Jsme konzervativní, říkají o sobě autoři nové opery La Dafne

Máme pro vás rozhovor s tvůrci nové opery La Dafne, kterou uvedeme ve světové premiéře 25. 6. v Mozartově sále Divadla Reduta, Tomášem Hanzlíkem a Vítem Zouharem.

Hanzl__k___Zouhar_II.jpg

Co stálo na počátku vaší práce na této opeře?

TH: S Vítem Zouharem jsme zhudebnili již několik barokních libret oper uváděných na začátku 18. století na Moravě. Nápad přesadit tenhle koncept (skládat opery na libreta se ztracenou hudbou) do světového kontextu byl Roccův. Všechny příručky uvádějí jako první operu Dafne, bohužel s nedochovanou hudbou. Rocc pak sám odjel do Benátek pro původní tisk libreta.

VZ: Rozhodně to byl Roccův záměr zhudebnit Rinucciniho libreto. Ten nápad mi ale hlavně zafungoval jako osudový kulatý uzávěr, který upadl Amélii z Montmartru a který rozehrává zdánlivě nesouvisející zcela osudové příběhy. Z toho pohledu hrajeme konceptuální real-time operu Dafne s Roccem a Tomášem Hanzlíkem už od roku 2007.

 

Vymyká se vaše nová opera z vámi pěstovaného stylu barokního minimalismu?

TH: Za sebe musím říct, že jsem styl přizpůsobil svému pocitu z hudby J. Periho. Všechny mé předchozí opery byly „parodií“ neapolské opery pozdního baroka.

VZ: Vzhledem k tomu, že barokní minimalismus jsme společně s Tomášem Hanzlíkem za posledních řekněme patnáct let poměrně značně rozevřeli do různých estetických i žánrových poloh, například od jeho opery Tvarůžkové ódy až po mé experimentální Mente, pak se Dafne pohybuje rozhodně uvnitř tohoto prostoru. Nicméně věřím, že divák, který zná například naši společnou operu Torso, nebo Tomášovy a Roccovy Slzy Alexandra Velikého či mé a Roccovy Noci Dnem, bude vnímat naši společnou Dafne jako příjemné překvapení.

 

Lze najít nějaké paralely s jinými operními díly historie? Snažíte se přiblížit formě prvních severoitalských oper?

TH: Ano, Rocc nám oběma dal skvělou nahrávku Periho Euridice - první zachované opery. Při poslechu se neubráníte asociacím na Monteverdiho Orfea. Zároveň jsem pořád myslel na Florentskou cameratu: Dobovými moderními prostředky oživit antické drama.

VZ: Ani ne tak přiblížit jako spíše komentovat, inspirovat. Opery kolem roku 1600 v tomto případě představují obdobné východisko jako opery kolem roku 1976 nebo 2003.  

Dvojice skladatelů pracujících na jedné opeře dnes není příliš obvyklá. Co vás vedlo k rozhodnutí na tomto díle spolupracovat a jakým způsobem tato spolupráce probíhá?

TH: Rocc nás takto oslovil. S Vítem Zouharem máme za sebou velmi úspěšnou operu Torso, pak jsem se podílel na jeho přepracování Noci Dnem pro Ensemble Damian. Úryvky Zouharovy hudby jsem použil i při kompozici pantomimy Harlekýnova dobrodružství. Máme dost podobný tonální styl, který ale můžeme vzájemně obohacovat. Navíc je vždycky dobrá jakákoliv záminka k setkávání s příjemnými a inteligentními lidmi.

VZ: Ano, Rocc nás takto vedl a k naší velké radosti vede dál. S Tomášem Hanzlíkem jsme nejen společně napsali operu Torso, ale spolupracujeme na celé řadě projektů už takřka dvacet let. Tomáš Hanzlík premiéroval mnoho mých skladeb, pro něj a jeho Ensemble Damian jsem napsal mou první operu Coronide, která patří k nejúspěšnějším titulům souboru, takže naše spolupráce na Dafne nebyla typu seznamovací projekt pro stárnoucí skladatele. Naopak. Naše uvažování o hudbě a hudebním divadle je velmi blízké a není proto třeba časových objetí kvůli zbytečnostem. Naopak, radostí jsou řetězce navazujících nápadů nahazující další nápady. V samotě pracovny si autor takových zážitků nemá jak užít.

 

Při tvorbě nového hudebního díla na staré libreto používáte specifickou formu výběru textů. Byla práce na La Dafne v tomto případě něčím specifická?

TH: Tady se náš způsob práce liší. V Dafne k textu přistupuji dost pietně a nechávám se jeho formou a obsahem vést. Používám ho v plném rozsahu a beze změn.

