Opera

Operní představení se v Brně hrála více méně pravidelně od roku 1733, česky provedené opery však byly uváděny nepravidelně a spíše ojediněle. Soustavný český operní provoz byl možný te­prve po roce 1884, kdy v Brně začalo hrát Prozatímní Národní divadlo v budově na Veveří ulici.

Po nových úpravách bylo pře­jmenováno na Národní divadlo a celé ob­dobí až do konce 1. světové války (1918) označuje se jako doba „starého divadla“. Ze 14 ředitelů, kteří zde působili, významně se uvedl Jan Pištěk, Pavel Švanda ze Semčic a František Lacina. Působilo v něm více jak 20 kapelníků a korepetitorů (mezi nimi i pozdější dirigent opery pražského Národ­ního divadla a její šéf Karel Kovařovic, František Jílek, Josef Winkler, Josef Charvát).

Opera NDB na konci 19. století a v prvních desetiletích 20. století

Na jevišti divadla na Veveří začínali pěvci Karel Burian, Otakar Mařák, Theodor Schütz, Kristina Morfová, ze sólis­tů vynikli Ludmila Svobodová-Hanusová, Věra Pivoňková, Alois Staněk-Doubravský, Karel Komarov, Alois Pivoňka ad. Nejvyšší stav orchestru čítal 32 hráčů, sbor měl 23 členů. Bylo uvedeno 132 oper českého i světového repertoáru, z původních premiér zaslouží pozornost Janáčkův Počátek ro­mánu (1894) a zejména Její pastorkyňa, jejíž brněnská premiéra uskutečněná 21. led­na 1904 za řízení Janáčkova žáka, kapelní­ka Cyrila Metoděje Hrazdiry, byla považo­vána za největší počin brněnské opery. Leoš Janáček je nesporně jeden z nejpozoruhodnějších skladatelů české novodobé hudby, který je právem počítán nejen k vůdčím zjevům české, ale i světové hudeb­ní kultury. Dal české hudbě mocné podně­ty a povznesl se z úzce ohraničené izolo­vanosti do velké oblasti soudobé evropské hudby. Celou povahou své tvorby se řadí k předním osobnostem světové hudby. Šel ne­kompromisně svou vlastní cestou, jeho styl je vyhraněný jak v melodické a v motivické náplni, tak v harmonické vazbě i for­movém ztvárnění, že jej nelze zařadit do některého z ustálených slohových směrů.

První Jenůfu v Brně zpívala Božena Snopková. Janáček se původně obrátil na šéfa opery Národního divadla v Praze Karla Kovařovice a poslal mu operu k posouzení; teprve když mu Kovařovic dílo vrátil bez zájmu o jeho provedení, zadal Janáček Pastorkyni brněnskému divadlu, které se ujalo nastudování s příkladnou péčí. Te­prve v roce 1916 uvedl Kovařovic toto dílo na jevišti Národního divadla v Praze. V prv­ním období své činnosti budovala brněnská opera kmenový repertoár. Uvážíme-li, že zde působili umělci tak zvučných jmen jako Kristina Morfová, Božena Snopková, basista Vilém Heš, Otakar Mařák, Theodor Schütz, Bohumil Pták, Věra Pivoňková, v cizině známí Theodor Žalud a Julius Boch­níček, že tu zpíval Karel Burian Jeníka v Prodané nevěstě (1891) ad., je zřejmý vý­znam a postavení, jehož opera v krátké době dosáhla.

Na samém začátku devadesátých let do­šlo k významné umělecké události: za ří­zení Antonína Kotta byla v Brně poprvé provedena opera Petra Iljiče Čajkovského Eugen Oněgin, bezpochyby jako ohlas praž­ských návštěv ruského skladatele. Brzy za­zněla na jevišti divadla na Veveří druhá Čajkovského opera Piková dáma (16. ledna 1896).

Počátkem 20. století provedla opera úplný cyklus Smetanových oper, jenž byl zahá­jen 23. února 1901 operou Braniboři v Če­chách a vyvrcholil 22. března téhož roku slavnostním představením Libuše (všechny hudebně nastudoval dirigent Bohumil To­máš v režii Františka Malého). V titulní roli Libuše podala velký výkon Leopolda Hanusová-Svobodová. Pozadu nezůstalo ani dílo Antonína Dvořáka, jehož všechny stě­žejní opery byly provedeny v brněnském divadle do roku 1906.

Skladatel Zdeněk Fibich navštívil osob­ně brněnské divadlo při repríze Šárky 12.12.1898. Dále v Brně zazněli Kovařovicovi Psohlavci (1899), Foersterova Eva (1905), Sukova melodramatická pohádka Radúz a Mahulena (1898). Na repertoáru nescházel ani Mozartův Don Giovanni (1888), Kouzel­ná flétna (1894), Beethovenův Fidelio (1907), Verdiho Aida (1901), Charpentierova Luisa (1913).

Stálé střídání kapelníků a ředitelů však nepřinášelo opeře žádoucí umělecký pro­spěch, dobří sólisté odcházeli většinou do Prahy do Národního divadla, jehož nabíd­kám málokdo odolal. Orchestr i sbor byly slabě obsazeny. Velké obtíže přinášelo i hospodářské postavení divadla, a konec­konců i postavení politické, neboť kulturně-politické dění v Brně ovlivňovala především německá radnice.

Plán Družstva českého Národního divad­la vybudovat nové české divadlo v Brně pro­středky získanými sbírkami, odkazy apod., odsunula do pozadí první světová válka. Ze 13 ředitelů, kteří se v divadle vystřídali od doby jeho vzniku do státního převratu v roce 1918 (Jan Pištěk, František Pokorný, Pavel Švanda ze Semčic starší, Ladislav Chmelenský, Václav Hübner, Vendelín Bu­dil, Pavel Švanda ze Semčic mladší, Fran­tišek Lacina, Alois Staněk Doubravský, An­toš J. Frýda-Friedl, Antonín Fencl), ne kaž­dý operu náležitě podporoval; a také hos­podářské možnosti každého z nich byly různě omezené. Při všech nedostatcích měla její existence pro české Brno velký vý­znam. Podle historických zjištění bylo do roku 1918 v budově na Veveří ulici uvedeno více jak 130 oper českého a světového repertoáru.

