Recenze | Piková Dáma – povedená halucinace v psychiatrické léčebně

  • plakát
  • _MG_0479
  • _MG_9274
  • _MG_9412
  • _MG_9431
  • _MG_9662

Přinášíme vám čerstvou a obsáhlou recenzi časopisu Harmonie, jejíž autorem je novinář Lukáš Pavlica. Přejeme vám příjemné čtení! Jelikož jsou všechna předtavení Pikové dámy zcela vyprodaná, sledujte nadále naše stránky, abyste si včas stihli objednat vstupenky na příští sezónu . 

Od okamžiku, kdy stoupající opona Mahenova divadla v Brně odhalila skličující scénu vypolstrované místnosti léčebny pro duševně choré, bylo zřejmé, že nová inscenace opery Petra Iljiče Čajkovského Piková dáma pohlíží na jinak tradiční předlohu novou a poněkud zdeformovanou optikou; autoři inscenace se rozhodli vyprávět příběh retrospektivně. A jelikož velkým lákadlem pro mnoho návštěvníků je účinkování legendární Soni Červené v roli hraběnky – Pikové dámy osobně – představili ji autoři inscenace v jejím triumfálním okamžiku hned na počátku představení.

Soňa Červená, která se pochopitelně stala mediální tváří současné podoby díla, v Pikové dámě vystupovala již v padesátých letech, kdy na prknech Janáčkova divadla v režii Oskara Linharta ztvárnila postavu Pavlíny. Ačkoliv však tvář herečky a zpěvačky zdobila nejeden plakát a reklamní materiál, většinu jevištní akce zastávala postava důstojníka Heřmana v provedení Eduarda Martynyuka. Tito dva – Heřman na prahu smrti a vítězící přízrak Pikové dámy – zahajují netradiční představení.

Retrospektivní sledování děje narušeným Heřmanem obehnaným polstrovanými zdmi nemocničního pokoje dává přirozený a uvěřitelný prostor vizuální kreativitě. Již velmi záhy se scéna zaplní množstvím herců a zpěváků, kteří jsou na rozdíl od hlavní mužské postavy bledě nalíčení a až groteskně a nepatřičně dovádiví, veselí a zpustlí. Šílené přeludy blouznícího důstojníka svévolně zaplňují pokoj, trýzní ho a dobírají si jej pro jeho lásku k Líze i zálibu v kartách. To vše ve strohém, chladném, ale jinak čistém a až na kovovou nemocniční postel prázdném pokoji. Scéna a režijní pojetí díla jsou jedněmi z nejsilnějších zbraní nové inscenace Pikové dámy. Dílo ostatně režíroval sám ředitel Národního divadla Brno Martin Glaser, scénu a kostýmy pak obstarali Pavel Borák a Markéta Sládečková. Samotné pojetí díla úspěšně rozmazává jakoukoliv hranici mezi skutečností a halucinacemi – zdrcený Heřman si v rohu scény bere hlavu do dlaní a za rozverného zpěvu sboru si ve vlnách vzrůstajícího šílenství zacpává uši. Mezi pozoruhodné využití scény patří například i pochodující stíny vojáků za nasvícenými závěsy vedoucími (pravděpodobně pouze iluzorně) z nemocniční cely.

Nejvýznamnějšími prvky opery jsou však hudba a zpěv. V relativně početně obsazeném představení vystupovala celá řada talentovaných zpěváků. Výtečným hlasovým fondem se prezentoval například Pavol Remenár v roli hraběte Tomského, který částečně působil coby Heřmanův zpovědník a blízký přítel. Ještě pozoruhodnější výkon předvedl Igor Loškár v roli prince Jeleckého. Loškárova árie ve které vyznává lásku Líze dostala díky interpretovu citlivému projevu skutečnou hloubku a z šablonovitého bohatého šlechtice, který nezíská pannu svých snů, se stal veskrze lidský a bezostyšně milující člověk, se kterým nelze než sympatizovat. Postava samotné Lízy, kterou ztvárnila Natalya Romaniw, představuje spíše pasivního účastníka děje. Její árie při čekání na milého pod lampami však dokázala sevřít nejedno srdce svojí apatickou odevzdaností a bezmocí.

