoáru režíroval: Benešovu opere­tu Na tý louce zelený (15.9.1935), Ulič­nici téhož skladatele (6.7.1936), Gilber­tovu Malou hříšníci (2.2.1936) i původní novinku napsanou pro brněnský soubor Přijde jaro, přijde (premiéra 8.3.1936). Spolu s ním se jako režiséři uplatňovali dramaturg Vilém Skoch (Ty jsi já a já jsem ty), operetní libretista a textař Bo­humír Polách (Domeček z karet) a Přemysl Pospíšil (Král s deštníkem). Po dvě sezo­ny režíroval v brněnské zpěvohře Franti­šek Paul, který však našel mnohem lepší podmínky v Praze, kde se mohl nadto uplat­nit jako oblíbený představitel komických rolí i ve filmu. Z brněnských inscenací Paulových měla u publika největší ohlas opereta Císař pán na třešních (původní premiéra 30.8.1936 v divadle Na hrad­bách), nová opereta Jankovcova Odtroubeno (13.12.1936), opereta Josefa Stelibského Podej štěstí ruku (21.2.1937) a Lehárova Giudita (26.9.1937). Už z těchto titulů je zřejmé, že po odchodu Oldřicha Nového, který kladl důraz na osobitost brněnské zpěvoherní produkce, a to ve všech jejích složkách, začal se v Brně přejímat reper­toár operetní Prahy. Tak tomu bylo i v pře­lomové sezoně 1938-39, poznamenané Mnichovem a nacistickou okupací. (Hašlerova Dcera druhé roty, Jankovcovo Srdce za milion, Benešova novinka Za naší salaší, Na šťastné planetě Josefa Stelibského aj.). Původní premiéry zůstávaly bez většího ohlasu i mezi brněnským publikem a do širšího povědomí pronikly jen výjimečně: Me sme me a me se nedáme (18.8.1938) od Antonína Procházky a J. Šelechovského; Angorská kočka (11.1.1939) Viléma Tauského a Václava Poláčka, Procházkova Kachna na rožni (14.10.1939).

Zpěvohra za nacistické okupace a druhé světové války

První protektorátní sezona (1939-40) vstoupila do dějin brněnské zpěvohry jako sezona českých autorů. Mezi dvanácti pre­miérami byla toliko dvě díla zahraniční provenience: Lehárova Země úsměvů na za­čátku a Schubertův Dům U tří děvčátek na konci sezony. Ostatních deset premiér re­prezentovalo domácí produkci, nově vznik­lou i starší: nová verze Benešovy nejpopu­lárnější operety U svatého Antoníčka (se zbrusu novou písní Čím menší je má vlast, tím větší láska k ní, jež měla apelovat na vlastenecké city publika); Tylův Chudý kejklíř s hudbou Františka Škroupa; Pro­cházkova Kachna na rožni; zpěvoherní ko­láž podle libreta Rudolfa Waltra Tančeme česky (s využitím starších hudebních skla­deb); Bílé růže od dirigenta brněnské zpě­vohry Rudolfa Kvasnici; hudební veselohra Luďka Pacáka Drahoušku ... ano?; Chlapík z divokého západu Josefa Emila Vašici; pů­vodní novinka Julia Kalaše Berou ... nebe­rou?; Hanákova Frajerečka a spolu s nimi divácky nejúspěšnější brněnská opereta od časů Oldřicha Nového Mé štěstí má zlaté vlasy (premiéra 4.11.1939 v Redutě v re­žii uměleckého šéfa zpěvohry Karla Smažíka). Dvojice operetních libretistů a tex­tařů – Bohumír Polách a Jiří Žalman (František Kožík) – se tentokrát spojila s Jindřichem Loukotou, hercem a zpěvákem brněnského souboru, a neobyčejně jed­noduchými výrazovými prostředky vytvoři­la „ševcovskou operetu", která se udržela na repertoáru až dodneška. (V brněnské zpěvohře samé se dočkala několika nastu­dování, naposledy v letech šedesátých a osmdesátých za režie Stanislava Fišera).

Povzbuzena tímto mimořádným diváckým ohlasem pokusila se tato autorská trojice o další společné novinky, aniž dosáhla prvotního úspěchu: operetu Za humny je veselo (premiéra 25.1.1941) nastudoval režisér Rudolf Lampa v choreografii Iva Váni Psoty; další opereta Staňte se mou královnou (premiéra 3.11.1943 v Typosu) se hrála už v rámci Českého lidového di­vadla v Brně. Právem bylo řečeno, že v germanizovaném Brně stávala se i operetní představení české zpěvohry národní ma­nifestací a v operetních novinkách byl do­konce spatřován satirický jinotaj.

Ani brněnská zpěvohra nezůstala ušetře­na následků politických událostí, jak je přinášel vývoj po Mnichovu 1938 a po 15. březnu 1939. V mezidobí tzv. druhé repub­liky a v prvních měsících protektorátu pro­žívala sice zvýšenou diváckou konjunktu­ru, jako ostatně většina našich tehdejších operetních scén; na podzim roku 1941 však byla postižena stejně jako ostatní soubory Zemského divadla. Zákaz provozování veš­kerých divadelních představení (jakož i pořádání zkoušek), vydaný okupačními or­gány na popud brněnského gestapa, s plat­ností od 12. listopadu 1941, znamenal existenční pohromu i pro většinu zpěvoherního ansámblu. Šéfem operety byl tehdy Ru­dolf Lampa, dirigentem Jaroslav Kovář, re­žisérem Pavel Mrázek; také oni se rozhod­li řešit svou budoucí uměleckou existenci svépomocnými akcemi a zajistit souboru možnost další divadelní práce. Než bylo Zemské divadlo uzavřeno, stačila zpěvohra odehrát jen dvě premiéry počínající sezo­ny: v Lampově režii byla nově nastudová­na Piskáčkova opereta Perly panny Serafinky (11.9.1941 v Redutě), v režii Mráz­kově pak původní novinka Jana Plichty, Františka Kliky a Zdeňka Petrla s názvem Tabu, která měla premiéru v sále Typosu (29.9.1941).