Opera v období mezi světovými válkami
- František Neumann, původní premiéry oper Leoše Janáčka, Milan Sachs, Rafael Kubelík

Plány českého divadla v Brně po roce 1918 byly dalekosáhlé. Po převratu připad­la Národnímu divadlu reprezentativní bu­dova do té doby Městského německého di­vadla. Bylo zřejmo, že opeře ne­pomůže dílčí reorganizace, ale že bude tře­ba operu od základu nově vybudovat, aby dostála uměleckým nárokům, které před ni postavily nové okolnosti. V osudové chvíli nalezlo divadlo svého muže: byl jím diri­gent František Neumann (1874-1929), jenž byl jmenován šéfem opery na doporučení Leoše Janáčka. Podstatu uměleckého vývo­je operního souboru spatřoval ve výchově ansámblu i obecenstva. Hned od počátku věděl, že brněnské divadlo, má-li mít své místo mezi předními scénami, musí být umělecky progresivní a formovat svůj pro­gram nezávisle na pražském Národním di­vadle. V krátké době se mu podařilo učinit z brněnské opery umělecké centrum, které přesáhlo význam města a země, a které se dílem Janáčkovým stalo známým v celé Evropě. Vysoká měřítka nového šéfa zna­menala podstatný zásah do stavu členstva, ať šlo o sólisty, sbor či orchestr. Postupo­val tvrdě, ale opatření byla nutná – a tak již v polovině července roku 1919 skončilo období připrav, jehož výsledkem byl 56členný orchestr, 53členný pěvecký sbor, 23členný balet a umělecky silný soubor sólistů. Pravidelný provoz byl zahájen 23. srpna 1919 Její pastorkyní.

S Neumannovou čin­ností je spojeno vybudování opery v nových poměrech, vybudování uměleckého ústavu, který zaujal vedle Národního di­vadla pražského první místo v nové Česko­slovenské republice, a budil mezinárodní ohlas pozoruhodnou a novou dramaturgií, vysokou úrovní interpretační, novými sna­hami inscenačními a také koncertním pod­nikáním. Oporou byli Neumannovi dirigenti Jan Janota (do 1926), Břetislav Bakala a Zdeněk Chalabala, sbormistr Vilibald Rubínek. Nové inscenační proudy uplatňovali ze­jména režisér Ferdinand Pujman a Ota Zí­tek, balet řídil choreograf Jaroslav Hladík. 

Neumann hned ve své první sezoně (1919-20) zavedl pravidelné abonentní symfo­nické koncerty, jejichž počet se pohybo­val kolem 8 v sezoně. Dramaturgická linie byla pozoruhodná: Neumann dovedl usměrnit svou zálibu v německé romantické hud­bě a uplatnit výrazně zejména českou a soudobou hudbu. Intenzita pořádáni těchto koncertů po Neumannově smrti značně po­levila, což souviselo také s hospodářskou krizí, která se silně dotkla i uměleckého života. Počet koncertů klesl průměrně na 4 ročně. Situace se nezlepšila ani nástu­pem nového šéfa opery Milana Sachse, dirigenta jihoslovanského původu (1932-39), ač nechyběly snahy o plné oživení dřívějšího koncertního podnikání. V celém údobí 1918-41 provedl divadelní orchestr celkem 150 koncertů symfonických a 65 vokálně orchestrálních ve spolupráci s Besedou brněnskou. Obrat k čilejšímu koncertnímu provozu nastal až v době, kdy brněnskou operu a její orchestr vedl Rafael Kubelík (v letech 1939-41), který v poměrně krát­kém čase uskutečnil 18 symfonických kon­certů vysoké úrovně. Éra abonentních kon­certů divadelního orchestru byla definitiv­ně ukončena posledním Kubelíkovým kon­certem z děl Antonína Dvořáka 25. září 1941. O obnovení této činnosti se pak po­kusil později dirigent Jiří Pinkas po svém návratu do Brna (1979).

Ze sólistů  od počátku dvacátých let vynikli Marie Veselá, Alba Sehnalová, Hana Pírková, Božena Snopková, Karla Tichá, Marie Hrdličková, Alexandra Čvanová, Vlas­ta Kubíková, Ludmila Kvapilová, Marie Fia­lová, Jelena Ježičová, Marie Hloušková, Ma­rie Hladíková, Marta Dobruská, Valentin Šindler, Karel Zavřel, Emil Olšovský, Bed­řich Zavadil, Antonín Pelc, Štěpán Chodounský, Zdeněk Otava, Pavel Jeral, Mirko Bukovský, Rudolf Kaulfus, Jaroslav Čihák, Arnold Flögl ad.

Když přišel dirigent František Neumann z rušného Frankfurtu nad Mohanem do Brna, bylo Brno ještě provinční město, avšak rychle se probouzelo a přizpůsobovalo novým podmínkám v novém samostat­ném státě. Náročné Neumannovy požadavky nezvýšily počet jeho přátel v Družstvu, a to, že se přátelsky stýkal s brněnskými Němci, u nichž měl vysokou úctu (hosto­val v německé opeře) mu dokonce vytýkal i Leoš Janáček jako projev národní vlaž­nosti. Neumann vyžadoval kázeň, důsled­nost a pevný řád. V průběhu deseti let vy­tvořil velký repertoár, v němž byl – vedle Janáčka – zastoupen Bedřich Smetana (Smetanovy cykly se uskutečnily v letech 1924 a 1926, Dvořákův pak v roce 1929), Antonín Dvořák, J. B. Foerster, Vítězslav Novák, Otakar Ostrčil, K. B. Jirák, Osvald Chlubna, Ota Zítek, Oskar Nedbal. Svým kongeniálním vztahem k Leoši Janáčkovi, jehož dílu zůstal věrný do konce  života, položil základ k brněnské interpretační janáčkovské tradici. Mezi 16 původními pre­miérami byly 4 Janáčkovy: Káťa Kabanová (1921), Příhody lišky Bystroušky (1924), Šárka (1925), Věc Makropulos (1926). Z cizích děl měla v Brně českou premiéru Debussyho opera Pélleas a Mélisanda (1921) ad.