VZ: Ano, v případě Dafne jsme zvolili odlišný způsob, který se vhodně doplňuje. Já opět preferuji koláž z původních textů. Hudební východisko je dáno charakterem scény, nicméně v mém případě libreto podléhá hudební dramaturgii. Přestože v sumě tato naše kombinace znamená změnu, individuálně pokračujeme v tom, co je nám oběma blízké.

 

Jakým způsobem ovlivnil předpokládaný jevištní tvar hudební kompozici díla?

TH: Věděli jsme, že opera je pro brněnskou Redutu, že to nebude klasické kukátkové divadlo, spíš slavnostní večer. Věděli jsme, že to bude pět zpěváků na kothurnech a malý instrumentální soubor na scéně. Je pro mne vždy důležité znát tyhle detaily kvůli dynamickým možnostem a dramaturgii celku.

VZ: Podobně jak v naší předchozí společné opeře Noci Dnem, kterou jsme s Roccem inscenovali v roce 2005 v NDB, koncept inscenace vznikal souběžně s operou. Přesto, že to není zcela obvyklé, i tentokrát se nám to osvědčilo. Navzájem se inspirujeme.

 

Jste nějakým způsobem zapojeni i do vlastního inscenování?

TH: Většinu svých oper jsem si inscenoval sám, takže i při psaní Dafne se neubráním konkrétním představám. Používám takovou barokní rétorickou metodu: např. vrchol melodie na slově „nebe“, dlouhá koloratura na slově „šíp“, atp. Někdy do partitury Venuši vpíšu spíš pro legraci „sotto voce sexuale“. Jestli to realizátoři použijí záleží na nich.

VZ: Na rozdíl od Tomáš Hanzlíka přicházím na zkoušky pouze jako autor a tudíž se podílím na finální podobě hudebního nastudování. Přesto mé kompetence občas překračuji v podobě drobných námětů, neboť čas, který trávím s operou v průběhu jejího vzniku přináší řadu scénických detailů. Nicméně primárně se soustředím na hudební inscenování gest a rétorických figur přímo do partitury, přičemž využívám zejména ta, která jsou v západním kulturním kontextu obecně srozumitelná, třeba i mé tříleté Aničce.

 

Je o vás známo, že svou hudbu skládáte pro konkrétní zpěváky. Jak probíhá spolupráce s interprety tohoto nastudování?

TH: V průběhu kompozice jsme měli takovou “očuchávací“ zkoušku se zpěváky. Všichni sólisté ND Brno angažovaní na Dafne by se velmi dobře mohli živit interpretací staré hudby. Jsou velmi flexibilní. Kvartet Andrea Priechodská, Jana Wallingerová, Petr Levíček a David Nykl doplňuje mladý německý kontratenorista Stefan Kunath.

VZ: Všechny mé skladby za posledních dvacet let vznikly na konkrétní objednávku pro konkrétní interprety. Postupuji podobně jako například při mé poslední spolupráci s NDB na Noci Dnem. Role vzniká s představou konkrétního interpreta. Hotový provozovací materiál zapravuji podobně jako krejčí, aby se v něm interpret cítil co nejpohodlněji.

 

Je vám prostředí mýtů blízké? Vnímáte mýty jako stále živou součást kultury?

TH: V poslední době, jak si v souvislosti se stále větším nedostatkem času dělám v hlavě mentální úklid, cítím antiku jako něco pro evropskou kulturu opravdu zásadního. Čím víc toho o antice vím, tím víc si uvědomuji, že všechno podstatné už bylo řečeno a pak zapomenuto.

VZ: Fascinující realita mých současných souběžných životů a rolí, které každodenně prožívám, v sobě obsahuje cosi mýtického. Takže ano, ano.

Jaký typ obecenstva byste La Dafne rádi oslovili?

TH: Mozart v jednom dopise píše: „Milý tatínku, složil jsem nový koncert, je to líbivé, ale je tam i pár míst, kdy se nebude nudit ani odborník.“ Tak asi tak.

VZ: Když jsme  v roce 2005 otevírali zrekonstruovanou Redutu, poznamenal jsem si, že inauguračnímu obecenstvu má být srozumitelný náš jednoznačný jazyk opery Noci Dnem. A to platí stále. Věřím, že také tím můžeme oslovit třeba i konzervativněji orientované publikum. Neboť my jsme konzervativní autoři.

Rozhovor vedl Jakub Kruliš, dramaturg Janáčkovy opery NDB.

Zveme vás na poslední premiéru sezony: La Dafne!