Povolení k další umělecké činnosti bylo pak vydáno Českému lidovému divadlu v Brně s platností od 15. března roku 1943. Také zpěvoherní soubor se vrátil k životu v rámci akce Národní odborové ústředny zaměstnanecké (NOÚZ) s názvem Radost ze života. Pod vedením soukromého podni­katele Antonína Fencla (působil v brněn­ském divadle už před první světovou vál­kou) měla zpěvohra povoleno hrát jednak v divadle na Veveří ulici, jednak v Typosu. Až do definitivního uzavření čes­kých divadel na podzim roku 1944 nastu­doval nově zformovaný zpěvoherní soubor necelé dvě desítky operetních titulů a spo­lu s nimi uspořádal řadu koncertních vystoupení, která se těšila zvýšenému zájmu brněnských návštěvníků. Funkci šéfa ope­rety zastával i nadále Rudolf Lampa, jako režiséři se uplatňovali spolu s ním Josef Semecký a Karel Kosina, neobyčejně po­pulární z pořadů Ko-Ko  (Konůpka – Kosina).

Zpěvohra po skončení druhé světové války
- „kam s operetou“, program národního a lidového divadla

S koncem druhé světové války a nacis­tické okupace došlo k velkému přelomu i v oblasti hudebně zábavného divadla. Byl vyhlášen program boje za demokratický a socialistický charakter naší divadelní kul­tury a v rámci tohoto boje se od operetních souborů vyžadovalo, aby se vyrovna­ly s neblahým dědictvím měšťácké a ma­loměšťácké minulosti, aby vypověděly boj kýči a nevkusu. V prvních poválečných sezonách to byla právě opereta, která se octla v ohni kritické a publicistické palby. Kam s operetou? ptali se nejradikálnější z našich divadelních publicistů a označovali operetu za umění „typicky reakční" – také a zejména proto, že si volí náměty ze života společenských příživníků, že jejími protagonisty jsou představitelé vysoké buržoazní nebo dokonce ještě šlechtické smetánky atd. O klasické operetní formě se tehdy soudilo, že je příliš spjata se starým, odumírajícím světem; operetní produkce z období meziválečného a protektorátního, reprezentovaná skladateli Be­nešem, Stelibským, Jankovcem aj., byla zase označena za projev očividné degenerace zpěvoherního žánru. Takto zprofanovaná „lehká múza" však žila na našich operetních jevištích nadále; také v Brně. Na rozdíl od činohry a ope­ry, které zahájily svou činnost ještě v jar­ních měsících roku 1945, zpěvoherní sou­bor se zkonsolidoval o něco později a svou první porevoluční premiéru uvedl až po­čátkem sezony 1945-46. Nastudováním Tylovy Fidlovačky (premiéra 21.9.1945 v Redutě v režii Paulově a pod taktovkou Kvasnicovou) přihlásil se k programu di­vadla národního a lidového. Bylo to ve shodě s koncepcí, kterou vyhlásil nový ře­ditel brněnského Národního divadla E. F. Burian (působil však v Brně jen do 28.2.1946), počítající s přestavbou divadelní tvorby i v oblasti operety. Nově jmenovaný šéf brněnské operety František Paul, který v ní pracoval už před válkou, dával však přednost osvědčeným titulům, které prošly brněnskou zpěvoherní scénou už v minu­losti, jak o tom svědčí Polská krev, Mam´zelle Nitouche, Madame de Pompadour, Ha­vajský květ nebo Slovácká princezna.

Za naprostého nedostatku původních no­vinek dává souhlas k uvedení Kvasnicovy Letní bouře (premiéra 7.3.1946), Nového vzduchu (4.10.1946), společného dílka skladatele Františka Lukase a libretisty Karla Kosiny, první poválečné operety Jind­řicha Loukoty Dvě srdce tančí polku (21.12.1946) – tedy pokusů, kde snaha o nový operetní výraz a tvar byla pohlcována sta­ronovými konvencemi. Ani pozdější pre­miéry původních novinek – Rozdáme mi­lion (30.1.1948) od Jana Plichty a Karla Rubína, a Pacákův Růžový postilion (15.4.1948) neznamenaly zřetelnější obrat k no­vým výbojům. Poetika předválečné a protektorátní operety (s násilně aktualizova­ným libretem i zpěvními texty) ohlašovala svůj návrat v novince Josefa Stelibského U veselého kamzíka (12.2.1947).