Po Neumannově smrti se stal ředitelem Ota Zítek a vedení opery bylo v letech 1929-31 svěřeno třem dirigentům: Zdeňku Chalabaloví, Břetislavu Bakalovi a Antonínu Balatkovi. Uvedli několik původních pre­miér, mezi nimi na prvním místě Janáčko­vu operu Z mrtvého domu, Chlubnovu Ňuru, Křičkova Bílého pána, Novákovy balety Signorina Gioventù a Nikotina a operu Karlštejn, Jeremiášovy Bratry Karamazovy.

Brněnská opera od počátku 30. let pro­gramově sledovala ruskou a jihoslovanskou dramaturgii (Čajkovskij, Musorgskij, Borodin, Rimskij-Korsakov, Baranović, Gotovać). Mezi sólisty se objevili sopranistky Máša Kolárová, Marie Minářová-Štrossová, tenorista Gustav Talman, barytonisté Nikola Cvejič, Géza Fischer, Vlastimil Šíma, basisté Leonid Pribytkov a Vladimír Jedenáctík. V režii se začal významně uplatňovat záhřebský režisér Branko Gavella, který působil zároveň i v činohře, Václav Skrušný jako výtvarník.

K 1. lednu 1931 přešlo Národní divadlo v Brně do zemské správy. Ředitelem Zem­ského divadla se stal Václav Jiřikovský (od 1.4.1931), šéfem opery Milan Sachs (1932-38). Jeho inscenace měly vysokou uměleckou reprodukční úroveň, zachovával symfonické koncerty operního orchestru. Po Chalabalově odchodu do Prahy (1936) angažoval Ota Zítek dirigenta italského pů­vodu Quida Arnoldiho a Viléma Tauského. Operní režii se vedle Branka Gavelly věno­val Zdeněk Knittl, Antonín Balatka, mladý Miloš Wasserbauer a příležitostně Rudolf Walter. Významné byly premiéry Ostrčilova Honzova království (1934), Karlovy opery Smrt kmotřička (1933), Bohuslava Martinů Hry o Marii (1935) a Divadlo za branou (1936), dále Dvořákova Armida (1935), Martinů Špalíček (1933), Zichovy Preciézky (1934), z ruských zvláště Musorgského Chovanština (1933), Rimského-Korsakova Po­hádka o neviditelném městě Kitěži (1934), Car Ivan Hrozný (Pskoviťanka), Šostakovičova Kateřina Ismajlova (1936), Dzeržinského Tichý Don (1937) ad.

Na podzim roku 1938 odešel Milan Sachs do Záhřebu, ale i odtud musel z mimouměleckých důvodů odejít. Později žil v ilega­litě (1941-45). Po osvobození v roce 1945 se stal uměleckým šéfem opery Charvátského Národního divadla v Záhřebu (1945-55). Zbytek života strávil rovněž v Záhřebu, kde 4. srpna 1968 náhle zemřel. Patří nesporně k největším dirigentským postavám záhřebského a brněnského divadla: fenomenální hudební paměť, po Václavu Neumannovi osobitý interpret Janáčkova díla, dirigent vytříbeného slohového cítění a inspirativ­ního, definitivního, úsporného, neimprovizujícího gesta, jeho projev měl technickou suverenitu i poetickou vzletnost. Pohled na Janáčkovo dílo byl možná vyhraněný, ale jasnozřivý, neskrývající dramatický patos. Odešel Vilém Tauský (1939 do Francie), brzy též Quido Arnoldi (do Itálie). Na čas, jenž byl ještě divadlu vyměřen, stanul v čele opery Rafael Kubelík (1939-41), krát­ce tu působil Karel Nedbal, po jehož od­chodu byli angažováni dirigenti Emanuel Punčochář a Bohumír Liška.

Opera za nacistické okupace a druhé světové války

Od nástupu Adolfa Hitlera k moci v roce 1933 začala zprvu vzdáleně se ohlašující, odmítaná, podceňovaná a ironizovaná, pozdě­ji všeobecná persekuce všeho neněmeckého, která pak svého hrůzného vrcholu dosáhla v době ná­silné okupace v letech 2. světové války (1939-45). Že se i přitom divadlu mnohé podařilo, že denně podstupovalo nerovný zá­pas o svou existenci, vypovídá o statečnos­ti těch, kteří je tvořili a vedli. V čele Národního divadla stál rozvážný, zku­šený a statečný ředitel Václav Jiřikovský až do svého zatčení gestapem na podzim roku 1941.

S odstupem let je stále zřejmější, jak dobře si Jiřikovský vedl: i ve svízelných podmínkách pokračovala opera v tradici první republiky. Rok po Sachsově odcho­du jmenoval šéfem opery Rafaela Kubelíka, který 26. února 1939 poprvé stanul před orchestrem Zemského divadla v Brně na matiné ve vyprodaném divadle Na hrad­bách. I zde doprovázel Mozartův a Čajkovského houslový koncert, v podání jeho otce Jana Kubelíka a sám přispěl do progra­mu Dvořákovou Serenádou pro smyčce. Mladý dirigent nadchl posluchače ži­velnou hudebností, bezprostředností a kouz­lem osobnosti syna legendárního houslisty. Jako operní dirigent se publiku v Brně Ku­belík poprvé představil 21. května 1939 při premiéře Prodané nevěsty. V Brně zůstal dva a čtvrt roku. Nastudoval nově 7 oper, z nichž se prvořadým dramaturgickým či­nem stala Berliozova rozměrná epická ope­ra Les Troyens (Trójané). Kubelík se pozdě­ji zasloužil o renesanci tohoto málo hra­ného Berliozova díla v Evropě i Americe. V tragické a českému umění nepříznivé době dokázal vysokou uměleckou odpověd­ností udržet uměleckou úroveň brněnské opery, na ja­kou ji přivedl Milan Sachs. Všechny informace o Kubelíkově dvouletém období v Brně nasvědčují tomu, že u všech hudebně scénických děl vypracovával orchestrální složku k technické vybroušenosti a plastic­ké výrazovosti. Jako response na práci v brněnské opeře vznikla první Kubelíkova opera Veronika, dokončená v srpnu 1943 (a uvedená v Brně po válce 19. dubna 1947, jejíž premiéru Kubelík osobně dirigoval). Dramaturgickou osu Kubelíkova repertoáru v Brně tvořily české opery: Smetanův Da­libor (1939) a Hubička (1940), Dvořákův Jakobín a Rusalka (1941), Janáčkova Její pastorkyňa (1941), Mozartova Kouzelná flétna (1939) a Trojané (1940). Don Giovanni, ohlašovaný na 14. listopadu 1941 a připravovaný s režisérem Karlem Jernekem, již  uveden nebyl.

