Chopit se své práce s nejvyšším nasazením a nezklamat publikum

říká vždy usměvavá Marta Reichelová, nová sólistka Janáčkovy opery NdB. S Martou jsme si povídali o jejím působení v NdB, o začátcích její kariéry nebo třeba i o zpívání u ohně. "Tak čtěte!", říká Marta s úsměvem :-)  

Stala jste se novou sólistkou Janáčkovy opery Národního divadla Brno. Jaké byly Vaše bezprostřední pocity, když jste dostala tuto nabídku?

Překvapení, radost, pocit zodpovědnosti. K Brnu, městu s velmi kvalitním kulturním zázemím, mám silné vazby, a i když v Janáčkově opeře od loňské sezóny hostuji, být součástí souboru divadla je pro mě pocta a velký závazek. Takže po bezprostředních pocitech radosti je pro mě v tuto chvíli nejdůležitější chopit se své práce s nejvyšším nasazením a nezklamat publikum, které divadlo navštíví.

V jakých rolích Vás budeme moci vidět v této sezóně?

Diváci mě mohou vidět jako Wandu v Polské krvi O. Ndbala, Zerlinu v Don Giovannim W. A. Mozarta, První žíňku v Rusalce A. Dvořáka, Dafne ve stejnojmenné opeře V. Zouhara a T. Hanzlíka a jako Penelopku v opeře Čarokraj M. Ivanoviče.


1.jpg

Kolik Vám bylo let, když jste se rozhodla stát se operní zpěvačkou? Nelákaly Vás také jiné hudební žánry nebo nástroje?

Zpívala jsem od malička s rodiči, prarodiči, vyrůstala jsem na lidových i trampských písních a popu. Měla jsem také „svá období“ od Michaela Jacksona po Curta Cobaina. Ke klasické hudbě a následně k opeře mě však přivedly housle. V pěti letech jsem začala navštěvovat ZUŠ Jeseník. Časem jsem se stala členkou Smyčcového orchestru Jeseník, se kterým jsme koncertovali po světě a bylo to období plné velkých zážitků. V orchestru jsem poznala různorodý repertoár a začala jsem si tříbit svůj hudební žebříček. Paralelně jsem bez profesionálního vedení zpívala. Asi ve dvanácti letech, v období kdy už jsem věděla, že nechci hrát na housle sólově, jsem měla jasno, že bude zpěv v mém životě na prvním místě. Přibrala jsem si tedy na ZUŠ ještě studium sólového zpěvu, začala jsem se zajímat o umělé písně, muzikál, operetu, operu... a přišla má první láska: W. A. Mozart. Myslím, že někdy v té době jsem se pevně rozhodla pro operu.

Studovala jste Janáčkovu konzervatoř v Ostravě a následně Janáčkovu akademii v Brně. Nemůžeme si odpustit otázku, jaký je Váš vztah k osobnosti a dílu právě Leoše Janáčka?

Leoš Janáček. Myslím, že jeho tvorba má k našim českým, moravským i slezským srdcím blíž než by se někdy mohlo zdát. Jeho hudební vyjádření je pro mě sice někdy velmi přímé, až ostré a musím chvíli vstřebávat emoce, které ve mně vzbuzuje. Ale jsou to emoce tak pravdivé, že nejde, aby vám hudba takové síly nepřirostla k srdci. Mezi má nejmilejší díla řadím Smyčcový kvartet č. 2 „Listy důvěrné“ a operu Příhody Lišky Bystroušky.

5.jpg

Jak vypadá Váš běžný pracovní den a jak naopak den, kdy máte volno?

Na to je těžké odpovědět, protože žádný z mých dnů není zcela stejný. Vedle divadla zpívám také koncertně, studuji doktorský program na JAMU, věnuji se pedagogické činnosti. V podstatě se dá říci, že mám několik bodů v každém dnu, které příliš neměním. Denně cvičím jak fyzicky tak hlasově, startem každého dne je pro mě snídaně a středem oběd. To ostatní kolem je každý den trochu jiné. Studium nových rolí, které zabere velkou část dne, korepetice a zkoušky na různé projekty, vyučování, mé samostatné studium... V každém dnu si také najdu chvilku pro sebe. S knížkou, nebo se jen procházím a čistím si hlavu.
A pokud mám zcela volno, trávím ho nejraději u své rodiny na horách, s přáteli, ale i sama. Ráda cestuji a poznávám jiné země, jejich kulturu, prostředí a především lidi. Velký smysl vidím také v pomoci druhým, proto se o to ve svém volnu aktivně snažím.

Máte před vystoupením nějaké rituály, bez kterých se neobejdete?

Nemám, pouze dělám intuitivně to, co cítím. Někdy potřebuji klid, tak před vystoupením chvíli zrelaxuji, někdy naopak musím zaktivizovat a tak cvičím. Za rituál se dají označit snad jen mentolové žvýkačky před každým koncertem a představením. Myslím si, že je důležité mít spíše každodenní rituály, aby byly úspěšné celé dny a nejen jednotlivá vystoupení. Zkrátka drobnosti, jako třeba pustit si každé ráno některý ze skvělých hitů Raye Charlese.

7.jpg

Na Vašem kontě je již pěkná řada ocenění z nejrůznějších hudebních soutěží. Podle čeho si vybíráte soutěž, které se zúčastníte a jaký přínos pro svoji profesi spatřujete v těchto soutěžích?

Předem bych chtěla říct, že každá soutěž, která se nedá změřit na stopkách nemusí být vždy objektivní a ne každému je taková atmosféra blízká. Já jsem si toto specifické ovzduší nikdy nepřipouštěla, je to pro mě prezentace toho, co chci předat před „publikem“, které sedí za stolem s tužkou v ruce.
Co se týká mě samotné, řekla bych, že jsem díky soutěžím nasbírala spoustu zkušeností, které mě v mnohém poučily. Někdy je těžké odhadnout správnou volbu repertoáru a sestavit si ho tak, aby člověk v každé skladbě předvedl své maximum, zvláště je - li soutěž několikakolová. A přínos? Je to více věcí. Například devízou větších soutěží je to, že i když nevyhrajete, dokonce ani nezískáte cenu, můžete pěvecky zaujmout někoho z porotců nebo přísedícího v publiku. Opravdu nikdy nevíte, kdo v něm sedí, manažeři, hudební ředitelé, tito lidé nemusí být vždy přítomni až ve finále. I mě díky takovým „náhodám“ oslovili např. na zahraniční předzpívání apod. Doba je velmi strohá na příležitosti a i soutěž může být možností jak se dostat do povědomí. Soutěže jsou podle mě dobrou přípravou na předzpívání v divadlech, forma prezentace je často velmi podobná. Ale zároveň neznamená, že pokud za sebou nemá člověk soutěže, nebude zpívat. Je taková spousta skvělých pěvců s úžasnou kariérou, za kterými žádný velký úspěch v soutěži nestojí. Musím říct, že každá soutěž mě především posunula dál. Máte před sebou cíl, rozšiřujete si repertoár o skladby, se kterými se na jevišti nesetkáte, písně, koncertní árie... A také mě naučily analyzovat své výkony a to, že úspěchy jsou dílem připravenosti, správného načasování a štěstí.

8.jpg

Děkujeme za rozhovor a přejeme mnoho úspěchů!