Zpěvoherní soubor prodělával rovněž změny personální. Už s koncem první re­publiky odešla z Brna Máňa Maratová a spolu s ní (dočasně) i tenorista Juraj Hančevič. Oporami nově zformovaného soubo­ru se postupně stávali Mary Bártů, Karel Kosina, Karel Šeplavý, Jan Purkrábek, Jož­ka Koldovská, Alena Bílková, Jindřich Loukota, Arnošt Vašíček. Jen krátce se v Brně uplatnili František Hurych, Zdeňka Poláč­ková, Josef Kobr a Helena Loubalová. Také samo vedeni zpěvohry trpělo neustálými personálními změnami: Františka Paula vy­střídal nejprve Jiří V. Šefr, po něm násle­dovala Mary Bártů, Karel Kosina a od se­zony 1948-49 Vladimír Jirousek.

Po únoru 1948 a padesátá léta
- sovětská opereta, nová původní tvorba

Únorové události roku 1948 zastihly brněnskou zpěvohru v situaci nepříliš růžové. Nebylo to dáno jen množstvím odchodů, někdy zcela nečekaných a ná­hlých, ale také určitou návštěvnickou krizí. Vedení zpěvohry je nuceno vystoupit se značně sebekritickým programovým pro­hlášením a zavázat se k vyšší umělecké produktivitě. K tomu mělo napomáhat i uvádění původních novinek nesených „no­vým duchem divadla". A sezona 1949-50 jich přináší hned několik, nicméně bez výraznějšího ohlasu jak u kritiky, tak u řa­dových diváků: Marianna se usmívá (7.9.1949), společné dílo Jiřího Hudce a Vladi­míra Gabriela; Koleje mládí (21.9.1949) od skladatele Rudolfa Kubína a Jiřího Plachetky; Bohatou nevěstu (28.10.1949), zpěvohru Jana Plichty, k níž poskytl před­lohu sovětský vódvil Valentina Katajeva; Svatbu pod deštníky (22.12.1949), parodistickou adaptaci Miroslava Horníčka Štechova Třetího zvonění; lidovou zpěvohru Saši Razova a Jiřího Červeného s názvem Muzikant Kmoch (16.3.1950). Sestupná linie těchto původních novinek končí duchařskou komedii Jaroslava Nezvala (jednoho z dramaturgů Mahenovy činohry) a Jana Šrubaře s názvem Duchu dobrý (27.6.1950). Po­hostinskou režií hudební komedie Lhář, ve své vlastní adaptaci Goldoniho předlohy a s hudbou S. E. Nováčka, zavítal tehdy do Brna Oldřich Nový.

Tak jako v ostatních českých a sloven­ských zpěvoherních divadlech stala se i pro brněnskou zpěvohru v první polovině padesátých let vzorem sovětská opereta, tvořící po několik sezon přímo páteř re­pertoáru. Někdejší levičácké stanovisko, že operetu je třeba likvidovat, bylo nahraze­no požadavkem vytvořit novou, socialistic­kou operetu, opírající se o prověřené so­větské vzory. Na scénu brněnské Reduty pronikla sovětská opereta ještě před úno­rem 1948: byla to Alexandrovova Svatba v Malinovce (premiéra 27.6.1947) v režii Mary Bártů a v hudebním nastudování Ema­nuela Punčocháře. O čtyři roky později pak už začala ovládat naše zpěvoherní scény. V Brně zahájil poměrně plynulou řadu so­větských operet Tabákový kapitán (24.9.1950) v režii Vladimíra Jirouska a po něm následovala v závěru sezony opereta u nás nad jiné oblíbeného Isaaka Osipoviče Dunajevského Dobrý vítr do plachet, pro čes­ké a slovenské publikum patrně nejpřitaž­livější titul z celé sovětské operetní pro­dukce, jak o tom svědčí nová nastudování i v pozdějších (normalizačních) letech. Je však třeba dodat, že našemu publiku se spíše zamlouvaly zpěvné melodie a líbivé nápěvy sovětských skladatelů, než ideově primitivní a rádoby komická libreta. Až té­měř do konce padesátých let uváděla brněn­ská zpěvohra další sovětské tituly: Miljutinovu Trembitu (22.11.1951), Rjakovův Veselý jarmark (22.11.1952), Miljutinovu Píseň tajgy (7.2.1953), známou u nás i z filmového zpracování, celovečerní balet Mirandolinu od S. N. Vasiljenka (2.10.1953), Večer hraju já, Lev Guryč Siničkin (11.12.1955), Dunajevského Bílý akát (2.11.1957), Miljutinův Polibek Čanity (13.5.1959) a na samém počátku šedesá­tých let Šostakovičův Kouzelný sad (5.5.1960).

Kromě favorizovaných operet sovětských poznávalo brněnské publikum též reprezen­tativní ukázky zpěvoherní produkce i z ji­ných zemí z tehdejšího „socialistického bloku". Nejúspěšnější byla patrně novinka maďarská: Zlatá hvězda (24.1.1952) Endre Székelyho (s původními písňovými tex­ty básníka Karla Šiktance) v režii Rudolfa Málka. Ze slovenských novinek dosáhl nej­většího ohlasu Hrnčířský bál Gejzy Dusíka v režii Rudolfa Kulhánka (15.10.1959).