Brněnský repertoár přinesl v prvních dvou letech okupace a války řadu proti­nacisticky vyznívajících děl. Na představe­ní Rusalky (v režii Václava Jirikovského) se sjížděli návštěvníci z celé  Moravy.

Útlakem okupantů rostly provozní nesná­ze. Za spolupráce dramaturga Antonína Ba­latky, díky obětavosti souboru a režisérů Karla Jerneka a Miloše Wasserbauera, vý­tvarníků Václava Skrušného a Zdeňka Rossmanna, udržela se znamenitá reprodukční úroveň. Jádrem operní dramaturgie byla tedy česká klasika. Uvedena byla také opera E. F. Buriana Maryša (D Antonín Balat­ka, 1940), Musorgského Soročinskij jarmark (1940, D Karel Nedbal), Verdiho Rigoletto (D Quido Arnoldi s režisérem Ferdinandem Pujmanem, 1940) ad.

Výjimečným stavem v září 1941 byla čin­nost divadel zastavena. V listopadu 1941 začala ostatní česká divadla znovu hrát, ale brněnské Zemské bylo po 2 představe­ních trvale uzavřeno dne 12. listopadu toho roku. Soubor se rozešel, milionové jmění Družstva bylo okupanty zabaveno. Krátkou epizodou bylo České lidové divadlo s ředite­lem Antonínem Fenclem, které udržovala Národní odborová ústředna zaměstnanecká: hrálo se v divadle na Veveří a v Typosu od 15. března 1943 do konce srpna 1944. Uměleckým šéfem opery ustanoven dirigent Rudolf Kvasnica, z dalších v něm působili Rudolf Pečke a Václav Kašlík (jenž byl spolu s Milošem Wasserbauerem záro­veň také režisérem). Hrály se převážně operety, nastudováno několik oper. Mezi novými členy byly sopranistky Eva Prchlíková a Zdena Rudolfová (zahynula v bu­dově divadla na Veveří při náletu 12. dubna 1945), tenorista Antonín Jurečka, basista Rudolf Asmus. Po vyhlášení totální války byla většina členů nasazena do závodů vá­lečného průmyslu.

Opera po skončení druhé světové války

Konec 2. světové války v květnu roku 1945 přinesl i divadlu velké změny. Nadě­je vkládané do času osvobození byly liché: demagogickým nátlakem ovládli politickou scénu stoupenci komunistické strany. I v praxi operního divadla docházelo k tomu, co bylo příznačné pro všechny sféry kultur­ního (a veškerého) života: na jedné straně prosazování a favorizování divadelníků, kteří se dali do služeb režimu a na druhé straně diskreditace, diskvalifikace a likvi­dace „těch druhých". Avšak i v dlouhém období totalitní vlády se našli tvůrci, kteří se snažili čelit politickému diktátu uměním.

V roce 1945 byl vedením opery pověřen Antonín Balatka (1945-49), který zahájil provoz divadla 25. května 1945 představe­ním Prodané nevěsty. Ředitelem divadla se stal E. F. Burian (1945-46), jenž se po půl roce vedení divadla vzdal. Vystřídal ho zkušený divadelní praktik Ota Zítek (1946-49). V opeře pů­sobili dirigenti Robert Brock (1945-47), František Jílek (od 1947) a Bohumír Liš­ka (do 1955). Po odchodu Balatkově se stal uměleckým šéfem opery dirigent Zdeněk Chalabala (1949-52), po jeho odchodu František Jílek (1952), dramaturgem Vác­lav Nosek (od 1953). Z dirigentů zde pů­sobili Emil Křepelka (1950-56), po odcho­du Liškově nastoupil Jiří Pinkas (1955-64). Sbormistři byli Vilibald Rubínek (1946-61) a Benedikt Volauf (1951-56), Jiří Kubica (1956-69), Oldřich Bohuňovský (1961-64), Josef Pančík (od 1964).

Z operních režisérů v brněnském divad­le působili Ota Zítek (1921-31 a 1946-49), krátce Saša Machov (1946), Oskar Linhart (1945-47 a 1949-71). Ze sólistů nově angažováni: sopranistky Emilie Zachardová, Jarmila Kristenová, Libuše Domanínská, Cecilie Strádalová, Soňa Spurná, později Květa Belanová, Alena Nováková, Jindra, Pokorná, Marie Steinerová, Taťjana Arsenina; altistky Helena Burianová, Soňa Červená, Libuše Lesmanová, Jarmila Palivcová; tenoristé Burja Burjan, Antonín Jurečka, Boris Čechovský, Jaroslav Čihák, Zdeněk Soušek, Jaroslav Stříška, František Šubert, později Jaroslav Ulrych, Imrich Ja­kubek, Jan Hlavsa; barytonisté Eduard Hrubeš, František Kunc, František Roesler, Vladimír Bauer; basisté Rudolf Asmus, Zde­něk Kroupa, Jiří Kozderka, později Jindřich Doubek, Václav Halíř.

 Padesátá až sedmdesátá léta 20. století
- František Jílek, Václav Nosek, Miloš Wasserbauer

V souvislosti s celkovou změnou diva­delního statutu prosazovaného po únoru 1948, bylo zřízeno v Brně Státní divadlo. A tak došlo k zpolitizování divadla, které zaujalo důležité postavení v kulturně politické sféře. I přes administrativní tlak se však do­staly do čela divadla skutečné umělecké osobnosti. Mezi  nimi na prvním místě František Jílek.