V koncepci inscenátorů došlo k jinak nezvyklému zásahu do předlohy ztrojením titulní postavy. Hraběnka (Piková dáma) se tak po pódiu pohybuje ve třech různých inkarnacích najednou. Autoři pravděpodobně zamýšleli odlišit mladé já hraběnky ztvárněné Veronikou Hajnovou-Fialovou, panovnici sedící na trůnu ztvárněnou Jitkou Zerhauovou a pak samotnou zestárlou hraběnku/přízrak, jíž propůjčila tvář právě Soňa Červená. Ačkoliv je zásah ve své podstatě koncepčně zajímavý a nosný, režie všechny tři postavy na scéně téměř nevyužívá a jediné alespoň částečně smysluplné užití principu se objevuje až u samé konfrontace hraběnky a Heřmana. V současné podobě ztrojení titulní postavy vypadá pouze jako nedotažená snaha o ulehčení herecké interpretace.

Pokud však na někom opera stojí a padá, je to právě vysoce náročná a vyhrocená postava důstojníka Heřmana. V premiérové inscenaci se jí ujal herec a zpěvák Eduard Martynyuk. Jen stěží si lze představit výraz většího pomatení smyslů, šílenství, zoufalství, nebo naopak lhostejnosti a apatie než u Eduarda Martynyuka. Herec duševně rozkládající se postavě vdechl uvěřitelně zlověstné kouzlo. Je otázkou, do jaké míry představitel interpretoval naučené schéma a do jaké improvizoval, přesto se zdálo, že každičký jeho krok, každičká grimasa byly pečlivě připraveny. Důstojník Heřmana je bezesporu také technicky nejnáročnější postavou z hlediska zpěvu. Časté výkřiky, dlouze držené tóny v extrémní dynamice – to vše a navíc se skutečně fyzickým herectvím.

Vytýkat inscenaci je skutečně máloco. Pouze v árii ošetřovatelek se objevil nejistý nástup a celkově nepřesvědčivá intonace. Zvláštním a pro někoho snad i sporným vizuálním prvkem mohla být také v příběhu se odehrávající inscenace představení Upřímnost pastýřky, která zcela záměrně, vtipně, ale místy až přehnaně paroduje prvky barokního divadla. Na scéně se pak po vší té šedi nemocniční cely objevují pestrobarevně malované a kýčem překypující stromy, velké pohádkové houby, obří motýli, ptáci, a nakonec i vypasení barokní andělíčci. Je snad možné, že nebohému Heřmanovi byly předepsány silnější léky na uklidnění s neblahými vedlejšími účinky a odsud pramení jeho halucinogenní představy? O tom, že je potřeba brát tuto část s nadsázkou není nutno se zbytečně rozepisovat. Jestli vás však cifrující bača s karikovaným folklorismem pobaví, je už otázkou osobního vkusu.

V současné době nemá cenu dílo doporučovat komukoliv, kdo o něm dříve z libovolného důvodu neslyšel. Stejně tak je zbytečné lákat posluchače do divadla a slibovat jim nevšední zážitek. Buďto totiž lístky už máte, a můžete se tak těšit na skutečně precizně vybroušené, vizuálně poutavé, pěvecky a herecky prvotřídní dílo, anebo si budete muset počkat, až nějaká budoucí repríza nebude zcela beznadějně vyprodána. Pro ty z nás, kteří budou chtít dílo vidět znovu a znovu jsou to ještě smutnější zprávy. Tak či tak – velké blahopřání autorům i hercům a těším se, až se mi podaří ulovit nestřežený lístek na některou z nadcházejících repríz.