Nepříliš úspěšná bilance původních no­vinek z bezprostředně poúnorového období neodradila dramaturgii brněnské zpěvohry od dalších pokusů v tomto směru. Je třeba říci, že tentokrát byly mnohem úspěšnější. Zrotalova veselohra s hudbou Ludvíka Podéště Slepice a kostelník (3.3.1951 v re­žii Miroslava Kratochvíla) splácela ještě daň období schematismu (stejně jako její současné filmové zpracování s Vlastou Bu­rianem v hlavní roli); jen o něco zdařilej­ší byla hudební veselohra ze sportovního prostředí 4:0 pro ATK (19.3.1952) od Pav­la Páska a brněnského skladatele Miloše Machka, ale krátce nato se přihlásila o slovo autorská dvojice Miloš Machek a Mi­loš Slavík, oba členové brněnské zpěvohry; jejich společné tvorba byla přes určitou po­platnost dobovým konvencím nesporným přínosem. Neobyčejně šťastné předzname­nání měla už jejich prvotina Zbojník Ondráš (čs. premiéra 27.9.1952), lidová zpě­vohra zakotvená v tradicích rodného kraje obou autorů. Měl-li Zbojník Ondráš ladění spíše baladické, pak Mikuláš Dačický z Heslova (30.10.1954) ukázal talent této autorské dvojice z jiné stránky. Hudební kritika psala o hudebním ladění smetanovském a dvořákovském. Radikálně odlišný byl i třetí společný pokus Baron Všudybyl (9.3.1957), inspirovaný Voltairovým Candidem. Jak napsal dramaturg brněnské zpě­vohry, Machkova a Slavíkova díla řeší problém operety velkou formou, blížící se konverzační opeře.

Šedesátá léta 20. století
- nástup muzikálu, Ivo Osolsobě, Stanislav Fišer

Ve shodě s celkovým směřováním tehdej­šího divadelního dění octla se také brněn­ská zpěvohra znovu, ale z jiných příčin než kdysi, na výsluní divácké přízně. Ta­kovéto favorizované postavení začala nabý­vat přibližně od počátku šedesátých let, kdy povolil administrativní tlak a reper­toáru hudebně zábavného divadla se otvíraly širší obzory. Přehlédnout přitom nelze kontext divadelnictví nejenom našeho, ale i zahraničního, v němž se zpěvohra jako jeho specifický a do té doby značně pod­ceňovaný útvar vyvíjela. A tak byl vývojo­vý proces, probíhající v oblasti zpěvoherního divadla, ovlivněn z jedné strany vývo­jem a proměnami činohry, z druhé pak ope­ry i baletu. Bez vlivu nezůstal asi sám vý­voj hudebních žánrů, zejména tzv. malých, stejně jako rozmach a konjunktura pop-music, která nejenom ovlivňovala poetiku zpěvoherního divadla, ale podílela se i na jeho vzrůstající popularitě a favorizova­ném postavení.

Lze říci, že zpěvohra tehdejšího Státního divadla v Brně byla jedním ze souborů, kde se tyto tendence projevily o něco dříve než jinde a kde také nabyly zřetelnější podo­by. Už někdy na rozhraní 50. a 60. let 20. století let do­šlo v jejím vedení ke střídání stráží: při­šel nový umělecký šéf (Karel Šeda), ve funkci dramaturga vystřídal Miroslava Kratochvíla PhDr. Ivo Osolsobě (do té doby byl lektorem a dramaturgem Mahenovy či­nohry), k dosavadním dvěma režisérům Rudolfu Lampovi a Rudolfu Kulhánkovi při­byl Stanislav Fišer, který se do té doby uplatňoval rovněž v činoherním divadle. Po odchodu Miloše Machka a Emanuela Punčocháře stal se dirigentem Arnošt Moulík (od 1.1.1963); v druhé polovině 60. let přišel jako dirigent do zpěvohry Jiří Karásek (od 1.1.1966). Postupně se začal omlazovat a zkvalitňovat i herecký soubor. K jeho nejvýznamnějším hereckým a pě­veckým oporám patřili v té době Alena Bíl­ková, Veronika Butorová, Inka Slavíková, Jarmila Krátká, Marie Tomšů; v pánské části souboru pak Antonín Julínek, Miloš Slavík, Miloslav Milštain, Jiří Brož, Jiří Při­chystal, Arnošt Škoda. Hudebně zábavné divadlo začalo čím dál více přitahovat di­vadelníky s činoherní průpravou a praxí, jak o tom svědčí nejenom trvalé angažmá Stanislava Fišera, Jiřího Brože, Jiřího Le­tenského, Miloše Slavíka, Vilmy Novačkové, Olgy Haasové, Jiřího Jurky, Miroslava Výleta, ale i pohostinská vystoupení činoherců v nastudování klasických operet, ze­jména pak muzikálových titulů (Zlatomíra Vacka, Marie Pavlíkové, Rudolfa Chromka a jiných).

Nejvíce příležitostí rozvinout nový he­recký i režijní sloh brněnské zpěvohry po­skytla plynulá výběrová řada muzikálových inscenací, a to jak zahraniční, tak také do­mácí produkce. A zkušenosti muzikálem nabyté a dobyté bylo pak možno s prospě­chem uplatnit i v inscenacích operetních, popřípadě komedií s písničkami. Snad žád­né jiné z našich tehdejších divadel (a jen málokteré v zahraničí) se mohlo pochlubit takovou přehlídkou muzikálových špiček jako právě brněnská zpěvohra; většina z nich mívala v Brně svoji československou premiéru. Jedním z prvních významných počinů bylo uvedení Ohňostroje (premiéra 21.4.1961 v Redutě) v režii Otto Haase, který zde mohl uplatnit své zkušenosti z činoherního působení. Pokus spojit nejlepší síly zpěvohry a činohry při nastudování Kohoutovy adaptace Války s mloky, cha­rakterizované v podtitulu jako „musical-mystery", zůstal za režijního vedení Evže­na Sokolovského v půli cesty (premiéra 14.6.1963 v divadle Na hradbách).