Jeho uči­teli byli Jaroslav Kvapil, Zdeněk Chalabala a Antonín Balatka. Působil v blízkosti Mi­lana Sachse, v Ostravě mu byl vzorem Ja­roslav Vogel, velký znalec Janáčkova díla a jeden z jeho žáků. Vyhledávaný doprovázeč v oboru hudby komorní a písňové a improvizátor klavírní hry, navázal svým způso­bem na dílo významných českých dirigen­tů. Jako šéf opery Státního divadla v Brně (1952-78) vytvořil velkou éru tohoto tě­lesa, srovnatelnou s údobími Františka Neu­manna a Milana Sachse. Osou jeho drama­turgie byla česká hudba, zejména Leoš Janáček, a pak moderní díla světové hud­by, zastoupené Sergejem Prokofjevem, Modestem Petrovičem Musorgským ad. Hlu­boko zakotven byl jeho vztah k dílu Ja­náčkovu, jež v něm žilo ve zcela vyhraně­ných a osobitých představách. Mezi nota­mi objevoval jejich lidský smysl a hlubší umělecké poselství. Mezi nejobjevnější na­studování patří opery Janáčkovy (Z mrtvé­ho domu 1958, Její pastorkyňa 1961, 1972, Věc Makropulos 1962, Příhody lišky Bystroušky 1965 a 1970 – k otevření no­vého divadla, Výlety pana Broučka 1967, Káťa Kabanová 1968, Z mrtvého domu 1968), Prokofjevovy (Vojna a mír 1961 a 1975, Ohnivý anděl 1933, Zásnuby v kláš­teře 1970 a Semjon Kotko 1977), Šostakovičovy (Kateřina Ismajlova 1964), Musorgského (Boris Godunov 1963 a 1975), Smetanovy (Hubička 1959, Braniboři v Če­chách 1959, Libuše 1964 a 1974, Prodaná nevěsta 1967 a 1972, Tajemství 1973), Dvo­řákovy (Rusalka 1934), Straussovy (Růžový ka­valír 1957), Beethovenovy (Fidelio 1976), Mo­zartovy (Don Giovanni 1969, Kouzelná flétna 1977), Verdiho (Síla osudu 1971, Don Carlos 1974, Aida 1978); nastudoval Martinů Řecké pašije (1962), Bergova Vojcka (1976), Bizetovu Carmen  (1970) ad.

V mnohém směru Janáčka objevil. Jeho interpretace byly rekonstrukce uplývajících úseků lidského osudu, studie okamži­ku jevištního času – odtud tíhnutí ke zkratkovitému slohu Janáčkovu, dramatic­kým polohám partitur Prokofjeva, Stravinského, Musorgského. Patřil k propagáto­rům Janáčkova díla v zahraničí. Zejména v šedesátých a sedmdesátých letech dochá­zelo k častým pohostinským vystoupením českého dirigenta ve Španělsku, Itálii, Německu, Švýcarsku, Turecku, Rakousku, Lucembur­sku, Polsku aj.

Dramaturgem byl v té době dirigent Vác­lav Nosek (1952-82), jehož činnost cha­rakterizuje soustavné prohlubování pohledu na Janáčkovo dílo, soudobý výklad základ­ního fondu české opery 19. a 20. století, cílevědomá orientace na dílo Bohuslava Martinů a zvláštní pochopení pro operu 20. století. Usiloval o objevování dosud neprosazených hodnot, projevoval pozornost dílu Prokofjevovu, Musorgského, Rimského-Kor­sakova, vybudoval útvar Miniopery, která znamenala odlehčení dramaturgie velkého souboru a přesun experimentálních tvarů na satelitní soubor (vzniklý ze zájmu só­listů kmenového souboru). K vrcholům jeho dirigentské činnosti patřilo mimo jiné na­studování a uvedení opery Albana Berga Lulu (1972). Jeho vlastní dirigentská čin­nost byla neprávem zastíněna působením dramaturgickým.

František Jílek vytvořil za své éry z brněnské opery nezávislý a svébytný umělecký ústav, přinášející nové podněty dra­maturgické a interpretační. Na velkých úkolech slohově bohaté dramaturgie vy­rostl silný sólistický tým: režie, choreo­grafie a scéna byly v rukou moderních umělců a v těchto příznivých podmínkách zrodily se objevné inscenace, jejichž ohlas doma i v zahraničí byl mimořádný. Režisérem opery byl Miloš Wasserbauer (1937-41, 1946-53, 1960-70), Oskar Linhart (1945-47 a 1949-71), Václav Věžník (1954-90), Z dirigentů Jan Štych (1964-73, 1975-85, 1986 a od 1991), Václav Nosek, později Jan Zbavitel (1974-79 a od 1985), sbormistr Josef Pančík (od 1965). Nově byli angažováni sólisté: Hana Svobodová-Janků, Vilém Přibyl, Naděžda Kniplová, René Tuček, Jarmila Krátká, Ri­chard Novák, Jiří Olejníček, Jitka Pavlová, Vladimír Krejčík, Josef Veverka, Zdeňka Kareninová, Jaroslav Souček, Josef Škrobánek, Josef Klán, Jan Hladík, Stanislav Bechynský, Jiří Přichystal, Jana Smítková, Magdalena Blahušiaková, Robert Wolek, Gita Abrahamová, Milada Šafránková, Sylvia Kodetová, Anna Barová, Jiří Bar a další. Byla-li Alexandra Čvanová nezapomenutelná představitelka Rusalky a Taťány, Libuše Domanínská Jenůfy, pak se jménem Antonína Jurečky zůstane spjatá postava Matěje Broučka, Laci a Luky Kuzmiče. V paměti zůstal Oněgin Gézy Fischera, Vla­dimíra Bauera a Eduarda Hrubeše, Dalibor, Laco, Otello, Pierre Bezuchov, Manolios, Turidu, Tichon, Jeník a Sergej Viléma Přibyla, Stárek Vlastimila Šímy; Jaroslava Janská oslnila v titulní roli Lulu a Mirandoliny, stejně jako v řadě dalších postav, půvabná Tosca Magdaleny Blahušiakové měla znamenitého partnera ve Scarpiovi Jaroslava Součka, šarmantní Triquet Zdeňka Souška byl stejně skvělý jako jeho Matěj Brouček, uči­tel Benda nebo Vašek, Kateřina Ismajlova v podání Milady Šafránková byl je­den z největších výkonů pěvkyně, podobně jako její Jenůfa. K největším postavám Marie Steinerové patřila bezesporu Kostelnička (kterou později znamenitě ztvárnila i Jarmila Palivcová) a Marina Mniszkovna; Gorjančikov Eduarda Hrubeše, Šiškov Gézy Fischera, Vladimíra Bauera, René Tučka a Jaroslava Součka jsou jen nepatrnou částí mohut­ného, umělecky výjimečného celku.

Brněnská opera uvedla řadu děl českých a sloven­ských skladatelů převážně v prvním pro­vedení (Kvapil, Horký, Blažek, Suchý, Fischer, Berkovec, Martinů, Krejčí, Suchoň, Cikker), uspořádala cyklus Smetano­vých oper, souborné provedení hudebně dramatického díla Leoše Janáčka, nastudovala většinu oper Bohuslava Martinů a upozornila i na zapomínanou českou hudebnost uvedením Myslivečkova Tamerlána (řídil Václav Nosek v režii Miloše Wasserbauera, 1967). Soustavné pak bylo uvádění oper Sergeje Prokofjeva, ale pozornost patřila i Bélu Bartókovi, Françisi Poulencovi, Georgu Gershwinovi, Arnoldu Schoenbergovi, Arthuru Honeggerovi. Ve stálých návratech k těmto skladatelům krystalizo­val názor, že smysl operního umění a jeho budoucnost je v syntéze, že ideálem mo­derního hudebně dramatického divadla je totální divadlo, že definitivní hodnotu oper­ního díla ověřuje jeho jevištní podoba. Vždyť každý z těchto skladatelů považo­val operu především za divadlo – byť úhel nazírání byl jiný.

Vývoj brněnské opery se na konci padesátých let, v letech šedesátých a sedm­desátých vysunul výrazně do popředí v obou složkách vytvářejících její umělecký profil, to jest v dramaturgii a interpreta­ci. Dramaturgická obroda díly Janáčkový­mi, Martinů, Bartóka, Prokofjeva ad. po­stavila brněnskou operu před nové inter­pretační problémy, které v období před­cházejícím – to jest v období stagnace konce 40. a 50. let ustoupily zcela do po­zadí. Moderní partitury a obrodné tenden­ce v operní režii, směřující k odstranění režisérských šablon, se odrazily i v práci režisérů Oskara Linharta a Václava Věžní­ka a vyvinuly případný a také pozitivní tlak na výtvarné řešení jevištního prosto­ru. Objevili se mezi výtvarníky významní malíři a architekti: Josef A. Šálek, Vojtěch Štolfa, Miloš Tomek, František Tröster, La­dislav Vychodil, Věra Friedrichová, Zbyněk Kolář, Karel Svolinský, Jan Sládek, Josef Svoboda, Oldřich Šimáček, Bohdan Lacina, Jiří Hadlač, Naděžda Hanáková, Antonín Vorel, Květoslav Bubeník, Ladislav Štros, Karel Zmrzlý. V jediném díle, jež při­tom ohlašovalo příští vývojovou etapu brněnské opery, byl překlenut rozpor mezi životností moderního klasika a operním schematismem tehdejší doby: v Jílkově, Wasserbauerově a Tröstrově inscenaci Z mrtvého domu (Gorjančikova zpíval a hrál Eduard Hrubeš a Vlastimil Šíma, Šiškova Géza Fischer a Vladimír Bauer, Aljeju Jindra Pokorná, Filku Morozova Antonín Jurečka, Placmajora Václav Halíř, Skuratova Jaroslav Ulrych, Kedrila Zdeněk Sou­šek, Poběhlici Cecilie Strádalová), která po letech přezíravého postoje k Janáčkovi zna­menala spolu s rehabilitací Janáčkova díla zároveň i skvělý nástup brněnské opery do nové etapy operního umění. Nová nastudování Její pastorkyně a Věci Makropulos (1962) vzniklá v téže spolupráci, byla svědectvím nového přístupu brněnské opery k Janáčkovi. Janáčkovo dílo, odsunuté před­staviteli oficiální české kultury, jejímž hlav­ním mluvčím byl Zdeněk Nejedlý, do po­zadí, se vahou svého umění definitivně prosadilo. Janáčkův triumf si tentokrát vy­nutila sama česká kulturní veřejnost, k níž se řadí diváci stejně jako seriózní část hudební kritiky. Příběhem noci vánoční při­pomněla opera předválečnou tradici ruské opery v Brně, stejně jako operou Musorgského Boris Godunov, Mozartovou Kouzel­nou flétnou a Così fan tutte, jež zastupo­valy operní klasicismus. Dynamická orien­tace brněnské operní dramaturgie se však projevila zejména ve výběru partitur dva­cátého století. Vedle Maryly brněnského Františka Suchého to byl Berkovcův Kra­katit a Fischerův Romeo, Julie a tma, Bartókův Modrovousův  hrad a Poulencův Lidský hlas zastoupily v posledních letech velmi kusé uvádění světové opery 20. sto­letí. Dramaturgickým přínosem byly brněn­ské inscenace oper Bohuslava Martinů Že­nitba a Veselohra na mostě, Řecké pašije, Hlas lesa a Dvakrát Alexandr. Prokofjevovým Ohnivým andělem prolomila brněnská ope­ra bariéru postavenou mezi prokofjevovský skladebný odkaz a zákaz uvádění jiných jeho děl než těch, která byla oficiálními dogmatiky uznána za klasická.