Plynulá řada inscenací amerických mu­zikálů začíná uvedením Kiss me Kate (10.12.1964 v Redutě) v režii Stanislava Fišera a pokračuje premiérou ještě slavnějšího ti­tulu My Fair Lady (20.6.1965 v divadle Na hradbách) rovněž ve Fišerově režii. Fi­šer pak inscenoval většinu muzikálových titulů; k některým se vrátil dokonce tři­krát, jak dosvědčuje druhé a třetí nastu­dování My Fair Lady (1988, 1993). S ne­menším úsilím se věnoval i rozvoji domácí muzikálové produkce, které se právě v Brně dostávalo zvýšené pozornosti: Dáma na ko­lejích (čs. premiéra v Redutě 5.6.1966) autorského týmu Vratislav Blažek, Jiří Malásek, Jiří Bažant a Vlastimil Hála; Šeherezáda (15.7.1967) od téže autorské čtve­řice; Gentlemani (5.1.1968) od Bohuslava Ondráčka a Jana Schneidera; Filozofská historie (31.5.1968), společné dílo Jaro­slava Dietla, skladatele Zdeňka Petra a tex­taře Iva Fischera; Malá noční hudba (30.5.1969), jejíž libreto napsal Ivo Havlů a hudbu složil Harry Macourek.

Muzikálové tituly (domácí i zahraniční) tvořily však jen jednu linii Fišerovy režij­ní tvorby. Ta druhá byla vyznačena tituly operetními, ať už z klasického odkazu (Lehárova Veselá vdova – 15.4.1966; U Bí­lého koníčka – 18.5.1973), anebo z me­ziválečné operetní produkce domácí: Mé štěstí má zlaté vlasy (26.1.1967), Děvče z přístavu (7.2.1969 – jako „protistátní provokace" byla později na příkaz norma­lizačních orgánů stažena z repertoáru); Uličnice (29.1.1971); Apropó, co dělá An­dula? (29.12.1974); Na tý louce zelený (22.10.1982); Srdce v rákosí (17.10.1986).

Na rozvoji domácí zpěvoherní produkce se však podílely i další režisérské osobnos­ti: Rudolf Kulhánek (Černá kočka přes ces­tu – 10.9.1964), Karel Pokorný (Angličan na rožni, původní novinka brněnského au­tora Miroslava Skály s hudbou Jiřího Bažanta a Jiřího Maláska – 12.7.1968; nová inscenační podoba 20.3.1969), Zdeněk Pospíšil (Hledá se panic – 5.2.1971), Mojmír Weimann (Holky na ocet – 14.5.1976). Úsilí o původní zpěvoherní tvorbu našlo odezvu i v řadách brněnského sou­boru, a to v muzikálech, jejichž autory byli herci František Zacharník a Milan Pokorný, po určitou dobu šéfové brněnské zpěvohry: Milan Pokorný v letech 1984-89, Fran­tišek Zacharník – od 1994 (do 2002, pozn. jn).

Vedle Stanislava Fišera byl druhou nej­výraznější režisérskou osobností brněnské zpěvohry Rudolf Kulhánek, který se od 1.4.1973 stal i jejím uměleckým šéfem; tuto funkci se zdarem zastával až do 1.1.1977. Třebaže inscenoval s dobrými výsledky i několik her komornějších, v širokém roz­pětí od původního muzikálu až po dílka tradičnější a v dobrém smyslu slova lido­vá, jeho nejvlastnějším polem působnosti zůstávala klasická opereta, uváděná zpra­vidla na velké scéně Janáčkova divadla.

Jestliže v letech meziválečných ovlivnil tvářnost brněnské zpěvohry zejména Old­řich Nový, herec, zpěvák a režisér, který v ní působil plných šestnáct sezon, v pová­lečném období vystupuje do popředí osob­nost Iva Osolsobě, dramaturga, překladate­le, režiséra a divadelního teoretika, který v brněnské zpěvohře zůstavil nezaváté sto­py po dobu mnohem delší, v letech 1953-89. Na zkoumání teatrologicky dosud jen málo probádaného operetního divadla se soustředil už během svých vysokoškol­ských studií a jeho první etapu zakončil disertační prací K základním otázkám his­torie a teorie operetního žánru (1952). Do brněnské zpěvohry nastoupil jako lektor už v roce 1953, odkud přešel na čas do čino­hry (1956-58); a teprve počátkem roku 1959 se stal dramaturgem zpěvoherního souboru.

Prodělával s ním všechny vývojové pro­měny a zvraty, období uměleckého vzestu­pu i tvůrčí stagnace, neztrácel však nikdy ze zřetele základní poznatek, že operetní forma je plně rovnocenná jak formě čino­herní, tak operní, ba dokonce je jim v jis­tém smyslu nadřazena jakožto forma nejsdělnější a umělecky nejobtížnější. Trvalá oscilace mezi zaujetím teoretickými otáz­kami divadla, které mluví, tančí a zpívá (tak se také jmenuje jedna z jeho nejvý­znamnějších knih, vydaná v roce 1974), a každodenní praxí zpěvoherního dramatur­ga umožňovala, aby ve svých studiích zobecňoval praktické poznatky, na druhé straně pak teoretickou fundovaností ovliv­ňoval cesty a cíle brněnské zpěvohry. Ne­jedna z jejích profilových inscenací, ať muzikálových, ať operetních, vděčí za svůj úspěch osobnímu přínosu Iva Osolsobě, pří­nosu, který přesahoval obvyklý podíl dra­maturga. Ačkoli počet inscenací, na kterých se jako dramaturg podílel, přesáhl za těch šestatřicet roků dramaturgické praxe dvě stovky, jako režisér dostal jen dvakrát pří­ležitost prokázat platnost svého pojetí a to inscenacemi muzikálů Ano! Ano! (čs. premiéra 1974) a Kabaret (čs. premiéra 1977), pokaždé ve spolupráci s choreogra­fem Lubošem Ogounem.

Uvolněná atmosféra Pražského jara 1968 a jeho doznívání i v prvních měsících po sovětském vpádu, zastihla soubor brněnské zpěvohry v dobré tvůrčí kondici a přinesla několik památných inscenačních počinů; je­jich ohlas a dosah přerostl přitom rámec toliko divadelní. Tak zmuzikalizovaná po­doba Jiráskovy Filozofské historie, společ­né dílo Jaroslava Dietla, Zdeňka Petra a Ivo Fischera, stala se v režijním prstokladu Stanislava Fišera prvořadou událostí di­vadelního Brna a její reprízy byly přijímá­ny publikem s vděčností za tak láskyplný hold myšlence lidské svobody (premiéra 31.5.1968 v Redutě). Do prvních týdnů a měsíců sovětské okupace promlouval pak naléhavě svými významy i podtexty muzi­kál Josepha Steina, Jerryho Bocka a Sheldona Harnicka Šumař na střeše (29.11.1968 v Redutě), režírovaný rovněž Stani­slavem Fišerem. Také myšlenkově zcela ne­náročná Jankovcova starší operetka Děvče z přístavu (7.2.1969) byla pro návštěvní­ky brněnské Reduty vítanou příležitostí manifestovat svůj odpor k cizím vetřelcům a počínajícímu normalizačnímu útlaku; po­díl na této její apelativnosti měla nepo­chybně úprava, kterou provedli dramaturg zpěvohry s básníkem Karlem Tachovským. Konečně na samém konci druhé okupační sezony zmobilizoval soubor brněnské zpěvohry své nejlepší síly k nastudování slav­né Bernsteinovy West Side Story (premié­ra 6.4.1970 v Mahenově divadle). Režisérem byl i tentokrát Stanislav Fišer, hudební nastudování bylo společným dílem dirigentů Karáska a Moulíka.

Sedmdesátá léta 20. století
- „normalizace“ repertoáru

Od následující sezony 1970-71 začal normalizační tlak na všechna čs. divadla sílit; a i když diktát stranického aparátu se zpočátku soustřeďoval hlavně na tvorbu činoherní, nezůstával bez vlivu ani na pro­dukci zpěvoherní. Spíše než o ochotu vy­cházet normalizačnímu tlaku vstříc, šlo u brněnských divadelníků o projevy opa­trnosti. Uskutečnila se sice ještě jedna čs. premiéra amerického muzikálu (Music ManToulavý kapelník, 2.12.1970), jinak však začaly v repertoáru převládat staré osvědčené tituly (Kulhánkovo nastudování Polské krve, premiéra 2.7.1971 v Janáč­kově divadle; Uličnice Járy Baneše, pre­miéra 29.12.1971; Valdaufova novinka s poněkud provokativním názvem Nejlíp je u nás, premiéra 18.3.1972 v Redutě). V re­pertoáru se dokonce objevil sovětský titul: Dívky pod závoji aneb Aršin Mal Alan (1.6.1972) od Uzeira Hadžibekova.

Když se dlouholetý šéf zpěvohry Karel Šeda stal uměleckým ředitelem brněnského Státního divadla (od sezony 1972-73), nastoupil na jeho místo Ru­dolf Kulhánek. Nejenom ze své funkce uměleckého šéfa, ale i jako režisér celé řady zdařilých inscenací, snažil se udržet poměrně vysoký standard brněnské zpěvo­hry. Své místo ve zpěvoherním repertoáru měly i nadále americké muzikály, starší (Loď komediantů) i novější (Sliby chyby, Kabaret aj.). Ze starší produkce operetní dosáhlo největšího diváckého ohlasu nastu­dování Frimlovy Světlušky v Kulhánkově vlastní režii (26.10.1973) a brněnský hold zakladateli novodobé operetní tradice uvá­děný pod názvem Offenbachiáda (30.3.1973 v Redutě). Do jednoho představení ve­šly se tu dva Offenbachovy operetní pří­běhy: Dafnis a Chloe a Dobrodružství po večerce.

Požadavkům normalizátorů uvádět (po­dobně jako v letech padesátých) co nejví­ce titulů ze sovětské divadelně dramatické produkce, snažilo se vedení brněnské zpě­vohry vyhovět uvážlivou volbou repertoáru, aniž by přitom odradilo svoji návštěvnickou obec. S hudbou brněnského skladatele La­dislava Štancla v jeho hudebním nestudo­vání byl uveden Vampilovův Večírek na roz­loučenou (2.2.1973), po něm sovětská adaptace slavné hry ruského klasika Suchovo-Kobylina Svatba Krečinského od au­torské dvojice Alexandr Kolker – Kim Ryžov pod názvem Hazardní hra (27.6.1974), další sovětský titul Chceme tančit a hrát (31.10.1975) aj.