Většina operních sólistů se uplatňovala v celé šíři repertoáru. Brněnský operní or­chestr dosahoval ve svých soustředěných výkonech nejvyšší technické i slohové úrov­ně. Ustoupil sice od koncertní činnosti, vysoká interpretační úro­veň se však rozvíjela novými úkoly a sou­středěným dirigentským vedením, jež při individuálním vyhranění dirigentů stojících v čele, nepostrádala jednotnosti v cílech i metodách. Byl tu Jiří Pinkas rozhodující se mezi operním divadlem a symfonickou tvorbou koncertní činností, jíž dal posléze přednost; jeho výrazně emotivní a muzikální projev se uplatnil zejména slohově čistým nastudováním Smetanových děl (Prodaná nevěsta, Tajemství, Dalibor) a Dvořákova Jakobína, které nejlépe odpoví­daly jeho umělecké přirozenosti. Širší akční rádius měla tvorba Václava Noska, který obsáhl operní klasiku českou i světovou. Jeho nejlepší výkony byly spojeny s díly Mozartovými a díly moderními.

Zejména však to byl František Jílek, k němuž se od konce 50. let pozornost: jeho umění se vyvíjelo ke stále hlubšímu a pronikavějšímu záběru do myšlenkové a slohové podstaty děl a jejich vyjádření. Uvedl Branibory v Čechách, Nevěstu messinskou, Honzovo království a především premiéry děl Leoše Janáčka. Jeho umění příznačné svou uměřeností, představilo záhy tohoto umělce jako dirigenta směřu­jícího k syntéze v moderní dirigentský typ, slučující dokonalou znalost partitury a in­telektuální přístup k ní, promyšlený, neimprovizovaný způsob studia se sólisty a orchestrem. Přesné gesto bylo dokonalým projevem jeho dirigentského soustředění s neromanticky střídmější – avšak o to účinnější výrazovostí. Především na janáčkovských partiturách vyrostl jeho interpre­tační sloh a citlivý vztah k vokální složce, tvořící neoddělitelnou část hudebního celku.

Vedle Františka Jílka a Václava Noska tu působil Jan Štych, k jehož stěžejním nastudováním patřily Čajkovského Piková dáma (1967), Verdiho Trubadúr (1964), Pucciniho Turandot (1968), Gershwinova Porgy a Bess (1968), Martinů Julietta (1966), Kovařovicovi Psohlavci (1968), Dvo­řákova opera Čert a Káča (1969), Puccini­ho Manon Lescaut (1971), Gluckova Alces­ta (1972), Dvořákův Dimitrij (1972), Borodinův Kníže Igor (1973), Rossiniho Lazeb­ník sevillský (1976), Janáčkovy Výlety pana Broučka (1976), Věc Makropulos (1978), Verdiho Rigoletto (1980), Pucciniho Bohé­ma (1981), Offenbachovy Hoffmannovy po­vídky (1982). Nastudoval významné balet­ní inscenace, například Čarodějnou lásku Manuela de Fally, Ravelův La Valse a Stravinského Svěcení jara (1981), Pololáníkova Pierota (1992), Prokofjevovu Popelku (1982), původní premiéru baletu Václava Trojana Sen noci svatojanské (1984) aj. Rovněž Martinů balet Šach králi uvedl v původní premiéře (1980).

Bylo zásluhou Miloše Wasserbauera, že vnesl do vývoje brněnské opery tvořivé hledačství;  po objevné inscenaci Z mrtvého domu, nesouměřitelné s dosud inscenovaný­mi Janáčkovými operami. Wasserbauer vycházel z partitury jako z živého organismu, jehož realizace měla být v pravém slova smyslu interpretací, to jest výkladem díla. Dostal do pohybu všechen jevištní aparát, jehož jediným úkolem bylo postihnout partituru jako jediné východisko realizace. Proti režisérské pasivitě, stavící partituru jako ne­dotknutelnou, postavil vlastní dynamický přístup, rozehrávající jeviště a odpoutáva­jící se od jevištní popisnosti. Celkově smě­řoval k modernímu pojetí operní scénografie a ve svých nejlepších projevech spja­tých s tvorbou Františka Tröstra, Josefa A. Šálka, Vojtěcha Štolfy, Miloše Tomka směřoval k oproštěnému jevišti, uvolněné­mu prostoru a tím i k obnažení hereckého projevu pěvce. Zásadní odklon od popisné ilustrativnosti příznačný pro moderní je­vištní vyjadřování vůbec, se výrazně pro­jevil i v brněnské operní scénografii. Po­jetí operní postavy jako pěvecko herecké jednoty mělo viditelné úspěchy. Takové tendence se pak neprojevovaly jen u insce­nací Wasserbauerových, ale i u některých režií Oskara Linharta (i když Linhart patřil k tradicionálnímu typu operního režisérství v trojici brněnských režisérů a představo­val protipól Wasserbauerovy průbojnosti). Prudký vývoj naopak zaznamenal Václav Věžník, který později úspěšně reprezento­val brněnskou operní režii na četných za­hraničních jevištích – a především na do­mácí scéně uplatnil své osobité moderní přístupy zejména na velkých klasických dí­lech světového repertoáru.

Osmdesátá léta 20. století

Poté, co František Jílek opustil divadlo a stal se šéfdirigentem brněnské Státní fil­harmonie (1978), vystřídal ho Ilja Hylas, do té doby šéf opery v Ostravě. S ním zá­roveň se do Brna vrátil Jiří Pinkas jako šéfdirigent operního orchestru. V sólistickém ansámblu se zatím objevili noví pěvci: mezi nimi Natálie Romanová, Milan Voldřich, Zdeněk Šmukař, Markéta Ungrová, Pavel Kamas, Ivan Kusnjer, Jiří Holešovský, Richard Haan, Jaroslav Majtner, Magdalena Kloboučková, Hana Málková, Daniela Opravilová, Jitka Zerhauová, Jan Markvart, Jiří Sulženko, Leo Marian Vodič­ka, František Caban, Vladimír Chmelo, Jana Iskrová, Daniela Suryová, Jurij Gorbunov, Adriana Hlavsová, Ivan Choupenitch, Zdeň­ka Mollíková, Irena Vašíčková, Břetislav Vojkůvka ad.