Také v brněnském zpěvoherním reper­toáru se začaly znovu objevovat původní novinky: Babylonská věž (23.5.1975) od skladatele Václava Zahradníka, Nazdar tati! (7.7.1975), narychlo spíchnutá komedie Bohuslava Nádvorníka s hudbou populární­ho Karla Valdaufa, posléze, nikoli však na posledním místě divácky neobyčejně úspěš­ný muzikál Holky na ocet (14.5.1976 v Redutě v pohostinské režii Mojmíra Weimanna). Autorem libreta a působivých tex­tů byl člen zpěvoherního souboru František Zacharník (hudbu složil Lubomír Veteška). I ve svízelných normalizačních podmínkách zmohla se brněnská zpěvohra na původní tvorbu vzešlou z vlastních řad a obnovila tak dávnou tradici založenou Oldřichem Novým už na předělu dvacátých a třicá­tých let. Dalším domácím autorem byl he­rec Milan Pokorný: k muzikálu Láska s přestávkami (čs. premiéra 10.3.1978) na­psal nejen libreto a zpěvní texty, ale též hudbu. Oba autoři se pak několikrát pro­sadili i v repertoáru osmdesátých let; Zacharník i v letech devadesátých.

Od 1.9.1977 se stal šéfem zpěvohry do­savadní dirigent baletu Miroslav Hoňka. Za jeho nedlouhého působení byl po Kulhán­kově odchodu na odpočinek angažován jako další režisér zpěvohry Jaroslav Horan. Uvedl se nepříliš zdařilým nastudováním Lehárovy Země úsměvů (19.5.1978), re­žíroval Nedbalovo Vinobraní (18.5.1979) a největší příležitost dostal, když mu byla svěřena režie myšlenkově i scénicky nároč­ného muzikálu Leonarda Bernsteina Candide (čs. premiéra 16.5.1980). S divadel­ním publikem se rozloučil nastudováním Offenbachovy klasické operety Orfeus v podsvětí (23.10.1981 v Janáčkově divad­le). Jeho další vývoj ukončila náhlá smrt v roce 1983.

Osmdesátá léta a první polovina let devadesátých

Po smrti Miroslava Hoňky byl vedením brněnské zpěvohry dočasně pověřen diri­gent Jiří Karásek a teprve od 1.3.1982 měl zpěvoherní soubor nového uměleckého šéfa. Stal se jím Jaroslav Vojáček, až do té doby člen zpěvoherního orchestru. Režisérskou sestavu doplnil po Horanově smrti o Františka Preislera a Evu Deákovou. První z této nově angažované dvojice se dostal k režii jen ojediněle, a to nastudováním Straussovy operety Noc v Benátkách (16.12.1983). Deáková se naproti tomu uplat­nila v celé řadě inscenací: Šediny páně Casanovy (11.12.1981), Začarovaný zámek (30.4.1982), Nachové plachty (22.4.1983). Tradici spolupráce zpěvoherního souboru s činoherním se pokusil obnovit Jaromír Roštínský novým nastudováním Tylovy Fidlo­vačky (29.6.1984 v Mahenově divadle). Ani tentokrát však nebylo dosaženo před­pokládaného ohlasu, podobně jako před dvaceti roky, když oba soubory nastudova­ly za režijního vedení Evžena Sokolovské­ho Kohoutův „musical-mystery" Válka s mloky.

Ani Vojáčkova éra netrvala dlouho. Po začátku sezony 1984-85 byl náhle z funkce odvolán a na jeho místo nastoupil dlouholetý člen hereckého souboru Milan Pokorný, divadelník s ambicemi jak režisérskými, tak autorskými. Příčiny Vojáčko­va odvolání byly mimoumělecké povahy; přispěl k tomu i nežádoucí „politický" ohlas Zacharníkova a Havlíkova muzikálu Gordický uzel, který byl s úspěchem uveden v Roce českého divadla (premiéra 6.10.1963). Snaha obou autorů navázat na tra­dice Osvobozeného divadla, které kdysi ko­munistická publicistika nazývala „stateč­ným divadlem svobody", nesetkala se u brněnských normalizačních činitelů s po­chopením. Představení bylo po řadě úspěšných repríz staženo z repertoáru; a třeba­že se pak Gordický uzel mohl hrát v ji­ných českých divadlech (například v ne­daleké Olomouci), na rozhodnutí vyměnit uměleckého šéfa zpěvohry to už nic ne­změnilo.