Mezi nejvýznamnější tituly Miniopery, pěstované od roku 1965 dirigentem a dra­maturgem Václavem Noskem, patřila původ­ní premiéra opery brněnského skladatele Josefa Berga Johanes doktor Faust (1981).

Ani v osmdesátých letech nechyběly na repertoáru brněnské opery umělecky mi­mořádné a výrazné inscenace. K takovým patřil Verdiho Nabucco (1986), jehož ob­liba u brněnského a mimobrněnského pub­lika byla zcela ojedinělá; a že pověst ne­přeháněla, dosvědčovala nadlouho dopředu vyprodaná představení. Inscenace mimo­řádné působnosti umělecké měla i svůj smysl v tehdejší politické situaci – stejně jako o rok později nastudované Dvořákovo symfonické oratorium Svatá Ludmila (D Jiří Pinkas). Po odchodu Ilji Hylase (1985) byl na jeho místo jmenován František Preisler, který přišel do Brna z Olomouce (1985-91).

Proměna politických poměrů v českých zemích, kterou přivodil převrat 17. listopa­du roku 1989, zasáhla i divadla. Až příliš rychle střídali se v ředitelských křeslech osobnosti tak různorodé, jako byli Zdeněk Nevrla, jenž nastoupil do funkce správního ředitele po odvolaném Ji­řím Majerovi (1989-91), Zdeněk Sed­láček (1991), Ludvík Kavín (1991-92). V dubnu roku 1992 byl jmenován ředi­telem Zemského (a od 23.12.1992 Národ­ního) divadla v Brně Ivan Drahola. Pokud šlo o umělecké šéfy ope­ry, ředitel Kavín odvolal v listopadu roku 1991 Františka Preislera a nahradil ho anglickým dirigentem Grahamem Bucklandem. Již v květnu roku 1993 byl však Buckland odvolán a ředitel Drahola pověřil vedením souboru slovenského, neobyčejně talentovaného dirigenta Tibora Vargu.

K 30.9.1993 čítal operní orchestr 98 hráčů, operní sbor 67 členů, ansámbl sólis­tů 33 pěvců.

Za více než sto let prošla opera v Brně dramatickým vývojem. K dobám jejího nej­většího uměleckého rozmachu patřila dva­cátá a třicátá léta v době 1. republiky a pak léta šedesátá a sedmdesátá – a ani v pozdějším údobí nechyběly v operním re­pertoáru inscenace zcela mimořádné, je­jichž velikost často došla ocenění i za hra­nicemi. Je jisto, že politický předěl konce osm­desátých let byl i předělem uměleckého podnikání brněnské opery, která v součas­nosti má výhodu tahu, který generacím mi­nulého půlstoletí bolestně scházel: svobod­nou volbu.
Eugenie Dufková (z článku publikovaného v Postavách brněnského jeviště III, NDB 1994)

Devadesátá léta 20. století a počátek 21. století

1.8.1994 byl šéfem opery jmenován dirigent Jan Zbavitel, dirigenty byli Jan Štych a Tibor Varga (zemřel 16.4.1995), dramaturgy Monika Holá-Bártová a Václav Nosek (do konce sezony 1994-95). Ve druhé polovině 90. let se dramaturgyní stala Patricie Částková a dirigentem Jaroslav Kyzlink. Počátkem sezony 1999-2000 byl šéfem opery jmenován Tomáš Šimerda, po dvou letech jej nahradil Jaroslav Kyzlink – do 28.2.2003, následovalo působení jmenovaného šéfa Martina Otavy, ale již 21.5.2003 byl vedením opery pověřen Jan Zbavitel. 1.10.2003 byl šéfem opery jmenován Milan Kaňák, v období 4.-30.11.2005 operu přechodně vedl Jan Štych a od prosince 2005 do července 2006, neboť nebylo možné stanovit zastupujícího šéfa, si ponechal řízení opery ve svých rukou ředitel Národního divadla v Brně Zdeněk Prokeš. Na počátku sezony 2006-07 byl vedením opery pověřen dosavadní šéf Reduty Karel Drgáč.

Časté změny ve funkci uměleckého šéfa souboru měly dopad na volbu repertoáru, ne už tolik na jeho provedení, neboť stálými dirigenty Janáčkovy opery v celém období byli Jan Zbavitel, Jan Štych a Jaroslav Kyzlink (od října 2003 do října 2005 některá představení řídil také Milan Kaňák), sbormistry Josef Pančík a Pavel Koňárek (od 4.9.2000). Na repertoáru se znovu objevil Leoš Janáček: Příhody lišky Bystroušky (1996), Z mrtvého domu (1998), Věc Makropulos (2001), Šárka (2002 – koncertní provedení), Káťa Kabanová (2003), Její pastorkyňa (2004 – nastudovaná v koprodukci se Státní operou ve Vídni a uvedená na zahájení festivalu Janáčkovo Brno 2004, pořádaného u příležitosti 150. výročí narození skladatele) a Její pastorkyňa (2006), Bohuslava Martinů: Řecké pašije (2000, 2005 – nastudované v koprodukci s Royal Opera House, Covent Garden London a Bregenzer Festspiele). Pravidelně byla uváděna díla Wagnera, Bizeta, Saint-Saënse, Offenbacha, Smetany, Dvořáka, Verdiho a Mozarta. Od roku 1995 pořádá opera pravidelně umělecká turné po Japonsku a Španělsku, vystupuje v Lucembursku, Německu a Rakousku, v roce 2002 také na Hellenic Festivalu v Athénách. Měla-li opera do počátku 90. let početný stálý sólistický ansámbl, pro druhou polovinu 90. let a období následující byla charakteristická méně početná sólistická základna a častější angažování umělců hostujících; k pravidelným hostům opery patřili např. Marta Beňačková, Eva Dřízgová-Jirušová, Ernesto Grisales, Richard Haan, Vladimír Chmelo, Helena Kaupová, Jozef Lehotský, Plamen Prokopjev, Michael Renier, Andriy Shkurhan, Yevhen Shokalo, Aleš Briscein, Pavla Vykopalová ad.
(JiN)