Milan Pokorný byl v čele brněnské zpě­vohry plných pět divadelních sezon – až do konce roku 1989. V jejich průběhu režij­ně nastudoval několik představení (Perly panny Serafinky, Mam´zelle Nitouche – obě inscenace dosáhly přes 100 repríz – aj.), mezi nimi i svoji vlastní novinku Dáma s doutníkem aneb Hvězda zvaná Jackie (pre­miéra 7.3.1986) zhudebněnou Oldřichem Lubichem a autorem. (K další Pokorného režijní práci, nastudování Lehárovy Cikán­ské lásky, jejíž libreto přepracoval v no­vou verzi, již nedošlo). Obrátil znovu po­zornost k sovětské operetě (Volný vítr), zařadil do repertoáru starší zpěvoherní ti­tul brněnských autorů Machka a Slavíka Zbojník Ondráš (19.12.1986). Zařazoval do každé sezony „operetu pro pamětníky", ve foyeru Reduty založil Divadélko o páté a také od začátku prosperující Klub přátel operety (1988). Věnoval zvýšenou péči nově vznikající tvorbě: Anděl za všechny peníze (9.12.1988) autorského týmu Zháněl – Nečas – Hanák; pohádkový muzikál Františka Zacharníka s hudbou Milana Slimáčka Prin­cezna Písnička (čs. premiéra 20.6.1987). S mimořádným ohlasem se setkaly i oba zpěvoherní koncerty: Rendez-vous slečny Operety s panem Muzikálem (10.1.1986) a Melodie století (17. 2.1989). Přivedl k re­žijní práci sólisty souboru Jiřího Jurku a Františka Zacharníka.

Pád totalitního režimu na podzim roku 1989 nezůstal bez vlivu ani na oblast hu­debně zábavného divadla, třebaže se v ní neprojevil tak radikální změnou tvůrčí orientace, jak tomu bylo v činohře. Nežli se v Brně prosadil statut Národního divad­la (od prosince 1992), užívalo se místo dolistopadového Státního divadla názvu Zemské divadlo. A jako v samém uměleckém ve­dení celého tělesa měnili se i ve zpěvohře umělečtí šéfové. Po Milanu Pokorném, kte­rý odešel z funkce k 1.1.1990, (po návra­tu z úspěšného zahraničního turné operety do Francie s koncertem Vive Offenbach) stál v čele brněnské zpěvohry krátce její dirigent Jiří Karásek, po jeho náhlé smrti byl po tři sezony uměleckým šéfem ing. Alfréd Mayer, rakouský občan, který se příležitostně uplatňoval i jako di­rigent. Z celkové divadelní situace v tehdy ještě nerozděleném Československu i s při­hlédnutím ke specificky brněnským pod­mínkám divadelního života vyvodil závěr, že nejbezpečnější způsob, jak udržet zájem publika, bude trvalejší příklon ke klasické operetě, která by se měla stát páteří brněnského zpěvoherního repertoáru. Mayer při­tom počítal s publikem nejenom brněn­ským, ale také zahraničním, zejména ze sousedního Rakouska, a tak byla některá profilová představení nastudována dokon­ce i v němčině. Z dřívějších titulů před­listopadové éry byla ponechána na repertoáru toliko inscenace Offenbachovy Krás­né Heleny (14.10.1988), ke které se po­stupně připojily nové tituly: Millöckerův Žebravý student (8.3.1991), Lehárova Země úsměvů (27.9.1991), Straussův Ne­topýr (1.11.1991), další Lehárova opereta Paganini (21.2.1992), Schubertův Dům U tří děvčátek (4.10.1992), nové dva straussovské tituly Vídeňská krev (29.1.1993) a Cikánský baron (27.4.1993). Od sezony 1993-94 převzal funkci umě­leckého šéfa dlouholetý člen brněnského souboru ing. František Zacharník, herec, režisér, dramatický autor, jehož díla obo­hatila zpěvoherní repertoár už od poloviny 70. let. Za jeho vedení vstoupila brněnská zpěvohra do nového období revivalem Lehárovy Veselé vdovy (24.9.1993); její mi­mořádný divácký ohlas je zavazujícím pří­slibem do budoucna.
Viktor Kudělka (publikováno v Postavách brněnského jeviště III, NDB 1994)

Druhá polovina devadesátých let 20. století a počátek 21. století

František Zacharník vedl operetní soubor až do roku 2002; dramaturgem zpěvohry se v roce 1989 stal dřívější lektor dramaturgie  PhDr. Vojen Drlík, dirigenty byli Arnošt Moulík a Igor Rusinko, choreografem a vedoucím baletu zpěvohry Jiří Kyselák, sbormistrem Petr Kolař (od 1994).

Repertoár zpěvohry byl v druhé polovině 90. let minulého století zaměřen především na klasické operety (Orfeus v podsvětí 1994, Giuditta 1995, Bandité 1996, Netopýr 1996, Rose Marie 1997, Cikánská láska 1999, Krásná Helena 2003), ale stále častěji byla uváděna muzikálová produkce, která v posledním období nad klasickou operetou převážila (Hello, Dolly! 1994, Sweet Charity 1996, Loď komediantů 1998, Jižní Pacifik 1999, Zorba 2001, Zpívání v dešti 2001, Muž z kraje La Mancha 2002, Kristián 2002, Divotvorný hrnec 2003). Výběr repertoáru ovlivnila také skutečnost, že v roce 1993 byla pro havarijní stav uzavřena Reduta a zpěvohra se přestěhovala do Mahenova divadla. Při provozu čtyř souborů ve dvou divadelních domech bylo zřejmé, že počet premiér každého souboru bude omezen – odtud snaha volit osvědčené tituly.

Do nového tisíciletí vstupoval navíc soubor s vážnou otázkou budoucí existence. Výkonem funkce šéfa zpěvohry byl v srpnu 2002 pověřen Jiří Horký, ale historické ani ekonomické zřetele již nedokázaly udržet zpěvoherní soubor součástí Národního divadla v Brně. V srpnu 2003 se šéfem zpěvohry, jejíž osud byl již jasně určen, stal Igor Ondříček a k 1.1.2004 byl soubor převeden do Městského divadla Brno.
(JiN)